Online poradna

Online poradna je tu pro všechny, kteří mají otázky týkající se truchlení a práce se smrtí. Na dotazy odpovídají zkušení terapeuti Poradny Vigvam s mnohaletými zkušenostmi. Zajímá vás něco konkrétního? Vyplňte formulář níže na stránce. Dotaz spolu s odpovědí  anonymně zveřejníme do 14 dnů na této stránce, aby mohl pomoct i ostatním. Odpověď vám zároveň zašleme také na e-mail. 

Pravidla poradny

1) Odpověď na zaslaný dotaz publikujeme do 14ti dnů ode dne nahrání dotazu skrze formulář.
2) Zasláním dotazu souhlasíte s jeho zpracováním a následným publikováním v (případně) upravené podobě spolu s opovědí zde na webu.
3) Pokud by byl dotaz natolik konkrétní (ve smyslu možné identifikace osob a situací), je možné, že nebude zveřejněn. V takovém případě zašleme odpověď pouze na váš e-mail.
4) Nemůžeme poskytnout jednoznačné rady, návody, plány. Nabízíme pouze možnosti reakce na popisovanou situaci.
5) Služba je poskytována zdarma.

FORMULÁŘ PRO DOTAZY

DOTAZY & ODPOVĚDI

Dotaz: Co když se dítě začne bát smrti?
Odpověď: Je to přirozené a v určitém vývojovém stádiu se strach ze smrti objevuje, bez ohledu na zkušenost se smrtí, nebo zda se o ní mluví. Nejdřív se děti bojí o někoho a potom přijde strach z vlastní smrtelnosti. Pomůže, když se o smrti bude mluvit a nebude tabu. Pokud ji necháme zahalenou v mlze, tak bude děsivá.
Sylvie Stretti, ředitelka a terapeutka Poradny Vigvam

Dotaz: V jaké chvíli do Vigvamu rodiny obvykle přichází?
Odpověď: Nejčastěji k nám přicházejí rodiny, kterým někdo zemřel zhruba tak před 14 a méně dny, tedy v docela akutní fázi.
Přichází však rodini i jednotlivci také s odstupem, kdy nejdříve řešili jiné věci a na samotné truchlení prostě nebyl prostor. U většího časového odstupu (třeba i několik let) se zaměřujeme na fakt, zda opravdu přichází ohledně úmrtí blízkého nebo zda došlo např. k narušení vztahů v rodině a potřeba je třeba rodinná terapie, tedy jiná služba a jiné pracoviště.
Sylvie Stretti, ředitelka a terapeutka Poradny Vigvam

Dotaz: Je možné s vámi konzultovat, jak dětem sdělit smrt blízkého člověka?
Odpověď: Určitě. Pro všechny, kdo potřebují v oblasti smrti a truchlení poradit, pomoct, jsme tu na telefonu. Jsme schopní s rodiči přímo nakrokovat, jak o úmrtí blízkého s dětmi promluvit. A někdy se taky stává, že rodiče nenajdou dost sil, aby dětem řekli, jak se to stalo. Takže pak v rámci prvního setkání společně s rodičem děřem říkáme, jak smrt proběhla.
Sylvie Stretti, ředitelka a terapeutka Poradny Vigvam

Dotaz: Kdy je správný čas začít s dětmi mluvit o smrti?
Odpověď: V okamžiku, kdy se dítě se smrtí setká, je to jasné a je jedno, jestli je mu třeba jen rok. Jinak si myslím, že kolem druhého a třetího roku by se to mělo dělat formou pohádek. Děti se v nich se smrtí setkávají běžně. Například Popelce umře maminka a potom i tatínek. Ve filmu Hledá se Nemo se dítě narodí až po smrti matky. Pro starší je smrt třeba v Harrym Potterovi apod.
Sylvie Stretti, ředitelka a terapeutka Poradny Vigvam

Dotaz: Je dobré brát dítě na pohřeb? Máme mu dát na výběr?
Odpověď: Na prvním místě hraje roli věk dítěte. Myslím, že od dvou, dvou a půl let, se o tom dá s dětmi mluvit. K tomu vedeme i rodiny: Pobavte se o tom s dětmi. Řekněte jim, jak pohřeb vypadá, zeptejte se, jestli se toho chtějí účastnit. Záleží také na blízkosti zemřelého, ztráta je diametrálně odlišná u vzdálené tety a oblíbeného dědy. Je tedy hodně důležité se dětí ptát. Zhruba do dvou let dítěte je to víc na rozhodnutí rodičů.
Já sama radím, aby to udělali tak, aby jim v tom bylo pokud to je možné, alespoň trochu dobře. Jestli je pro ně důležité mít na pohřbu dítě vedle sebe, vezměte ho sebou. Zvláště u miminek zhruba do roka. Mezi prvním a druhým rokem je vývoj dětí hodně individuální. Pokud naopak má rodič pocit, že by na dítě účastí na pohřbu například přenášel vlastní smutek, necítil by se dobře, ať si zajistí hlídání a netrápí se, že dítě na pohřbu nebude. V tom případě, pokud už dítě vnímá, že někdo byl a najednou není, je dobré vymyslet jinou rozlučku. Vhodnou formou, třeba s pohádkou, písničkou.
Mám zkušenost, že děti zhruba od dvou let jsou schopné si říct, zda na pohřeb chtějí nebo ne. A někdy děti chtějí jít až na pohřební hostinu, na tom není nic špatného, vlastně nic není špatně.
Sylvie Stretti, ředitelka a terapeutka Poradny Vigvam

Publikováno: 22. 2. 2021

Truchlení 100x jinak – Jana Novotná (Slovensko)

Jana Novotná pochází ze  slovenského Popradu. Do Česka se přestěhovala kvůli studiu na vysoké škole, a protože si tu během studia vytvořila svůj druhý domov, zůstala v Praze. Pracuje v digitálním marketingu ve farmaceutickém odvětví.  

Seriál Truchlení 100x jinak nabízí možnost nahlédnout do způsobu truchlení různých kultur formou osobních rozhovorů. Podívejte se s námi, jak smrt prožívají lidé ze všech koutů světa. Lidé rozdílných náboženství, smýšlení, věku i postavení. Načerpejte inspiraci nebo si jen rozšiřte obzory.

Jaké zvyky vás ve spojitosti se smrtí ve vaší zemi napadnou jako první
Keďže mi minulý rok zomreli babka aj dedko myslím, že to viem popísať veľmi presne. Hneď ako niekto zomrie obvoláva sa najbližšia rodina a začne sa organizovať pohreb. U pohrebu záleží či je rodina veriaca alebo nie, u nás na Slovensku väčšina ľudí chodí do kostola, a tak aj ten je jeho súčasťou. 

Každopádne, hneď ako je jasný dátum pohrebu, obvolajú sa aj širší známy a rozvesí sa úmtrné oznámenie. V deň pohrebu je zvyčajne doma u osoby, ktorá zomrela menšie pohostenie tam sa stretne pár ľudí a potom sa ide do kostola. Tam prebehne omša, následne sa ide do smútočného domu, kde je vystavené telo zosnulého (záleží či to rodina chce) a tam sa s ním môžete posledný raz rozlúčiť. 

Táto časť pohrebu je moja najmenej obľúbená, pretože ako malá som videla mŕtve telo môjho najobľúbenejšieho dedka a ešte pár rokov potom som z toho mala traumu. Ísť sa rozlúčiť priamo k otvorenej truhle nie je povinné, a tak túto tradíciu už teraz v dospelosti vynechávam. Myslím si, že je dobré si pamätať blízkeho človeka za živa a nie “modrého” v truhle. 

Po „výstave“ tela prebieha ešte ďalší menší obrad v dome smútku, kde farár alebo pani zo smútočného domu prednesie stručný životný príbeh zosnulého. Následne sa truhla naloží do smutočného auta a ide sa k hrobu. Tam ešte prebehne pár slov na rozlúčku, na truhlu sa hodí kus hliny zapraje sa “Nech ti je zem ľahká” a ide sa na kar. 

Kar prebieha už len v kruhu blízkej rodiny, je to vlastne obed, kde sa stretne aj širšia rodina. Na karoch je fajn, že sa naozaj stretnete a poznáte aj s rodinou, ktoru si už nepamätáte alebo ste ju v živote nevideli. Keď zomrel dedko, tak babičku začala navštevovať aj širšia rodina z karu, aby nebola sama, tak to mi príde fajn, že sa aj zabudnuté kontakty znova oprášia. Následne sa chodí na cintroín, keď má ta osoba nejaký sviatok alebo všeobecne cez sviatky. 

Jak velký význam mají zvyky pro vaši kulturu? Dbá se na jejich dodržování?
Čo sa týka smrti, momentálne si to neviem predstaviť inak, ako som popísala vyššie. Do kostola nechodím, takže by sa asi omša vynechala, ale inak by to asi prebehlo pravdepodobne rovnako. Povedala by som, že iné zvyky už vyprchávajú, ale čo sa týka pohrebu, beriem tento priebeh a proces ako samozrejmosť. Každá a jedna časť mi dáva zmysel. 

Držíte nějaké formy smutku (např. chodit v černé)? A jak dlouho? Musí se pozůstalí něčemu vyvarovat?
Babička sa strašne veľa modlila a stále chodila do kostola, moji rodičia chodili asi týždeň v čiernej. Ja to prežívam asi iba vnútorne. Platí však, že sa minimálne v ten rok nekonajú v rodine žiadne veľké oslavy – hlavne svadby. 

Dodržujete vy osobně, případně vaše rodina, tyto rituály a tradice?
Ako som už spomínala, všetky tradície, čo sa týka pohrebu, smrti a pozostalých dodržiavame. Nenosíme akurát nejako extra dlho čiernu a s rodičmi veľmi neriešime kostoly a omše a pod. 

Jak přistupují a komunikují s truchlícími přátelé, známí a širší rodina?
U nás sa najbližšej rodine zosnulého vždy pri pozdrave praje úprimná sústrasť a tiež keď ide truhla do zeme tak opäť všetci zúčastnení prajú blízkej rodine úprimnú sústrasť. Na kare sa bavia viac menej v rámci širšej rodiny všetci otvorene so všetkými. 

Mluví se o smrti ve vaší zemi otevřeně? Například v práci nebo ve škole?
Myslím si, že táto téma je veľmi citlivá. V škole, ak si dobre spomínam, tak sa o tom začne rozprávať až od určitého veku, pretože malé deti nevedia, čo sa vlastne deje a v dospelosti, pokiaľ nejde o blízkych ľudí sa o tom veľmi nerozpráva. Aj mne to príde nekomfortné sa niekoho opýtať na smrť v rodine či blízkeho. A tiež nemám rada, keď sa ma na to niekto vypytuje, ak chcem tak to poviem sama, hlavne ak je to váš blízky človek strašne ťažko sa o tom hovorí a príde mi, že plač na pracovisku je vnímaný ako slabosť. Aj keď musím povedať, že v mojej súčasnej práci máme ako “benefit” týždeň voľna v prípade smrti veľmi blízkej osoby a tiež som si všimla, že keď som šla na pohreb všetci kolegovia prišli za mnou a povedali, že mám ísť domov a neriešiť prácu, čo mi prišlo milé. 

Zasahují náboženské zvyklosti vaší země do tématu smrti? A jak?
Na Slovensku je ešte stále veľa veriacich ľudí, ktorí chodia do kostola, takže súčasťou pohrebu je aj omša v kostole. Okrem toho sa veriaci chodia modliť za zosnulého do kostola, rodina sa modlí doma, aj pred karom a taktiž sa dávajú robiť omše za zosnulého – za poplatok. 

Je rozdíl při rozloučení v případě nezaviněné smrti a sebevraždy a pokud ano, jaký? 
Ťažko povedať, ešte som na takej rozlúčke nebola, ale predpokladám, že celková atmosféra musí byť oveľa horšia, nakoľko pri samovražde je to nečakána a povedzeme, že zbytočná smrť. Predpokladám, že celá rodina by bola ešte viac zomknutá a snažila sa pomôcť najbližším. Predpokladám, žeby sa to prejavilo hlavne na atmosfére pohrebu, nemyslím si, žeby tam boli nejaké extra obrady a pod. Na všech svätých chodia rodiny na hroby svojej zosnulej rodiny a nosia tam sviečky a vence. Na Vianoce sa dáva jeden prázdny tanier ku stolu a dáva sa doň kúsok každého chodu večere. Je to pre zosnulých. A ak sa jedná o blízku rodinu, tak sa chodí na hroby aj počas sviatkov a sviatkov zosnulého. 

Jaké zvyky se pojí se vzpomínáním na mrtvé? Máte nějakou formu výročí či celonárodního dne mrtvých, kdy lidé uctívají památku svých blízkých?
Na všech svätých chodia rodiny na hroby svojej zosnulej rodiny a nosia tam sviečky a vence. Na Vianoce sa dáva jeden prázdny tanier ku stolu a dáva sa doň kúsok každého chodu večere. Je to pre zosnulých. A ak sa jedná o blízku rodinu, tak sa chodí na hroby aj počas sviatkov a sviatkov zosnulého.

Připravila: Andrea Šlechtová

Publikováno: 22. 2. 2021

Odborníci – proč jít na kurz o smrti?

poradna vigvam

Víme, že téma smrti není populární. Mnoho lidí má tendenci se mu vyhýbat a tím se chránit. Je to logické, se smrtí je spojena obrovská bolest, probouzí smutek, nejistotu i strach. Nicméně, i když se smrti budeme snažit všemožně vyhnout, utéct před ní nedokážeme.

Téma je těžké pro laickou veřejnost i odborníky. Cílem našich kurzů je pomoct lidem pracovat s návalem emocí a být oporou těm, které smrt v rodině přímo zasáhla. Narážíme také na to, proč se smrti nebát. Našimi kurzy prošlo přes 200 odborníků, pedagogů, psychologů, terapeutů i krizových interventů. 

Nejnavštěvovanějším ze všech je Kurz Děti a ztráta. Představte si, že se v ČR potká se smrtí blízkého přes 6 600 dětí ročně. Více jak 15 % z nich se s ní nedokáže poprat bez odborné pomoci. Čím více odborníků bude připraveno s dětmi téma řešit, tím více dětí a jejich rodin bude schopno s velkou bolestí bojovat bez rozvoje dalších traumatických dopadů

Kurzy jsou sebezkušenostní, plné sdílení a vlastních emocí. Kurzisté dostanou know-how, jak s dětmi a rodinami pracovat. Přínosem je vzájemné sdílení, psychohygiena a po ukončení kurzu jsou účastníci nadále ve spojení díky přístupu k naší uzavřené FB skupině pro absolventy.

Co na kurz říkají naši účastníci?

Že žádná emoce není špatná a je důležité si ji prožít, když je třeba někdo smutný, není potřeba ho ihned rozveselovat. Důležitá je akceptace emoce. Jsem ráda, že se včera rozebíral rozhovor s dítětem: struktura rozhovoru, jak ho vést a také skvělá ukázka.

Z kurzu si odnáším mimo jiné i to, že existují i těžší a horší témata než smrt…

Kurzy pro odbornou veřejnost

Kurz Děti a ztráta se letos poprvé realizujeme i online. Výhodou tak je, že se můžete přihlásit odkudkoliv. 

Kurz Spiritualita je v našem portfoliu nováčkem. Je ještě víc zacílený na vnitřní prožívání obrovské ztráty. Zaměřuje pozornost také na kontroverzní témata, jako je například úmrtí a víra. Na první pohled je opředen tajemstvím, ale spiritualita je především o tom, jak věci vnímáme a prožíváme a uvědomění, že to každý má jinak. To má dopad i na to, jakým způsobem člověk prožívá těžkou bolest. Pochopení těchto procesů má obrovský přínos při pomoci pozůstalým v procesu truchlení.

Na Kurz děti a ztráta i Spiritualita se můžete hlásit, termíny na rok 2021 jsou vypsané! 

Kurzy pro veřejnost nenavštěvují jen pozůstalí

Blízké okolí má v procesu truchlení obrovskou moc. Naše kurzy se proto zaměřují i na širokou veřejnost. Jsou hodně o sdílení a osobním prožitku. V Meditaci o smrti se například můžete podívat na svůj vlastní pohřeb, a to je opravdu silný zážitek. 

Většinou jsme si tyto kurzy šetřili na naši pravidelnou akci Den s Vigvamem, která probíhá v září. Aby se do kurzů ale mohlo zapojit větší množství zájemců, plánujeme četnost konání navýšit, a navíc je převést do online podoby. Pokud by vás to zajímalo, zanechte nám svůj mail, my vás budeme o termínech a plánovaných kurzech informovat.

Publikováno: 22. 2. 2021

 

Ahoj babi

poradna vigvam

Ahoj babi, 

představ si, že mám napsat článek o dušičkách. Měla jsem možnost ponořit se do historických faktů a opakovat už mnohokrát napsané. Pak mě napadlo, že to udělám jinak – prostě napíšu tobě.

Co myslíš babi, jak to mají lidi na dušičky? Chodí na hřbitov, nechodí? Já vím, ty na to máš jednoznačnej názor, chodit tam lidi “maj a musí”. A co tam nosí? V co vlastně v ty dušičkový dny věří?

Dušičky jsou prý po Vánocích svátkem, který v Česku slaví nejvíc lidí. Nakonec, rok co rok jsou o tom v TV reportáže. Ale víš jak to je – když se lidí zeptáš, jak je to u nich doma na Vánoce, dostane se ti 100+1 různých odpovědí. Vsadila bych boty na to, že obdobně to bude i s tímhle svátkem. 

Usmívám se teď při vzpomínce na to, jak jsme to měly my. Tys potřebovala jet na hřbitov vždycky v ten den. Druhého listopadu, na památku všech zesnulých, přesto zkrátka nejel vlak. A pokud by to náhodou ten den nevyšlo, připustila bys to maximálně den předtím, pozdějc nepřicházelo v úvahu. Rozčilovala si mě v tomhle svojí urputností, hlavně proto, že bylo jasný, že to auto s tebou budu řídit já. 

Vědělas babi, že staří keltové věřili, že přelom října a listopadu, konkrétně noc z 31. 10. na 1. 11. je doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých? Oslavovali konec roku, jeden z nejdůležitějších keltských svátků, tzv. Samhain. Věřilo se, že v tu dobu se duše zemřelých mohou vrátit na zem, živí jim při tom světlem (dnes možná svíčkami?) ukazují cestu a naopak, že živí mohou navštívit podsvětí. Ne náhodou se v tyto noci do země ukládaly pro zemřelé jablka nebo prý i staré teplé kabáty, aby zemřelým nebyla zima. Ostatně ty známé nápisy na hřbitovních zdech “Co jste vy, byli jsme my, co jsme my, budete vy” tu tenkou hranici mezi těmito dvěma světy jen zvýrazňují.

Když ses ty probudila do druhého listopadového rána, vědělas, že je na programu dne cesta na hřbitov. Čím dříve, tím lépe. Vystrojila ses, jako kdybys šla do divadla (nebo na pohřeb), netrpělivě si přešlapovala po bytě (zdánlivě ses snažila vytvářet dojem, že netrpělivá nejsi) a při odchodu ses ještě dvakrát vracela zpátky – nejdřív pro svíčky, pak zapalovač. 

Mělas ráda ten hřbitov, kam jsme jely jako první – je to ještě jeden z těch, který je „na kopci na okraji vesnice“, jak tomu bylo po celý staletí zvykem. Říkalas, že tak to má být – zemřelí mají z výšky koukat pohledem do dědiny, kde stále žijí jejich blízcí. 

Než jsme došly k místu odpočinku dědy – tvého manžela a taky tvé mámy a ségry, celkem jsme se prošly. Šly jsme pomalu a mlčely jsme. Myslím, že sem se tě v tu chvíli snad nikdy nezeptala, na co myslíš. Někdy jsme mlčky zvedly převrácený květináč u cizího hrobu, nebo si okomentovala cizí náhrobek, se slovy že „ti to maj ale pěkný“. 

Po té hřbitovní cestě jsme spolu sdílely ticho. V tichu jsou i kroky, který normálně nevnímáš, hlasitým hudebním nástrojem.  V tichu jsme udělaly všechny „ceremonie“, které se dělávají – hrob jsme očistily, přinesla jsem vodu, naaranžovaly jsme nové květiny, zapálily svíčky a vyhodily všechno staré, co od naší poslední návštěvy taky „umřelo“. Tys pak pohladila náhrobek a do toho ticha si řekla jenom „no jo no, dědo…“ a někdy si dodala „je to život bez rukávů“. 

Tohle celý jsme ten den absolvovaly ještě jednou – po téhle výpravě (odpusť, že tomu tady takhle říkám, ale nemůžu si pomoct) jsme se vydávaly na jiný hřbitov, za tvým synem. Za ním jsme šly podstatně delší cestu a kroky zde hrály mnohem hlasitější koncert. Tady ticho bylo tak hlubokým tichem, že to ani slovy nelze obsáhnout. Ticho, které si zřejmě umí naplno představit jen rodiče, kteří ztratí své děti. 

Vzpomínám, že jsme si tady na tom hřbitově, kde leží tvůj syn, jednou sedly na lavičku. Není to tak dávno. Ne že bychom to plánovaly, ale už si moc nemohla na nohy, bolely tě kyčle a potřebovala sis odpočinout. 

Tehdy (a možná jen tehdy?) jsme to ticho dušičkového dne prolomily. A tys vyprávěla a já tě poslouchala a byla nám při tom zima, ale ani jedné z nás se nechtělo se zvednout. Byly jsme pak překvapený, jak jsme tam seděly dlouho (mezitím se totiž úplně setmělo) a dělaly jsme si srandu, aby nás tam nezamkly (ty hřbitovní zdi bych ani já, ani ty, přeskočit určitě nezvládla). To, že jsme seděly a minuty utíkaly – je podle mně symbol toho, že na hřbitově čas opravdu běží jinak.

Ostatně, kdybys mohla, možná bys mi řekla, jaký to tam je. Už nějakou dobu to totiž víš líp, než když jsme tam chodívaly spolu. 

Ty už víš, z toho profláknutě řečeno „druhého břehu“, jestli svíčky, co se při setmění rozsvítí, jsou světlem, které vás volá zpátky k nám – co ještě chodíme po světě, nebo jestli se tím naopak my snažíme přivolat vás. 

Ty už víš, jaký to je, obývat jedno malé místo s blízkými, který si sice hodně milovala, ale kteří tě během života (přirozeně) i přiváděli na pokraj šílenství. 

Ty už víš, jestli to je s nimi stejný i teď, jako to bylo tehdy (nebo to přináší nový obzory, který si tady zatím ani neumíme představit).

Ty už víš, jestli dávat jablka a další věci do země pro vás, co v ní teď jste, je fajn, nebo je to jenom přežitek. 

Ty už víš věci, který já ještě ne. 

Babi, nevím jestli je to článek o dušičkách. Ale mám pocit, že tím, že ho teď píšu, dělám přesně to, co dělali ti staří keltové – když si s tebou takhle povídám (a ty mi už nemůžeš osobně odpovědět), trošku stírám tu hranici mezi mým a tvým světem – světem mrtvých a světem živých. 

P.S. Letos za tebou zajdu druhého listopadu. Maximálně dřív. Pozdějc ani náhodou – přesto rozhodně nejede vlak 🙂

Autor: Hana Křížová

Publikováno: 22. 2. 2021

Nový školní rok… Co nás čeká?

Uplynulý školní rok byl hodně nepředvídatelný a vyžadoval od pedagogů, dětí a rodičů velkou míru kreativity a energie. Školní rok, který je před námi asi nejlépe s jistou mírou nadnesení vystihuje citát Nielse Bohra „Dělat předpovědi je těžké, zvláště pokud se týkají budoucnosti.“ Těžko říct, co nás čeká a co přijde. Jaká opatření mohou přijít, jaká bude situace ve společnosti.

Jistotou a oporou nám může být, že jsme něco hodně nečekaného a úplně mimo naši běžnou realitu už zažili a zvládli to. Možná by se našly věci, které bychom zpětně dokázali udělat jinak a lépe, ale tak je to asi vždy. Alespoň máme nyní o zkušenost víc. Stejně tak také platí, že základní východiska v práci s dětmi a se sebou zůstávají stejná – podporujme jistoty, starejme se, ať v našich světech platí co nejvíce stabilních věcí a vytvářejme dětem bezpečí. V tomhle všem mysleme na sebe, pečujme o své duševní i fyzické zdraví, svůj klid, energii a laskavost. Tím můžeme být dětem nejlepšími vzory. 

Krize způsobená pandemií stále pokračuje a vyvíjí se. Každou fázi můžeme ovlivňovat. Pokud vás zajímá, jak je možné manuál, který jsme vytvořily na jaře ve spolupráci Vigvamu, mateřských škol Bambíno a základní školy Square, využít nyní, podívejte se do něj. Obsahuje novou předmluvu zaměřenou na současnou situaci. Máme velkou radost, že tento manuál vybralo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jako hlavní metodický materiál, na který jsou školy odkazovány v otázce adaptace dětí. Neváhejte ho proto šířit, věříme, že i to ho pomůže dostat ke správným lidem a pomůže tak všem, kteří to potřebují.

Materiály najdete zde ⇠

Připravila: Tereza Berková

Publikováno: 22. 2. 2021

Truchlení 100x jinak – Anna Alekseenko (Rusko)

anna aleksenko poradna vigvam

Anna Alekseenko pochází z ruského Krasnojarsku. V 18 letech se kvůli studiu medicíny na 1. lékařské fakultě UK přestěhovala do České republiky. Sama má smrt spojenou převážně se školou, protože se s ní zde poměrně často setkává.

Seriál Truchlení 100x jinak nabízí možnost nahlédnout do způsobu truchlení různých kultur formou osobních rozhovorů. Podívejte se s námi, jak smrt prožívají lidé ze všech koutů světa. Lidé rozdílných náboženství, smýšlení, věku i postavení. Načerpejte inspiraci nebo si jen rozšiřte obzory.

Jaké zvyky vás ve spojitosti se smrtí ve vaší zemi napadnou jako první? 
Pohřeb, sešlost pozůstalých, vzpomínkové oltáře – tohle to všechno do naší kultury patří. Pohřeb je, jako všude jinde, souborem rituálů a akcí, který je těsně spojen s naboženstvím. Protože je v naší zemi většina lidí pravoslavně věřící, všechno, co se týče pohřbu, se děje podle kánonů pravoslavné církve. 

Podle pravoslavné tradice musí být k umírající osobě (za nezbytných podmínek, že je při vědomí a v přiměřeném stavu) povolán kněz, který nad ní vykonává svátost smíření za uzdravení a odpuštění hříchů. 

A co následuje po této svátosti? 
Pokud osoba již zemřela, pak na řádu přichází mytí. Mytí je považováno za obřad čištění. Podle církevní doktríny se zemřelý musí objevit před Bohem v čistotě a bezúhonnosti, kterou člověk obdržel v době křtu. Tento obřad nemá přísné kánony a jeho realizace závisí na konkrétním regionu a okolnostech jeho výkonu. V extrémních situacích (například v případě smrti daleko od domova) může zemřelého umýt každý dospělý, který byl v okamžiku smrti poblíž.

Jak potom probíhá pohřeb?
Obřad pohřbu (rusky Otpevanije) je také velmi významný. Pohřeb je jednou z bohoslužeb, která se koná obvykle v chrámu. Pozor ale na záměnu pohřební služby s pamětní službou (Panikhída), která probíhá hned v den pohřbu, pak třetí, devátý nebo čtyřicátý den po smrti nebo při výročí úmrtí nebo narození. Jak obřad pohřbu, tak pamětní služba by měla  probíhat v chrámu, ale mohou se uskutečnit i doma. Záleží na přání rodiny.

A co samotné pohřbení těla?
Pohřbení je posledním bodem pohřbu. Při stahování rakve dolů do hrobu se zpívá Trisvjatoje – píseň andělů, která znamená, že zesnulý přechází do andělského světa. Na konci pohřbu musí každý přítomný do hrobu hodit hrst země. Na hrob se pak také samozřejmě umístí kytice (klasicky červené karafiáty) a věnce. Dál následuje zmiňovaná sešlost pozůstalých.

Má tato sešlost nějaká pravidla a je rozdíl mezi první a tou poslední?
První vzpomínka neboli sešlost pozůstalých probíhající v den pohřbu vypadá tak, že se sejdou jak rodinní příslušníci, tak i kamarádi a dobří známí zemřelého. Nejčastěji to probíhá bud‘ v soukromí nebo v hospodě. Je zvykem postavit na stůl foto zemřelého s černou páskou v rohu a vedle dát panák vodky s kouskem chlebu. 

V průběhu večera se v dobrém vzpomíná na zemřelého, dělají se přípitky a podává se večere nebo oběd. U nás na Sibiři jsou typickým jídlem na sešlosti pozůstalých palačinky, v jiných oblastech to je ale jinak, někde se můžete setkat například s buchtami a podobně.

Další vzpomínání na zemřelého probíhá spíš doma v kruhu rodinném. Druhá sešlost se koná v devátý den a třetí v den čtyřicátý od pohřbu. Pak se pořádají vzpomínky při ročním výročí od smrti, v tento den je obvyklá tradice navštívit hrob zesnulého. Poté se koná vzpomínka již v blízkém rodinném kruhu na každé výročí smrti, na narozeniny a na svátek.

Z popisu to vypadá, že zvyky spojené se smrtí jsou důležitou součástí vaší kultury. Opravdu se dbá na jejich dodržování?
Důležitou součástí našeho života, myslím, opravdu jsou. Alespoň pohřeb a sešlost pozůstalých se dělá vždy. Ale je to hodně individuální a také je to dost spojené s náboženstvím. Nevěřící se nejspíš obejdou bez obřadu pohřbu a pamětní služby.

Dodržujete vy osobně, případně vaše rodina, tyto rituály a tradice?
Ano, moji rodiče jsou věřící, takže vše zmíněné dodržujeme.

Držíte v Rusku také nějaké formy smutku?
Blízcí příbuzní zemřelého by měli během 40denního vzpomínání nosit černou, ale není to pravidlem. 

Jak přistupují a komunikují s truchlícími přátelé, známí a širší rodina?
To je hodně individuální. Zaleží na truchlícím. Někomu pomůže o své ztrátě mluvit a vše prožívá otevřeně, někdo jiný je naopak uzavřený a je se svým žalem raději sám. 

A mluví se o smrti otevřeně v rámci veřejných míst jako je škola nebo práce?
Ve škole jsem se se smrtí občas setkávala v rámci výuky, jinak to je podle mě téma, o kterém se moc nemluví.

Existují v Rusku nějaké odborné služby pomáhájící pozůstalým s procesem truchlení? 
U nás, co ja vím, nic takového bohužel neexistuje. Ale jsou dobrovolnické organizace, které finančně pomáhají rodinám, které v souvislosti se smrtí blízkého zůstali v opravdu obtížné situaci. U nás pozůstalým pomáhá s truchlením hlavně náboženství, tedy církevní služby i samotná víra v Boha. A pak také psychoterapie. Myslím si, že je jedno, jestli je tou cestou víra nebo psycholog, hlavně když to pomůže.

Připravila: Andrea Šlechtová

Publikováno: 22. 2. 2021

Co vás čeká na Dni s Vigvamem 2020?

den s vigvamem

Den s Vigvamem je po roce opět tady! Naše kulturně-sportovní akce se zábavním programem proběhne opět na Ladronce. Přijďte si užít krásné odpoledne plné aktivit pro rodiny s dětmi i jednotlivce. Naším hlavním tématem je smrt a rádi bychom toto téma otevírali také ve společnosti, ne jen v uzavřených kruzích. Proto jsme tento rok rozšířili program také o panelové diskuze s odborníky a pozůstalými. Užijte si tento „dospělácký“ program naplno, zatímco se vaše děti vyblbnou v hlídacím koutku, na Indiánské stezce nebo u pódia s aktivitami určenými speciálně pro ně. 

Aktivity pro děti

Děti čeká na Ladronce odpoledne plné zábavy. Nejen že si budou moct projít Indiánskou stezkou plnou úkolů, kterou pro ně připravuje Liga lesní moudrosti, ale užijí si také mnoha představení a pohybových aktivit. U dětského pódia si budou moct například zatančit při tanečním workshopu, zrelaxovat se při józe, podívat se na divadlo nebo si poslechnout předčítání knihy.

Součástí programu pro děti budou také nejrůznější doprovodné aktivity. Těšit se můžete na dílníčku pod vedením školky Bambíno, kde si vyrobíte čelenku s peřím, lapač snů nebo indiánské kouzlo. Roztomilou závěsnou dekoraci si připravíte u stánku Mimimo, s hračkami Merhaut se podíváte do světa výroby dřevěných zvířátek, díky Kavalu si vyzkoušíte malovat na látku, Miju domečky pro vás chystají výrobu roztomilých zajíčků a u stánku Ťapťapky na vás také čeká ruční tvoření. Vysílení vší tou kreativitou si mohou děti odpočinout i zablbnout u stánku Utukutu, který přijede se všemi svými perfektními balančními produkty.

Program pro dospělé

Smrt, naše kolegyně | panelová diskuze s odborníky
Zajímá vás, proč naši práci děláme tak, jak ji děláme? Co všechno práce se smrtí obnáší? A co nám pomáhá nezbláznit se z práce s takhle těžkým tématem a životními osudy? Přijďte si od 15:00 poslechnout povídání s odborníky, kteří jsou se smrtí v dennodenním pracovním kontaktu. Máte otázky? Napište nám již nyní, co by vás zajímalo, zeptáme se jich na to za vás.

Smrt – jak se jí nenechat zválcovat | panelová diskuze s pozůstalými
Smrt do našich životů vstupuje nečekaně a bez pozvání. Jako jedna z mála si opravdu nevybírá a dokáže dokonale zaskočit. Přijďte načerpat inspiraci od lidí, kteří si prošli ztrátou milovaného člověka. Naši diskutující se rozhodli podělit o svůj životní příběh a sdílet s námi, jak vstoupila smrt i do jejich života.

Těšit se můžete také na vystoupení muzikanta Ondřeje Galušky, tombolu nebo rituál, při kterém zavzpomínáme na všechny naše mrtvé. A až na vás bude té smrti trochu moc, stavte se mezi 14. a 16. hodinou u stánku Revenium, kteří si pro vás chystají workshop výroby krásné podzimní dekorace – slamněných věnců. 

Během celého můžete své děti také svěřit odborníkům v dětském koutku, který pro nás zajišťuje Baby Office.

A vy si můžete odpočinout v chill zóně, která bude součástí prodejních stánků plných krásných věcí pro děti i domácnost. Díky školkám Bambíno nebude ani letos chybět bazárek oblečení pro malé i velké!

Odborné semináře

Meditace o smrti (již se nelze hlásit)
Jak mluvit s dětmi o smrti (již se nelze hlásit) 
Na odborné semináře je nutné se hlásit předem, jejich kapacita je omezená. Semináře jsou za symbolickou cenu, tato částka jde na chod Poradny Vigvam.

Běh

I letos pro vás připravujeme charitativní běh. Více si o něm přečtěte zde a nezapomeňte se přihlásit!

Akce se koná za podpory městské části Praha 6 a Magistrátu hlavního města prahy.

Publikováno: 22. 2. 2021

Smrt a truchlení – kde hledat pomoc?

poradna vigvam

V médiích zaznívá, že v České republice nemáme odborníky, kteří by se truchlení věnovali. A to nás mrzí, protože to není pravda. Je nás sice málo, ale existujeme! Připravili jsme pro vás seznam míst, na která se můžete obrátit, pokud si se smrtí nevíte rady. Tento seznam vám pomůže zorientovat se ve službách, které různé organizace nabízejí. Nebojte se říct si o pomoc. 

Když si nevíme rady s úmrtím blízkého, jsou první volbou obvykle telefonické krizové linky důvěry. Proto je i my uvádíme na první místě. Jde o rychlou a jednoduchou cestu. Využít je můžete anonymně a odkudkoliv. Některé fungují 24 hodin denně a dokonce zdarma:

Děti a mládež

  • Linka bezpečí (Sdružení Linky bezpečí): 116 111 (nonstop), ZDARMA pomoc pro děti, mládež a studující do 26 let

  • Linka důvěry Dětského krizového centra: 777 715 215, 241 484 149 (nonstop) pro děti i dospělé

  • Krizová linka SOS centra Diakonie: 800 567 567 (denně 9-20), ZDARMA

Dospělí

  • Linka první psychické pomoci: 1221, (pracovních dnech od 8 do 19 hodin a o víkendu od 9 do 16.30 hodin)

  • Linka první psychické pomoci (Cesta z krize): 116 123 (nonstop), ZDARMA

  • Linka důvěry (CKI Psychiatrické nemocnice Bohnice): 284 016 666 (nonstop)

  • Pražská linka důvěry (Centrum sociálních služeb Praha): 222 580 697 (nonstop)

  • Krizová linka KC RIAPS (Centrum sociálních služeb Praha): 739 557 574 (nonstop)

  • Linka důvěry Dětského krizového centra: 777 715 215, 241 484 149 (nonstop) (i pro dospělé)

  • Krizová linka SOS centra Diakonie: 800 567 567 (denně 9-20), ZDARMA

Rodiče

  • Linka pro rodinu a školu (Cesta z krize): 116 000 (nonstop), ZDARMA -pomoc dospělým ohledně dětí (pro rodiče, příbuzné, učitele, vychovatele

  • Rodičovská linka (Sdružení Linky bezpečí): 606 021 021 (po-čt 9-21, pá 9-17) – pro rodiče, učitele, vychovatele

Senioři

  • Linka seniorů (Elpida): 800 200 007 (denně 8-20), ZDARMA

V případě, že potřebujete terapii dříve, než je v našich možnostech vám nabídnout volný termín, využijte k vyhledání vlastního terapeuta seznam terapeutů ČAP:

 

POHŘEB

První z věcí, které po smrti blízkého zařizujeme, je často pohřeb nebo jiné rozloučení. Proto zde hned na začátku uvádíme organizaci Ke kořenům, která se věnuje smysluplným rituálům posledního rozloučení. Tyto rituály stmelují komunitu pozůstalých a  vycházejících z principu Do It Yourself (princip svépomoci).

 

NÁSLEDNÁ PÉČE

Další služba, která se věnuje pozůstalým je Poradenství pro pozůstalé. Ve své podstatě má velmi podobnou strukturu jako krizová intervence, důležité je vědět, že poradenství pro pozůstalé je primárně určeno pro ty, kteří se se ztrátou vyrovnávají obvyklým způsobem. Často poradce pro pozůstalé můžete také najít při hospicích.

Poradce pro pozůstalé sdružuje Asociace poradců pro pozůstalé. Seznam poradců pro pozůstalé najdete zde.

V rámci tohoto institutu existují i poradny pro pozůstalé, například tyto:

Plzeňská zastávka: poradna pro pozůstalé v Plzni.

Klára pomáhá: pomoc pro pečující a pozůstalé v Brně. 

V případě, že pozůstalý hledá terapeutickou pomoc, všeobecně doporučujeme, aby si především zjišťoval, zda terapeut, kterého si vybral má výcvik, který je akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii, nebo Českou psychoterapeutikou společností.

Existují zde ale i organizace, které se zaměřují na jedno specifické téma v oblasti truchlení, například:

V organizaci Cesta domů se věnují perinatální ztrátě.

Cesta domů také nabízí Skupinová setkání pro pozůstalé a provozují informační portál pro nemocné, pečující a pozůstalé. 

Dlouhá cesta se specializuje na pomoc rodičům, kterým zemřelo dítě a realizují také podpůrné skupiny pro pozůstalé rodiče Vědomý zármutek.  

Na pomoc pozůstalým po onkologicky nemocných se specializuje mimo jiné PRO Gaudia.

A taky jsme tu my – Poradna Vigvam: původně jsme se věnovali především pozůstalým dětem a jejich rodinám a děláme to dodnes, zároveň ale reagujeme na to, kdo nás oslovuje s prosbou o pomoc v truchlení. A tak jsme rozšířili svoje služby na pomoc dospělým, dětem i celým rodinám. Navštěvují nás především ti, kterým zemřel blízký náhle a nečekaně. Našimi nejčastějšími klienty jsou pozůstalí po sebevraždě blízkého, autonehodách a onkologicky nemocných – tyto způsoby úmrtí samozřejmě nejsou vstupní podmínkou pro poskytnutí služby. 

Sami vidíme, že je před námi ještě dlouhá cesta, aby byla v ČR pomoc pozůstalým dobře dostupná, ale věříme, že to společnými silami zvládneme. Už v tomto seznamu organizací vidíme jistou naději. 

Naše jedna klientka nám řekla: „Holky, vy víte, že vás mám fakt ráda, ale nejradši bych byla, kdybych vás vůbec nemusela poznat.”

A to je také to, co přejeme vám: abyste nás nepotřebovali. A kdyby náhodou jo… Tak tu jsme.

 

Publikováno: 22. 2. 2021

Raději posloucháte než čtete? Máme pro vás pár tipů!

poradna vigvam

Dejte si nohy nahoru, zavřete oči a zaposlouchejte se do rozhovorů s našimi terapeuty. O smrti mluvíme otevřeně a učíme tomu i veřejnost. DVTV, Radio Wave, Sama doma.. Kde budeme příště? 

Rozhovor s naší úžasnou terapeutkou Bárou Rackovou si můžete poslechnout v Houpačkách. Do podcastu Radia Wave si ji pozvala moderátorka Michaela Sladká, které moc děkujeme za odvahu otevírat téma smrti veřejnosti. 

Rozhovor na Radio Wave – Houpačky ⇠

Jestli hledáte perfektní rozhovor o smrti, tak už nehledejte. Je tady. Emma Smetana vs. Sylvie Stretti. Zaposlouchejte se.

Rozhovor v DVTV ⇠

V Sama doma o Vigvamu a naší práci mluvila Sylvie Stretti s moderátorkou Janou Havrdovou.

Rozhovor v Sama doma ⇠

Publikováno: 22. 2. 2021

Jak pracovat s dětmi po návratu do škol – metodiky pro učitele

Nikdo z nás nepůsobí jen ve Vigvamím týmu, ale máme i další práce. A někdy to tak krásně vyjde, že se podaří spojit dvě oblasti našich zájmů do jedné. Tereza a Sylvie se kromě terapeutické práce věnují také školství a působí v poradenských týmech mateřské školy a jeslí Bambíno a na základní škole Square. Když viděly, kolik práce v posledních týdnech učitelé měli, při virtuálních setkáních mluvily s dětmi a jejich rodiči a sledovaly, jak se mění atmosféra školek a škol, řekly si, že můžou udělat něco víc, než jen být u toho každá ve „své“ škole nebo školce. 

Daly hlavy dohromady a posbíraly své znalosti a zkušenosti ohledně krizí a práce s třídními kolektivy, přizvaly další odborníky, a tak postupně vznikl materiál, který byl původně určen jen pro podporu jejich kolegů pedagogů. Povedlo se jim dát ale dohromady obsáhlý materiál, který by bylo škoda nesdílet. A tak se rozhodly vyslat ho do světa a distribuovat do škol a školek po celé republice.  

Je to jedna z mnoha chvilek, které ukázaly, že spolupráce Vigvamu, Bambína a Square je skvělá a je nám v ní dobře. Děkujeme za to, že se naše cesty takhle potkaly a můžeme spolu pracovat! 

Materiály si stáhněte zde ⇠

Publikováno: 22. 2. 2021