Jaké zvyky vás ve spojitosti se smrtí ve vaší zemi napadnou jako první?
Obecně je smrt v Kolumbii velmi úzce spjatá s katolickou vírou. Smuteční rozloučení obvykle trvá jeden až dva dny a koná se ve smutečních síních. V některých tradičních venkovských oblastech se však stále koná přímo v domě zesnulého. Během rozloučení se běžně modlíme, vyjadřujeme rodině soustrast a sdílíme jídlo a pití – obzvlášť na venkově.
Jak probíhá samotný pohřeb?
Před pohřbem probíhá náboženský obřad, a na venkově je typické, že se z kostela na hřbitov jde pěšky, přičemž se zpívá a modlí.
Během pohřbu bývá někdy na hřbitov pozvána skupina mariachis, aby zesnulému zazpívali na rozloučenou. Také na venkově přetrvává tradice, že rodina zesnulého nabídne po pohřbu všem přítomným něco k pití – obvykle před hřbitovem, a servíruje se káva, limonáda nebo i pivo.
Zesnulý bývá zpravidla oblečen velmi slavnostně – do oblečení, které měl za života rád, nebo do šatů spojených s nějakým výjimečným okamžikem, například do svatebních šatů.
Máte nějakou specifickou tradici typickou pro vaši kulturu?
Máme tradici zvanou Novenario – rodina a přátelé zesnulého se scházejí po dobu devíti po sobě jdoucích dní po úmrtí v domě zesnulého nebo v kostele, aby se společně modlili. Zároveň spolu sdílíme jídlo a vzpomínky na zesnulého. V domě se také vytváří oltář s fotografiemi, náboženskými předměty a svíčkami. Někteří lidé na oltář dávají i sklenici vody – věří totiž, že zesnulý je navštíví a bude mít žízeň.
Běžným zvykem při setkáních s rodinou nebo přáteli, kde se slaví a pije alkohol, je vylít první doušek na zem jako symbolickou oběť za duše v očistci. Věří se, že tímto gestem jim pomáháme najít klid.
Jsou pro vás tyto rituály důležitou součástí posledního rozloučení?
Velmi důležitou součástí, zejména náboženské obřady, které se vždy konají před pohřbem, v den pohřbu i po něm.
Náboženství je tedy nedílnou součástí smrti.
Rozhodně – smrt je v mé zemi úzce spojená s náboženstvím. Všechny obřady a rozloučení, které se kolem smrti konají, jsou provázeny modlitbami za zesnulého.
Jaká jsou očekávání ohledně oblékání a společenského chování po úmrtí blízkého?
Nošení černého oblečení, nebýt příliš hlučný nebo nápadný v oblékání či líčení. Jako truchlící osoba byste po určitou dobu neměli nosit barevné oblečení ani se účastnit večírků – nebylo by to považováno za vhodné.
Dodržujete vy osobne a vaše rodina tyto tradice?
Ano, jsme velmi katolická a tradiční rodina a na smrt nahlížíme z hluboce náboženského pohledu.
Jakým způsobem lidé v Kolumbii obvykle vyjadřují podporu pozůstalým?
Obvykle o tom otevřeně mluvíme, sdílíme vzpomínky na zesnulého a nabízíme pozůstalým svou přítomnost a podporu.
Je v Kolumbii téma smrti stále považováno za tabu, nebo se o něm mluví otevřeně?
Myslím, že mezi dospělými je dnes téma smrti už celkem běžné, ale stále považuji za tabu mluvit o ní s dětmi. Situaci jim obvykle nevysvětlujeme přímo, ale používáme zástupná vyjádření – například říkáme, že je ten člověk na velmi dlouhé cestě apod.
Existuje v Kolumbii rozdíl v tom, jak se nahlíží na sebevraždu ve srovnání s jinými typy úmrtí?
V minulosti, pokud někdo spáchal sebevraždu, nemohly se konat náboženské obřady, protože to bylo považováno za těžký hřích – a v některých velmi konzervativních městech v Kolumbii to tak platí dodnes. Dnes se ale většinou přistupuje k pohřbu stejně jako v případě přirozené smrti. Jediný rozdíl bývá v tom, že se mluví o nehodě a že dotyčný nesmí být zpopelněn, ale musí být pohřben do země.
Existují ve vaší kultuře specifické dny nebo rituály věnované vzpomínce na zesnulé a uctění jejich památky?
Slavíme Día de las Ánimas (Dušičky) 2. listopadu. Koná se zvláštní mše za duše, zejména za ty, o kterých se věří, že jsou v očistci. Navštěvujeme hřbitovy, čistíme hroby, přinášíme květiny a modlíme se.
Myslíte si, že přístup vaší kultury ke smrti pomáhá v celém procesu truchlení?
Myslím, že to příliš nepomáhá v procesu truchlení a „vyrovnání se“ se smrtí blízkého, protože smrt u nás stále nese velmi negativní a bolestivý nádech. Co ale na své zemi oceňuji, je snaha dopřát rodině pocit, že v tom nejsou sami – a to i po pohřbu.
Je vzpomínání na zesnulé spíše smutnou událostí, nebo je to oslava života a připomínání si hezkých vzpomínek?
Je to smutná událost. Obecně mají všechny tradice spojené se smrtí v mé zemi smutný nádech.
Jsou podle vás některé zvyky ve vaší zemi tak výjimečné, že by si zasloužily, aby o nich věděli i lidé jinde ve světě?
Možná právě společné setkávání s rodinou zesnulého po dobu devíti po sobě jdoucích dní – být s nimi v těch nejtěžších chvílích, sdílet čas i vzpomínky. Díky tomu se rodina necítí tak opuštěná.
Vyhledala byste v případě úmrtí v rodině raději odbornou nebo duchovní pomoc, nebo je u vás běžné řešit to spíše v rodinném kruhu či s blízkými?
Rozhodně bych se chtěla spojit s nějakým odborníkem, který by mi pomohl se s tím vyrovnat. Ráda bych měla jak náboženskou nebo duchovní podporu, tak i psychologickou pomoc.
S čím máte spojenou smrt? Co vás první napadne, když slyšíte toto slovo?
Smutek, samota, tragédie, pláč, bolest.
Připravila: Andrea Šlechtová, Zdislava Vazquez Dubišarová (lektorka francouzštiny a španělštiny, www.zdisavazquez.cz)
Publikováno: 28. 8. 2025
