Když jsem se to dozvěděl, měl jsem v hlavě jen jedno – začít pořádně pracovat a postarat se o něj. V té době jsem si nepřipouštěl, že by mohl zemřít. Pamatuju si jednu chvíli, kdy za ním do nemocnice přišel na návštěvu známý a otec se mu chlubil, že trochu hýbe nohou. Ten známý na to ale jen řekl: „Vždyť umíráš…“. To mě jako dítě hodně vzalo. Do té doby se mnou o tom nikdo nemluvil.

Už od 12 let jsem se snažil si vydělávat, co to jen šlo. Abych měl na svačinu a také abych si nějaké peníze našetřil. Otec za to byl rád, ale stejně tak jako většina vietnamských rodičů nevyjadřuje své pocity, ani on mi to nedával příliš najevo. Možná proto je jedna z mých nejhezčích vzpomínek právě ta, kdy mi řekl, že je na mě pyšný. To už bylo v době, kdy chodil na ozařování.

Starost o rodinu postupně padala na mou hlavu. Když otec v mých 14 letech zemřel, musel jsem se postarat o bratra i mamku já. To období bylo velmi těžké. Okolí nás sice povzbuzovalo, ať jsme silní, já ale neměl směr ani cíl, byl jsem bezradný a na vše jsme byli sami. Máma byla stále nemocná a na vše sama. Ze dne na den přišla o byt a ocitla se na ulici. Rozhodl jsem se ji proto s bratrem odvézt do Vietnamu ke zbytku naší rodiny.

Byla to právě tahle cesta, která mi během těžkého období hodně pomohla. Možná to bylo změnou prostředí, nebo možná návratem k rodině, kulturou… Ve Vietnamu fungují rodinné vazby trochu jinak než tady. Lidé si jsou hodně blízcí a to i ve smrti. Existuje více rituálů a také se o smrti víc mluví.

Přijmout otcovu smrt byl běh na dlouhou trať. Nekončící boj uvnitř mě samotného. Celý svět se mi obrátil naruby. Velkou pomocí pro mě bylo stanovit si cíle a věnovat se něčemu smysluplnému. Začal jsem pracovat a založil jsem menší firmu, se kterou investujeme do hodnotných projektů. Hodně času a energie věnuji propojování české a vietnamské komunity v rámci česko-vietnamské organizace CZECH Viet a také spolupořádám oblíbené zážitkové Sapa trips.

Jsem spíš prakticky založený, a tak když se mě někdo zeptal, kde mám rodiče, řekl jsem, že se oba vrátili do Vietnamu. Bylo to tak jednodušší. O smrti otce jsem nerad mluvil. Na jedné akci jsem ale slyšel o Poradně Vigvam, a když jsem zjistil, čemu se věnují, donutilo mě to zamyslet se víc nad tím, jak asi smrt prožívají ostatní a jak se s ní vypořádávají. Rozhodl jsem se svůj postoj změnit a o smrti mého otce mluvit veřejně. Věřím, že můj příběh bude inspirací pro ostatní, kteří o někoho přišli. Mou cestu můžete sledovat na mém facebookovém profilu @Nguyentungis.