„Ta stálá stejnost nehlučného míru
není snad toto samo štěstí?
Verš jako květy křehce zašelestí
v paměti mojí klidné vody víru.“
S. Renaud
Jsem výtvarnice, matka, žena a terapeutka, ještě určitě něco jsem. Poetická duše s absurdním smyslem pro humor… nebo naopak? Smyslem pro absurdní humor.
Od roku 2000 pracuji s pacienty v PN Bohnice. V terapeutické práci jsem se našla a další cesta a vzdělávání vedly tímto směrem.
Proč má člověk potřebu tvořit a proč to druhého člověka zajímá? Myslím, že proto, že tak mohou být každý sám se sebou a zároveň spolu. Zažila jsem s kreativitou, sdílením a prožíváním kultury spolu s klienty vzácné chvíle klidu a porozumění. A zjistila jsem, že i rozhovor se může stát společným dílem, obrazem nebo skladbou, kde jde dobře spolu být, zastavit se a bezpečně spočinout. Tak jako u obrazu, nemůžeme se spoléhat jen na řemeslnou techniku, jde to vlastní cestou, je to čas, který tvoříme spolu.
Já tuhle partu už pár let zpovzdálí pozoruji. Odkazuji na Vigvam přátele i pacienty nemocnice, kteří prožívají ztrátu blízkého.
Semtam v životě vím, že mě něco zajímá, nesměle to obdivuji, zkoumám, co z toho bude.
Tak to je přesně Vigvam. Zajímá mě proto, že má hloubku a smysl. Obdivuji tým, vybudovali fungující a tolik potřebnou službu. Během zkoumání, co z toho bude, se nějak stalo, že ve Vigvamu pracuji. Některé důležité věci vzniknou jako ten obraz. Tak nějak samy.