Jak se o smrti bavit s pozůstalým, který je nám blízký

Když se dozvíme o smrti v našem okolí, možná se někdy přistihneme u myšlenky, zda je lepší dělat, jako by se nic nestalo, nebo je lepší se pozůstalého na jeho ztrátu zeptat. Jak ale takovou otázku položit, aby vyzněla stejně upřímně, jako je myšlena? A je vůbec vhodné pozůstalému otázky kolem smrti blízké osoby pokládat?

Když se dozvíme, že náš blízký prochází obdobím truchlení, někdy nám může přijít na mysl, že se do tak ožehavého a emočně náročného tématu nebudeme pouštět. Že bychom téma smrti z našeho rozhovoru mohli jednoduše vynechat a odbýt ho soucitným “To mě mrzí” nebo “Tak upřímnou soustrast”, jenže mlčet o smrti je špatně a truchlící často potřebuje naše otázky, aby s námi svou zkušenost mohl sdílet. Otázkou mu dáme najevo náš zájem, pochopení a také prostor pro vzpomínání. 

Otázka jako prvotní reakce

„Hlavně je důležité být autentický a pravdivý. Tedy pokud jsem překvapen, je v pořádku říci, že mě to překvapilo a vyjádřit účast a lítost,“ vysvětluje Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D., ředitelka a zakladatelka Poradny Vigvam. 

Čemu bychom se měli raději vyhnout, jsou neosobní a často nic neříkající fráze: „Pokud vyjadřuji třeba lítost, je důležité specifikovat, co že je mi líto: to, co druhý zažívá, nebo to, co se stalo?“ vysvětluje Stretti. Velmi důležité jsou také otázky. Ty mohou pomoci a rovněž dávají pozůstalému prostor říci, že se o úmrtí nechce v tuto chvíli bavit. Pokud se s pozůstalým na toto téma začneme bavit, je zde také prostor pro nabídku pomoci. Tady je ale velmi důležité být konkrétní a specifikovat, s čím bychom rádi, pokud by bylo potřeba, pomohli. Ať už se to týká financí, pomoci s domácností, péčí o děti nebo běžnými pochůzkami, je důležité právě toto specifikovat. 

Netvořte dusno přehnanou ohleduplností

Není vše na první pohled takové, jak se zdá, a to zejména v citlivých oblastech, jako je ztráta blízké osoby: „Čekat, až druhý začne o ztrátě mluvit sám, se na první pohled zdá ohleduplné, ale absolutně pomíjí fakt, že pozůstalý smrt blízkého prostě zažívá. Tím, že se nedoptám a ve vzduchu takzvaně visí smrt blízkého, se bolest, vztek, smutek a zkrátka jakékoli další pocity, co pozůstalý zažívá, spíše zintenzivňují,“ říká ředitelka a zakladatelka poradny Vigvam Mgr. Sylvie Stretti. Pozůstalý člověk je stejně jako my svéprávný a pokud o něčem co se ho aktuálně týká, mluvit nechce, řekne nám to. Otázka sama o sobě nikdy neurazí, spíše naopak. 

Pozor na postoj všeználka

Vynechat bychom měli především postoj „všechno vím, všechno znám“. I kdybychom zažili smrt blízké osoby vícekrát, nikdy nemůžeme přesně vědět, jakou zkušeností si prochází druhý. 

„Je mnohem lepší se ptát a nechat pozůstalého mluvit, než se tvářit, že všechno vím a všechno znám, protože tím mohu veškeré emoce druhého shodit,“ upřesňuje Mgr. Sylvie Stretti. Otázky, které vyjadřují náš opravdový zájem o druhého (nikoli senzaci), a hlavně jsou upřímné, pokládat můžeme. 

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 11. 4. 2023

Děkujeme, že jste s námi byli i v roce 2022

V roce 2022 u nás ještě stále ve velkém doznívají následky pandemi Covid_19, kvůli které jsme byli nuceni vytvořit na naše služby čekací listinu. Přestože jsme vznikli právě proto, aby pozůstalé děti měly odbornou oporu hned, když potřebují, aktuálně se nám to nedaří a naši klienti tak na služby kolikrát čekají i 6 měsíců.

O to více jsme rádi za partnery, kteří nám i v těch nejtěžších chvílích zůstávají věrní a na jejichž podporu se můžeme každoročně spolehnout.

Tradičně je naším velkým podporovatelem Ministerstvo práce a sociálních věcí, díky kterému v rámci projektu Smrt je součást života pomáháme pozůstalým rodinám v té nejtěžší chvíli.

Nadační Fond Terezy Maxové, se kterým se věnujeme především pomoci dětským klientům, a který nás podporuje od samého vzniku.

Velkou oporou jsou nám také Magistrát hlavního města Prahy a Praha 7.

Prostřednictvím projektům ČSOB podpora regionů se nám daří získávat finance také na doprovodné aktivity, v rámci kterých se věnujeme detabuiaci tématu smrti ve společnosti.

V roce 2022 jste pro nás byli také velkou oporou právě vy, individuální dárci. Podpořili jste nás především prostřednictvím platforem Znesnáze21 a Darujeme.cz celkovou částkou 318,422 Kč.

Díky podpoře jsme zajistili pomoc pro téměř 300 klientů. Zrealizovali 1 935 hodin pozůstalostní terapie a stabilizačních telefonátů. 

Spolu s vámi se snažíme o to, aby byla pomoc pozůstalým po celé ČR dostupnější. Děkujeme.

Autor: Eva Pecha

Publikováno: 9. 3. 2023

Truchlení nefunguje podle systému, terapie je tu pro všechny

Truchlení a smutek po smrti blízkého je doprovázen řadou mýtů, který celý, už tak někdy velmi komplikovaný proces ještě ztěžují. Pro podporu truchlících je ale dobré nerozvíjet iluze a mýty o truchlení, ale místo toho nabízet pochopení pro individuální prožitky každého člověka. V rámci terapie následně vytvářet bezpečné místo a pomáhat se ve změti pocitů, myšlenek a nové životní situaci bez zemřelého zorientovat. Klidně i po letech. 

Děti si smrt uvědomují brzy

Terapie pro pozůstalé je tu pro všechny, a to včetně dětí. Obecně se tvrdí, že děti nejsou do určitého věku života schopny vnímat a uvědomovat si ztrátu blízké osoby.

Tereza Olivová, terapeutka neziskové organizace Poradna Vigvam, o tomto mýtu říká: „Jako lidské bytosti nevnímáme pouze kognitivně – tedy rozumově, ale také emocionálně a tělesně. Na kognitivní úrovni se náš vlastní koncept toho, co je to smrt, postupně tvoří a vyvíjí. A opravdu postupně zraje a krok za krokem objevujeme různé aspekty smrti… Ale třeba až po nějaké době pochopíme, že smrt znamená to, že i my i naši blízcí někdy zemřeme. V tomto směru opravdu můžeme mluvit o tom, že okolo mladšího školního věku tento rozumový koncept plně dozrává. Avšak na emocionální a tělesné úrovni je strach ze smrti v našich životech přítomný již od narození. Naše praxe potvrzuje, že i tříleté děti smrt emocionálně prožívají a je možné s nimi o tomto tématu mluvit, nebo spíše si o něm hrát a zpracovávat ho tak, jak je pro dítě přirozené.“ 

Pomoc je jen pro ty, kteří o ni stojí

Terapie pro pozůstalé je vhodná pro všechny, kdo o ni opravdu stojí a cítí, že jim může pomoci. Spousta lidí si totiž smutek a ztrátu blízké osoby potřebuje prožít sama se sebou. Důležité je nepředpokládat, že každý, kdo truchlí, odbornou pomoc potřebuje. Podpora má jednoznačně smysl tehdy, když si o ni dotyčný řekne, i přesto je ale důležitá takzvaná cílená podpora a to tam, kde probíhají větší či menší komplikace s přijetím situace. 

Nikdy není pozdě

Pomoc pozůstalým není určena pouze těm, kteří ztratili blízkou osobu v nedávné době. Naopak – terapeuti dlouhodobě kladou důraz na to, že není nikdy pozdě vyhledat odbornou pomoc. Nezdráhejte se si o ni říct, i když už od vaší ztráty uběhlo mnoho času. Možnosti terapie pro pozůstalé se neustále rozvíjí a v době, kdy jste ztrátou procházeli, ještě terapie nemusela fungovat nebo jste o ní nevěděli. Pokud cítíte, že podporu potřebujete i s odstupem od vaší ztráty a o terapii máte zájem, přihlaste se na ni. 

Truchlení nemá žádný jízdní řád

Ve společnosti může někdy panovat určitá představa o tom, jak by mělo truchlení vypadat. Velmi často si sami truchlící hledají informace o situaci, v níž se nachází, a svůj momentální stav se s jejich pomocí snaží pochopit a zpracovat. Na internetu lze nalézt několik teorií o zpracovávání smutku a postupu truchlení. Terapeuti Poradny Vigvam však apelují na fakt, že každý pozůstalý je unikátní lidskou bytostí, jejíž truchlení nelze popsat pomocí několika stupňové škály.

„Každé truchlení je jedinečné a něčím jiné od všech ostatních, stejně tak, jako náš vztah se zemřelým byl jedinečný a neopakovatelný,“ říká terapeutka neziskové organizace Poradna Vigvam Tereza Olivová.

Terapie poskytne bezpečný prostor a pochopení

To, co v rámci terapie pro pozůstalé zabírá, kromě různých specifických technik, je vytváření bezpečného prostoru, naladění se na pozůstalého a poskytování podpory a pochopení.

„Docela užitečné je také zvažovat jaká je tzv. klíčová reakce na prožité úmrtí blízké, či milované osoby a co by s ohledem na tuto klíčovou reakci (jestli je truchlící vším zahlcen a prostoupen, nebo jestli se snaží všemi způsoby kontrolovat situaci a vlastní reakce) potřeboval, aby lépe zvládal fungovat ve skutečném světě,“ uvádí Jan Kaňák, terapeut Poradny Vigvam

Vyvracíme mýty, které o terapii pro pozůstalé stále panují

  1. Terapie pomůže každému. To není tak úplně pravda, terapie může poskytnout pochopení a bezpečný prostor, ale opravdu fungovat bude pouze tehdy, když o ní její klient opravdu stojí. 
  2. Truchlení má několik fází, které truchlící postupně prochází. S tímto přístupem se ne všichni terapeuti ztotožňují. Truchlení každého pozůstalého je totiž velmi individuální a snažit se ho zapasovat do několika stupňové škály, může být kontraproduktivní. Řada lidí totiž neprochází definované stupně stejně rychle nebo ve stejném pořadí, jiní zase neprochází žádné z nich. 
  3. Nejhorší je první rok. S absolutní platností nelze spoléhat na pověru, že čas vše vyléčí. Nelze přesně predikovat, které období bude pro truchlícího nejhorší, jaké aspekty truchlení v jeho životě budou přetrvávat a jak dlouho. 
  4. Je třeba své pocity příliš neřešit a raději si najít nějakou zábavu. Každému pomáhá na starosti něco jiného, stejně tomu bude i u truchlení. Zatímco jeden si potřebuje popovídat a nebýt sám, druhý si jde zasportovat a třetí na pár dní odjede sám do přírody. Už vůbec u truchlení bychom se proto neměli pouštět do soudů a doporučení, jak má kdo zpracovávat svůj smutek. S vhodnou cestou blízkou osobnosti daného jedince však může pomoci zkušený terapeut.
  5. Děti si smrt neuvědomují. Výzkumy ukazují, že děti jsou s prožitkem ztráty na emocionální úrovni v kontaktu již od nejranějšího věku. Je tedy možné terapeuticky podpořit i ty nejmenší a pomoct jim skrz hru najít jejich aktuální potřeby a věnovat se jejich sycení. Tam, kde to je potřebné a možné může odborná intervence pomoci i třeba ve třech letech dítěte.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 3. 3. 2023

Jak dítěti sdělit, že někdo zemřel

Říct dítěti, že jeho milovaný člověk zemřel, je přesně ta situace, kterou člověk nechce zažít. Jakoby nestačil samotný fakt, že někdo vám blízký, koho jste měli rádi a byl důležitou součástí vašeho života, už tu s vámi není. Člověka napadá milion věcí, které si plánoval a už nebudou. Do jisté míry tomu nemůže a nechce uvěřit. A teď ještě tohle, další otázky, další zátěž. 

„Jak mu to mám říct? Není ještě moc malá? Pochopí to? A co když bude mít otázky a já nebudu znát odpovědi? Nebo je budu znát, ale nebudu chtít odpovědět? Jak to sakra mám udělat správně. Jak mám začít?!“

Téměř každý člověk, ať už rodič, učitel, vychovatel, vedoucí nebo kamarád se někdy dostane do situace, kdy je bezmocný, protože smrt je neměnný fakt a větu: „Tvůj táta/máma/kamarád/… umřel.“ bude muset vyslovit. Každý z nás si přeje, aby to bylo co nejpozději, nebo třeba nikdy. Aby to bylo na někom jiném. Přinášíme vám alespoň pár tipů, o které se můžete opřít.

Samotné sdělení má dvě roviny. Jedna se týká nás dospělých a toho, co v tu chvíli udělat. Druhá je o konkrétních slovech a jejich obsahu – co dětem říct. 

První rovina – zaměřte se na sebe

Je důležité si ujasnit, co se stalo, co mě čeká v nejbližších hodinách a kdo mi s čím může pomoci. Ať se to týká praktického zařizování, co komu musím sdělit a kdy nebo toho, co potřebuji já sám. K tomuto ujasnění mi mohou pomoci blízcí z rodiny, přátelé nebo pracovníci krizových linek. 

TIP: Na webových stránkách ministerstva pro místní rozvoj najdete ke stažení příručku, ve které je vypsáno, co praktického musíte zařídit. Není tedy nutné vymýšlet, co všechno zařídit, ale soustředíte se jen na to, JAK to zařídit.

Potom si naplánujte, kdy a jak to řeknete dítěti:

  • Je potřeba si říct, zda u toho chcete být s dítětem sám nebo byste ocenil podporu v podobě příbuzného, kamaráda. V tom případě se s danou osobou domluvte, jak moc si přejete, aby do rozhovoru zasahoval.
  • Vyberte místo, kde se budete cítit vy i dítě bezpečně.
  • Připravte si základní body, které chcete dítěti sdělit. Je důležité, aby informace byly jednoduché, srozumitelné (dle věku a schopností dítěte) a hlavně pravdivé.
  • Pokud existuje něco, co víte, že nejste v tuto chvíli dítěti schopni říct, mějte připravené vysvětlení, které bude opět pravdivé. Tedy že v současnosti na to nezvládnete odpovědět, ale jakmile to bude možné, vrátíte se k tomu.
  • Tento rozhovor zbytečně neodkládejte. 
TIP: Děti velmi brzy vycítí, že se něco děje a čím déle jim neřekneme co, tím déle žijí v nejistotě. A jak to tak s dětmi bývá, začnou mít pocit, že za to můžou ony.

Připravte se, že může být fyzicky velmi těžké ze sebe dostat to, co potřebujete sdělit. Není nic špatného na tom být autentický, naopak, pokud to tak cítíte, vyjadřujte své emoce jakkoliv potřebujete. Ale pokud by pro vás měl být problém přes váš smutek vysvětlit dítěti situaci, může vám v takovém případě pomoci dopředu se vyplakat se, vyvztekat nebo vypovídat někomu blízkému. 

Druhá rovina – co potřebuje dítě

Každý z nás si nese vzpomínky, co nám při úmrtí blízkého člověka pomohlo a co bylo naopak opravdu nepříjemné a rozhodně to nikomu nechceme způsobit. Tyto naše vzpomínky jsou dobrou korekcí pro to, co a jak říct. 

Než si s dítětem na oznamování smutné zprávy sednete, zamyslete se nad tím, co v dané chvíli pomohlo vám a co jste naopak slyšet nebo vědět vůbec nechtěli. A také naopak – co byste vědět chtěli a potřebovali. Protože tohle všechno obsahuje ta věta „…já nevím, jak začít…“.

Rozmyslete si také, co je nutné, aby dítě vědělo hned a co počká na později. Na srdci toho budete mít jistě hodně a mluvení pomáhá, myslete ale na to, že je lepší říct raději méně, zato být ve svých sděleních výstižný a přesný. Nezahlcujte dítě zbytečnými podrobnostmi hned na začátku a snažte se pokud možno odpovídat na otázky úměrně věku tak, aby bylo vše jasné, pravdivé, ale zároveň ne děsivé. 

Není nutné hned vymýšlet, zda půjde či nepůjde na pohřeb, nebo jak to teď bude se školou či odpoledním programem. Dejte si navzájem čas vše zpracovat.

 

Co očekávat za reakci? 

Očekávejte naprosto cokoliv. Může přijít pláč, hodně se otázek, nebo vztek a nebo také vůbec nic. A to vše může proběhnout kdykoli po sdělení zprávy. A pokud je toho na děti v tu chvíli moc, nemusí přijít reakce vůbec žádná a začnou vymýšlet, s čím si budou hrát. Děti totiž mají na rozdíl od nás dospělých tu kouzelnou vlastnost dávkovat si, co unesou.

Ať se ale bude dít cokoliv, tak v okamžiku, kdy budou mít dotazy nebo návaly emocí, budou nás potřebovat co nejvíc otevřené a upřímné. Vyzařující jistotu, že mohou mluvit o čemkoliv a ptát se na vše, co je napadne. 

Důležité je dětem dát odpovědi, které známe a jsme schopni je říct. Pokud to z nějakého důvodu nejde, tak alespoň vysvětlit, že to teď nedokážeme říct, ale vrátíme se k tomu později. A ujistíme je, že je máme rádi, i když se teď necítíme dobře. 

Máte pocit, že je toho na vás příliš?

Požádat o pomoc blízké či odborníky může být v této těžké chvíli to něco malého-velkého, co pro sebe i svou rodinu můžete snadno udělat. Nebojte se ozvat rodině, přátelům či nám do Poradny Vigvam. Budeme vám stát v této nelehké životní zkoušce „po boku“.

Autor: Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D.

Publikováno: 1. 8. 2022

Pomáháte s námi

Naši práci můžeme dělat také díky vaší pomoci. 

Už od založení je naše pozornost věnována především pozůstalým dětem. Pro ty realizujeme vedle krizové terapie také skupinová setkání, v rámci kterých se děti setkávají s těmi, které potkal podobný osud, mohou se tak bez přetvářky, otevřeně a přirozeně bavit o těch nejcitlivějších věcech v kruhu těch, kteří celé situaci rozumí. Není pro ně nic nepředstavitelného, fascinujícího nebo děsivého. Je to zkrátka realita, kterou mohou sdílet společně a to je pro proces truchlení nesmírně důležité. Podpora nadace Tesco přispěla k realizaci aktivit pro pozůstalé děti. Službami za rok 2021 prošlo 39 dětí. Z nadace Tesco byla přímo podpořena 3 realizovaná setkání.

Autor: Eva Pecha

Publikováno: 1. 4. 2022

Smrt ve škole a psychika učitele

Úmrtí dotýkající se školy, ať už jde o samotného žáka, jeho příbuzného či učitele, je velmi náročná situace, na kterou se ale dá alespoň v rámci postupu připravit pomocí krizového plánu. V řešení nastalé situace hrají velkou roli samotní pedagogové, na které je nutné myslet a poskytnout jim možnost, jak zajistit svou vlastní psychickou pohodu, protože jen v takovém případě budou moct být oporou třídnímu kolektivu. 

Učitelé do své práce často vkládají ohromné množství energie. Mnohdy dokonce na úkor sami sebe. Velká řada z nich má svou práci opravdu hluboce ráda, realizují se v ní, chtějí své žáky podporovat a rádi jsou kreativní. A co se může třeba honit hlavou takovému citlivému pedagogovi, když zjistí, že v jeho třídě je dítě, kterému někdo blízký zemřel a on by měl nastalou situaci s daným žákem a jeho rodinou řešit? Možná něco jako:

„Chudák dítě, takováhle věc, jak mu vůbec můžu pomoct?”

„Mají tohle vůbec ostatní děti slyšet a přemýšlet nad tím?“

„To je šílená situace, je mi tak líto celé rodiny“

„To zvládnu, doteď jsem toho taky hodně zvládl, tak zvládnu i tohle!“

Samozřejmě pouze fabulujeme, ale na druhou stranu se inspirujeme řadou telefonátů, které jsme s pedagogy v podobných situacích vedli. Na  těchto myšlenkách je zajímavé hlavně to, že se točí okolo ostatních a vůbec se nedotýkají situace samotného pedagoga. Je přirozené, že učitel v takové chvíli přemýšlí nad dobrem samotného žáka a jeho nejbližšího okolí, zároveň je ale velmi důležité, aby někdo myslel také na blaho dotyčného vyučujícího. V takto náročných chvílích, kdy je tu pro ostatní, musí být i on sám zajištěný. 

Ne vždy je snadné poskytnout takovou pomoc zvenčí, protože situace pohltí celé okolí dotčeného a je vždy spousta úkolů, které je potřeba řešit. Prosíme ale, pokud vidíte takového učitele ve svém okolí, zkuste myslet i na něj. Zeptejte se ho, jak mu je a co by mu pomohlo situaci zvládnout. A pokud jste vy sám pedagog, který takové téma řeší, nabízíme zde pro vás alespoň jiný úhel pohledu a alternativní otázky, které byste si mohl položit:

„Jak se teďka cítím? Jsem překvapený, vyděšený, smutný, naštvaný, nebo něco jiného? Proč se takhle cítím?”

„Co by mi teď pomohlo, abych se v situaci lépe zorientoval a bylo mi v ní lépe?“

„Kdo mi může být oporou a s kým to celé mohu sdílet tak, aby to bylo eticky správné?“

Smrt má rozhodně jednu velmi silnou vlastnost – zastaví nás. Využijme toho, že je to takový náraz, který nás dokáže zpomalit v našem běhu a rychlém tempu a věnujme v takové chvíli pozornost i sobě. Ať můžeme být stejně laskaví k nám samým, i k našim žákům. 

Pokud pocítíte, že na takovou situaci nechcete být sami, že je nadmíru těžká a že je vám z ní nedobře nebo je toho na vás prostě a jednoduše „moc“, řekněte si o podporu. Školnímu metodikovi prevence, kolegovi, s kterým jste zvyklí sdílet, školnímu psychologovi (opravdu jsou ve školách stejně tak pro dospěláky jako pro děti!) nebo zavolejte k nám do Poradny Vigvam. Rádi s vámi situaci projdeme a nenecháme vás v tom.

Autor: Mgr. Tereza Berková, terapeutka

Publikováno: 23. 3. 2022 

Smrt je pro nás těžko uchopitelná, tak přikládáme váhu pověrám a ovládá nás strach

Pověry, které dříve mohly sloužit, aby našim předkům ulehčily vyrovnat se se smrtí blízkého člověka, nás dnes často děsí i paralyzují. Přestože je nadmíru jasné, že smrt s naplněním pověr nesouvisí, raději mnozí z nás nevstávají od štědrovečerní tabule, netrhají vlčí mák a nemají doma kočárek před narozením miminka. Protože jinak by mohla přijít smrt. Jak zmírnit strach z pověr o smrti radí terapeutky Poradny Vigvam Barbora Racková a Tereza Olivová. 

Pověry přebíráme z generace na generaci a často je bereme jako přirozená nepsaná pravidla svého chování. Snad všichni jsme už slyšeli, že není dobré vstávat od štědrovečerní večeře, trhat vlčí mák nebo mít doma postýlku nebo kočárek dříve, než se miminko narodí. Ve snaze se smrti vyhnout, se snažíme lidová pravidla dodržovat, ale mezitím se nám v hloubi mysli ukládá strach. Zmocňuje se nás domněnka, že pokud se nebudeme chovat správně a v souladu s pověrou, zahráváme si, a jako trest může přijít smrt. Strach se zvětšuje, až nás může paralyzovat. 

Smrt je životní událostí, která přichází velmi často nečekaně a nad kterou nemáme téměř žádnou kontrolu. Je pro nás natolik neuchopitelná a děsivá, že máme snahu vytvořit si zákonitosti, které, pokud dodržíme, před smrtí nás uchrání. 

Iluzorní prostředek, jak dostat smrt pod kontrolu

„Pověra na první pohled může vypadat tak, že nás má smrtí děsit, za mě je ale opak pravdou. Pověra nám vlastně dává iluzorní možnost mít situaci v moci, dává možnost události předcházet. Na psychologické úrovni také může uklidňovat v tom slova smyslu, že někomu se událost stala, protože vykonal něco, co neměl, ale mně se to stát nemůže, protože tak nejednám,“ říká k pověrám o smrti terapeutka Poradny Vigvam Barbora Racková.

Ze zkušenosti terapeutů vyplývá, že problém nastává v okamžiku, kdy k úmrtí zcela jinou kauzalitou v rodině dojde a někdo z jejích členů si úmrtí následně vyčítá, kvůli pověře, byť zcela logicky ví, že smrt nemá s pověrou souvislost. „Vznikají pak pocity viny, které ale opět pomyslně umožňují žít v představě, že máme událost ve své moci, že se neštěstí stalo jen naší neopatrností, a tak můžeme dalšímu neštěstí předejít,“ dodává Barbora Racková.

Bát se smrti je normální

V rámci rozvoje vlastního duševního zdraví bychom se měli snažit se od tohoto strachu odpoutat. Něco jiného je však strach ze smrti samotné. Ten je naprosto přirozený a normální. 

„Chci zdůraznit, že mi přijde zcela normální se smrti bát. Úzkost ze smrti považuji za nejhlubší dynamiku lidského nitra. Terapeutickým cílem není se zcela úzkosti ze smrti zbavit. Strach, že zemřu, mě na jednu stranu může paralyzovat, na druhou stranu mě ale také může chránit před situacemi, které jsou nebezpečné a ke smrti doopravdy mohou vést,“ říká Barbora Racková. 

Byť je smrt přirozenou součástí života, je ale stejně tak přirozeně součástí bolestnou. Proto je v pořádku, že z ní máme respekt nebo strach. Nadmíru se však zatěžovat obavami z naplnění pověr, nám akorát více ubližuje. 

„Bojme se smrti zdravě, nenechejme se jí paralyzovat, ale taky nežijme tak, jako by neexistovala,“ doporučuje terapeutka. 

Jak se odpoutat od strachu z naplnění pověry 

Pověry jsou svým způsobem něco magického. Jedna cesta proto může být sejmout z nich onu magii. Racionálně si vysvětlit, že opravdu neexistuje souvztažnost mezi obsahem pověry a smrtí. Tato cesta funguje především pro ty, kteří jsou racionálně a logicky založení.  

„Druhý způsob pracuje zcela opačně – nabízí možnost setrvat v magickém prostoru, využít ho a vytvořit magickou obranu, která nás před důsledky pověry chrání. Někdy tohle funguje u dětí, když se bojí bubáků a mají v posteli plyšáka, který je před nimi chrání. I pro nás dospělé, kteří se v dospělejší verzi magického myšlení nacházíme, může být tento princip užitečný. U obou způsobů je však velmi důležité hlídat, zda nám přinášejí úlevu a nezatěžují nás ještě více než původní pověra samotná,“ upozorňuje terapeutka Tereza Olivová.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 8. 2. 2022

O smrti se mluví! A nejen v černé kronice

Jedním z hlavních cílů Poradny Vigvam je otevírat téma smrti široké veřejnosti. Přáli bychom si, aby se o možnostech pomoci pozůstalým mluvilo stejně často, jako plní papírové a internerové stránky médií texty o nehodách, počtu zemřelých v souvislosti s onemocněním covid-19 nebo násilná úmrtí. 

K dosažení takových čísel máme ještě daleko, ale nutno říct, že letos se nám v oblasti PR opravdu dařilo. Z předloňských 58 výstupů, kde jsme v médiích jako Poradna Vigvam zazněli, jsme se v roce 2021 vyšplhali na krásných 86 zmínek. To znamená, že tolikrát zazněl náš název „Poradna Vigvam“ v článcích všeho druhu týkajících se úmrtí a péče o psychiku pozůstalých. 

Ať už šlo o rozhovory s naší paní ředitelkou Sylvií Stretti, odborným názorem na problematiku našich terapeutů nebo třeba jen rychlá zmínka o tom, že jako poradna pro pozůstalé fungujeme, máme velkou radost, že se toto téma a my spolu s ním v médiích objevuje. Věříme, že se tak o nás dozví všichni, kteří nás budou potřebovat. 

Vybrali jsme pár z těchto článků, které jste si v roce 2021 mohli přečíst:

Víkend DNES | říjen 2021
Víkend DNES | říjen 2021
Víkend DNES | říjen 2021
Víkend DNES | říjen 2021

  • V Lidových novinách o smrti a dětském pohledu na ni:
Lidové noviny | Červen 2021

  • V březnovém Blesku Zdraví o tom, že jaro není pro všechny jen radostné období:
Blesk Zdraví | březen 2021

  • A v Metru o tom, jak korona ovlivňuje dětské hry:
Metro | Únor 2021

Moc děkujeme všem odvážným redaktorům a jejich redakcím, které se o smrti rozhodli mluvit i v jiném než senzacechtivém duchu!

Autor: Andrea Šlechtová ve spolupráci s www.prest.cz

Publikováno: 4. 1. 2022

Tohle pozůstalým neříkejte! Jak ale reagovat?

Někdy si to neuvědomujeme, ale pro věty, kterými se snažíme pozůstalé utišit, ještě nenastal ten správný čas.  Jakým formulacím se raději vyhnout a čím je nahradit?

„Kdybys něco potřeboval, dej mi vědět.“

Raději zkuste:

„Jsem tu pro tebe, možná tě teď nenapadá nic s čím bych ti mohla pomoct, tak já se za nějaký čas zase zeptám, ano?“

Někdy se pozůstalých ptáme na to, co potřebují a jak jim můžeme pomoc záhy po ztrátě. Stává se, že v tomto čase mnoho z nich vůbec neví. Po čase se ale mohou začít objevovat praktické překážky a komplikace v jejich životě, které by nenastaly, pokud by jejich blízký byl naživu. Je skvělé, pokud nabídka pomoci přijde opakovaně a může to tak být i dopředu domluvené – „třeba tě teď nic nenapadá, já se zase za čas zeptám a možná se něco objeví. Budu na to budu myslet, ať to nemusíš řešit ty. “

„Vím jak ti je, to mně, když se to stalo, tak…“

Raději zkuste:

„Jak ti je? Poslouchám...“

Pro někoho může být úlevné vědět a slyšet, že někdo jiný prošel podobnou zkušeností, avšak je důležité nezapomínat, že zkušenost může být vždy maximálně podobná, nikdy není stejná. Proto bychom v první řadě měli dotyčnému nabídnout prostor, kdy se může vypovídat – pokud chce – a být tichým a naslouchajícím společníkem. Právě naslouchání bez hodnocení, soudů a nároků může být velmi podpůrné – a také překvapivě náročné pro nás.

„Takhle bys o něm neměla mluvit!“

Raději zkuste:

„Je pochopitelný, že máš v sobě spoustu emocí, třeba i protichůdných, je to náročná situace.“

Nemějme nároky a očekávání na to, jak by měl druhý truchlit. prožívání ztráty je vysoce individuální záležitost a vztah se zemřelým zpravidla nemívá jen kladné aspekty. Své místo má v truchlení i zlost a naštvání, stejně jako další prožitky, které nás mohou překvapit, jako třeba úleva. Každý jsme jiný, každý vztah je jiný.

„Neboj, čas všechno zahojí / Ty to ještě řešíš?“

Raději zkuste:

„Každý potřebuje na přijetí ztráty jiný čas. Co všechno ve tvém životě je teď jinak a co ti pomáhá to zvládat?“

Okolí někdy očekává, že pozůstalý bude po pár měsících v pohodě. Setkáváme se s tím, že je překvapuje, že jejich truchlení se objevuje i rok po smrti blízkého. Říká se, že truchlení trvá rok a pak už je to lepší. Tak to může a nemusí být. Čas v oblasti truchlení není měřítko. Mnohem více záleží na povaze vztahu, blízkosti, způsobu úmrtí… Nezapomínejte, že zemře-li manželka a matka dítěte, tak situace jako třeba nástup dítěte do školy, nebo den matek s sebou nesou zvýšenou zátěž. Objevuje se totiž opět představa toho, jaké to mohlo být a jaké to je. Podporujme tedy své blízké a dopřejme jim tolik času, kolik jen potřebují.

„Musíš být silná!“

Raději zkuste:

„Co ti všechno běží hlavou? Co bys teď pro sebe nejvíc potřebovala?“

Pozůstalí jsou v situaci, kdy jejich svět zasáhla obrovská rána a bolest. To, co nepotřebují, jsou další nároky na to, co a jak by měli cítit, protože mohou být zdrojem pocitů selhání a výčitek, pokud to nedokážou. A pocity viny jsou něco, co se u lidí, kterým někdo blízký zemřel, objevuje opravdu velmi často. Myšlenky jako „co kdybych tenkrát na ten nákup šel raději já, co kdybychom se tolik nehádali, kdybych jenom přišel domů o hodinu dřív…“ často přicházejí naprosto nezvaně, a proto opravdu není třeba přidávat na tuto hromádku ještě další nároky, ač je můžeme myslet jako dobrou – avšak nevyžádanou – radu.

Autor: Mgr. Tereza Olivová, terapeutka

Publikováno: 6. 11. 2021

Den s Vigvamem 2021 aneb Dušičkové putování Břevnovem

Den s Vigvamem 2021 pro nás byl ve znamení vzpomínání na mtrvé ve světovém formátu. Zajímalo nás, jak se slaví náš krásný svátek Dušičky všude možně po světě, a tak jsme to zjistili. A rozhodně jsme si to nemohli nechat pro sebe, takže jsme se o to v rámci Dušičkového putování Břevnovem podělili i s vámi. 

Dušičková stezka

Ve spolupráci s agenturou pro děti BabyOffice jsme pro vás připravili stezku plnou úkolů a povídání o tom, jak vzpomínají na své zemřelé lidé po celém světě. Společně se svou rodinou či sami při hezké procházce Ladronkou na Praze 6 podíváte na několik míst z celého světa a jejich tradice uctívání mrtvých a dny podobné našim „Dušičkám“. 

Trasa stezky je dlouhá přibližně 3 km, vede z velké části parkem a je vhodná pro kočárky i odrážedla. Stezka začíná u tramvajové zastávky Vypich.

Promítání filmu

Cílem Dušičkové stezky je kino Dlabačov, ve kterém bude probíhat úvodní slovo naší ředitelky Sylvie Stretti následované promítáním filmu Duše z dílny Pixar. Film si užijí děti i dospělí, každý si v něm najde „to své“.  Anotace k filmu:

Co dělá člověka… člověkem? Pixar Animation Studios uvádí celovečerní film Duše, ve kterém se představí středoškolský učitel hudební výchovy Joe Gardner, který dostane životní šanci hrát v proslulém jazzovém klubu. Jeden chybný krok ho však přenese z ulic New Yorku do Neznáma před, což je fantastické místo, kde čerstvě narozené duše získávají před vstupem na Zemi vlastnosti, návyky i zlozvyky. Joe však na svém životě lpí a tak spojí síly s duší číslo 22, která však vůbec nechápe, čím je zrovna lidský život tak výjimečný. A jak se Joe zoufale snaží duši číslo 22 vysvětlit, co je na životě tak skvělé, sám získává odpovědi na otázky, které si nesčetněkrát kladl. 

Jsme jedinou akcí svého druhu, kde se v bezpečném prostoru můžete otevřeně ptát na vše, co vás ohledně ztráty blízkého trápí a zajímá. 

Akce se koná za podpory městské části Praha 6.

Publikováno: 26. 10. 2021