„Když v Gruzii zemře člověk, uspořádají mu oslavu větší, než je ta svatební. Na hřbitovech, u každého hrobu, je stůl s lavičkou, kde se každý rok pořádá narozeninová párty. A při rodinných oslavách se připíjí v první řadě na ně.“
Jsem Kateřina. Vzdělávací instituci jsem si užila až tu poslední, dvě předchozí byly trochu peklo pro všechny zúčastněné. Deset let jsem se věnovala rozvojové spolupráci a práce mě odvála na Jižní Kavkaz. Myslím, že tam propuklo to, co ve mně bylo vždycky – touha po dobrodružství. Panenská příroda, vysoké hory, minimum lidí, ticho, krása. Výpravy, které se víkend co víkend opakovaly a já se jich nemohla nabažit.
V psychoterapeutickém výcviku jsem zažila něco podobného – s dalšími parťáky jsem se ocitla na hřebeni, který vedl do nitra každého z nás. Nebyla to vždycky snadná cesta. Vítr nás vyčerpal, mlha ztratila a rovina se naklonila do nepředstavitelného úhlu. V takových chvílích jsem pochopila, že v exponovaném úseku je dobré nebýt sám.
Ve Vigvamu působím jako terapeut pro dospělé a jsem rovněž k dispozici v akutních fázích ztráty blízkého člověka.
Proč Vigvam?
Protože je to punk! Když jsem vyslechla příběh, jak Vigvam vznikl – na koleni, bez prostor, po nocích… „odvážný“ … bylo první, co mě napadlo. A kolem mě zavanula vůně samizdatu a protest songu, kterou znám ze své rodiny.
Dnes je Vigvam profesionální organizace, o které se v psychoterapeutických kuloárech ví a to je moc dobře. A jak říkal Karel Čapek: „Kdo je slušný, byl slušný vždy, kdo byl věrný, je věrný i teď … člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví“. Věřím, že odvážní lidé mají – tam nahoře – kladné body. Rozhodnout se v životě něco změnit, odvážné je.