„Ta stálá stejnost nehlučného míru
není snad toto samo štěstí?
Verš jako květy křehce zašelestí
v paměti mojí klidné vody víru.“
S. Renaud
Jsem výtvarnice, matka, žena a terapeutka, ještě určitě něco jsem. Poetická duše s absurdním smyslem pro humor… nebo naopak? Smyslem pro absurdní humor.
Od roku 2000 pracuji s pacienty v PN Bohnice. V terapeutické práci jsem se našla a další cesta a vzdělávání vedly tímto směrem.
Proč má člověk potřebu tvořit a proč to druhého člověka zajímá? Myslím, že proto, že tak mohou být každý sám se sebou a zároveň spolu. Zažila jsem s kreativitou, sdílením a prožíváním kultury spolu s klienty vzácné chvíle klidu a porozumění. A zjistila jsem, že i rozhovor se může stát společným dílem, obrazem nebo skladbou, kde jde dobře spolu být, zastavit se a bezpečně spočinout. Tak jako u obrazu, nemůžeme se spoléhat jen na řemeslnou techniku, jde to vlastní cestou, je to čas, který tvoříme spolu.
Proč Vigvam?
Já tuhle partu už pár let zpovzdálí pozoruji. Odkazuji na Vigvam přátele i pacienty nemocnice, kteří prožívají ztrátu blízkého.
Semtam v životě vím, že mě něco zajímá, nesměle to obdivuji, zkoumám, co z toho bude.
Tak to je přesně Vigvam. Zajímá mě proto, že má hloubku a smysl. Obdivuji tým, vybudovali fungující a tolik potřebnou službu. Během zkoumání, co z toho bude, se nějak stalo, že ve Vigvamu pracuji. Některé důležité věci vzniknou jako ten obraz. Tak nějak samy.