Smrt u nás doma vždycky byla jedno z takových těch tabu témat, o kterých se nemluví za žádných okolností. Ani nevím, jestli jsem se vůbec někdy zeptala, co to znamená, když někdo zemře.

Nejsem věřící, a tak mi posmrtný život nic moc neříká. Myslím, že v tomhle to věřící lidé mají trochu jednodušší. Protože neztrácejí naději. A člověka, o kterého přišli. Aspoň ne definitivně. Jednou se přece shledají v Ráji.

Pracuji jako lékařka a už během studia medicíny jsem se se smrtí setkávala často. Nikdy se to ale nestalo rutinou. Možná člověk jen trochu otupí. Ale pořád máte takový ten respekt a pokaždé, když někdo z pacientů zemře, zamrazí mě.

První opravdovou ztrátou pro mě byla smrt dědy. Byla jsem tehdy mladá holka v pubertě, a i když byl děda vážně nemocný a poslední měsíce se tak nějak vytrácel, zpráva o jeho skonu mě šokovala.

Doteď si pamatuju, jak jsem přišla ze školy a táta to mně i bráchovi řekl.

Samozřejmě, dalo se to očekávat, ale když to doopravdy přišlo, vůbec jsem nevěděla, jak zareagovat.

Říkala jsem si, že bych měla plakat. Ale v ten moment mi to nějak nešlo. A už tehdy jsem se začala obviňovat z toho, že to nedělám správně.

Nevěděla jsem, co je správné. Jak reagovat. A že i když nepláču, ten smutek může být nezměrný.

Dědu jsem milovala, zažila jsem s ním spoustu legrace a byl taková moje opora. Vždycky se mě zastal, ať se dělo cokoli.

A najednou tu nebyl.

Jeli jsme pak spoustu kilometrů, protože prarodiče bydleli na druhé straně republiky. Vím, že jsme se v autě o jeho smrti vůbec nebavili. Mluvili jsme o běžných tématech, měli puštěné rádio, a já z toho všeho byla strašně zmatená.

Na jednu stranu jsem chtěla všechno probrat. To, co cítím uvnitř. Ale na stranu druhou jsem se bála.

Myslím, že naše společnost pořád není v téhle otázce otevřená. A že kdyby se o smrti mluvilo více, možná by se nám všem lépe přijímala.

Není správný ani špatný způsob truchlení. A není nic zlého na tom, když chcete o svých pocitech mluvit.

To bych řekla té malé holce, kterou jsem tehdy byla, teď.

A říkat to nahlas a pořád dokola opakovat, je možná ta správná cesta.

Sledovat mě i celou moji cestu můžete na Facebookovém profilu Deníček psychiatričky, kde se věnuji
různým palčivým tématům i každodenním radostem a strastem.