Bylo mi 26 a zemřela mi mamka.

Kateřina Rydlová

Byla jsem v kanceláři, když mi taťka volal, ať přijedu co nejrychleji do Hradce. Byl to krátký telefonát, ve kterém jen řekl, že mamka nezvládne převoz a pravděpodobně dnes zemře. Při takové větě se vám sevře žaludek a tečou slzy a nedokážete přemýšlet. Nechtěla jsem jet vlakem, autobusem, ani taxíkem, protože jsem věděla, že budu celou cestu brečet a doufat v to nejlepší… Nakonec jsem jela s kamarádem autem. Po cestě mi zavolala sestra, myslela jsem, že volá, kde jsem a za jak dlouho dorazím, ale řekla, že mamka zemřela. 

Pamatuju si, že jsem se jen zeptala, jestli tam někdo byl a ona řekla, že to nestihli. V tu chvíli se to ve mě sevřelo, otevřela jsem okýnko v autě a brečela, hodně. Ta sekunda, které jsem se bála nejvíc, ten okamžik mezi tím, že je mamka vážně nemocná, ale stále naživu a tím, že už tady není. 

Pamatuju si, jak mi tekly smrky a bylo mi to jedno. Než jsme dojeli do nemocnice, byla jsem klidná. Najednou to přestalo. Takový zvláštní klid. Když jsem vystoupila z auta a šla směrem k nemocnici, bušilo mi srdce, ale nebrečela jsem. Venku už stála sestra a uvnitř ostatní. Šla jsem se na mamku podívat. Nějak jsem prostě chtěla vidět, že opravdu odešla.

V té nemocnici jsem cítila něco strašně zvláštního. Když jsem vešla do jejího pokoje, byla to moje mamka, ale ona – ta duše – už tam nebyla, ani nikde blízko. Pomohlo mi vidět, že to tělo, které bylo nemocné, tam bylo, ale ta duše, už dávno ne. Věděla jsem, v jakých bolestech byla a nějakým způsobem se mi ulevilo, že už je nemá a něco mi říkalo, že to tělo už musela opustit. 

Teď s odstupem 10 měsíců vidím, že tohle byl pro mě zásadní krok na cestě k přijetí toho, co se stalo, součást pochopení, že tu mamka opravdu už není, fyzicky.

Možná byste čekali, že jsem pak probrečela několik dní, ale ne. Ano, slzy mi tekly, skoro pořád, ale to bylo takové už normální. Od té doby, co mamce diagnostikovaly rakovinu v nevyléčitelném stádiu, byly brek a slzy součástí každého dne. Já tomu ani neříkala brečení, ani teď ne, ale prostě mi často tečou slzy, jako takové čištění těla. 

Vzala jsem si volno v práci, když jsme připravovali pohřeb. Mamka mi dopředu řekla, jak si rozloučení představuje a já věděla, že toho chci udělat hodně rukama a tak trochu jinak, přesně jak si přála. Nesmutečně. Chtěla jsem tam hodně kytek, aby to vonělo, aby tam byly barvy a aby lidé nepřišli v černé. Říkala jsem si, že pokud tam bude mamka s námi (a tím nemyslím to tělo, ale duši), tak aby jí tam bylo dobře, aby to ukazovalo její život a né smrt. 

Po jejím odchodu mi připadalo, že to mám napsané na čele, pořád jsem to měla na jazyku, ale nedokázala jsem to říct… Když jsem to řekla nahlas, jako bych potvrzovala, že se to stalo a já jsem potřebovala čas si to chvíli odžít sama v sobě. 

To opravdové uvědomění, že už tu není a to, že mi začala šíleně chybět, přišlo ale až později. Nejdříve se dostavila únava, strašná únava za ty poslední měsíce, kdy jsem málo spala, starosti se kupily a přišlo vyčerpání. Dokázala jsem pracovat, ale po práci jsem šla většinou spát. Pomohlo mi slyšet od terapeutky, že je to úplně normální, že nejsem lenoch a pokud se mi chce spát, ať spím, že je to to nejlepší, co můžu udělat. Během dne nebyla snad hodina, kdy by mi netekly lzy, ale už mě to ani tak nepřekvapovalo, nechávala jsem je prostě volně kapat na počítač…

Postupně vnímám to, že truchlení přichází ve vlnách a ta díra po ztrátě se hojí. Pomalu, ale hojí. Nevím, co bude za pár měsíců, protože to strašně ovlivňují životní události. Přichází nové zážitky, které jsou s mamkou spojené, úspěchy, které s ní nemůžu sdílet, jiné starosti, které to hojení zpomalují a zase nové a nové vlny, se kterými třeba ještě neumím pracovat, ale učím se, každý den.

Mamka, byla můj nejbližší člověk. Nejen moje mamka, ale taky parťák v projektu Body Moody. Byla člověk, který mi ze všech nejvíce přál, když se mi dařilo, cítila jsem, že mi to úplně čistě přeje, jako by to byl úspěch její vlastní.

S jejím odchodem se toho změnilo hodně, ale to nejvíc zásadní je asi to, že jsem se změnila já. Ta podstata zůstala, ale celá ta zkušenost dodala mému životu dost jiný rozměr, takovou další vrstvu skrz kterou už se na některé věci nekoukám stejně. 

Jedna z prvních věcí, co jsem udělala po tom, co jsem se dozvěděla o mamky diagnóze, bylo vyhledání terapeuta. Věděla jsem, že budu potřebovat pomoc a že mám před sebou jedno z nějtěžších období, se kterým jsem se nikdy předtím nesetkala a chtěla jsem, aby tam pro mě někdo byl, někdo, kdo něco takového už zažil a bude se mnou umět pracovat.

Na nohy mě postavil také můj projekt Body Moody, na kterém dlouhodobě pracuji a který každým dnem roste pod rukama mě, Doroty a dalších. Pokaždé, když přišel nový vzorek a testování, byla to pro mě nová dávka energie. Dále pracuji jako průmyslová designérka pro Stimvia a také se věnuji systému domácí péče v návrzích dalších produktů. 

Mou další cestu s Body Moody můžete sledovat na InstagramuFacebooku