Cože?! Vyletěla jsem z postele ven a potřebovala jsem utéct. Nemohla jsem dýchat a strašně jsem brečela. Utíkala jsem zahradou, až jsem se zastavila před stromem, který byl u kostela. Padla jsem na kolena a křičela. „Proč?!!! Proč?!!!“ Nemohla jsem přestat brečet, nemohla jsem popadnout dech.

Dva roky před jeho smrtí jsme se nebavili, a já ani nevěděla proč. Vím přesně, kdy jsem ho viděla naposledy. Vím přesně, co jsme si řekli. A bylo to v pěkném duchu.

Zhroutil se mi svět. Pohltila mě bezmoc a prázdnota. Nemohla jsem spát, jíst, nemohla jsem fungovat. Já s ním chci mluvit! Potřebuju mu toho ještě tolik říct!

Proč nás nikdo na tohle nepřipraví? Jde to vůbec?

Den jeho pohřbu byl velice bolestivý. Modlila jsem se, ať už to mám za sebou. 

Naši se uzavřeli do sebe, matka si to, myslím, nepřipustila ještě dodnes, táta o tom nemluví.

Moje sestra se zhroutila.

Moji kamarádi nevěděli, co mají říct, co udělat, báli se, nebo je to možná ani nezajímalo. Můj přítel neměl žádné pochopení a ani se nijak nesnažil. Nejedla jsem, měla jsem noční můry a hodně jsem pila. Aspoň nějak tomu uteču. Právě kvůli těm nočním můrám a pití mě můj přítel tenkrát donutil, abych vyhledala pomoc. Nebyl to zrovna přítel roku, chtěl mít klid. Tak jsem šla.

Prošla jsem si ne úplně úspěšným sezením a odešla s antidepresivy, mé večerní pití ale pokračovalo. Připadala jsem si úplně mimo, měla jsem závratě, byla otupělá… Nakonec jsem prášky po rozmluvě s rodinou vysadila. A pila dál. Přítel se mi vzdaloval a večery se mnou doma netrávil. Jak z toho kruhu ven?

Šla jsem na procházku se svou kamarádkou. Svěřila jsem jí, že už nevím, co mám dělat. Ona se na mě ale podívala a řekla, že to vím přesně. Že ho musím pustit a smířit se s tím. Na smutek mám tolik času, kolik budu potřebovat. Není třeba nikam spěchat. Můžu plakat, můžu se vztekat. Ale hlavně už musím přestat utíkat.

Musela jsem si to v hlavě srovnat.

Přišla jsem domů, kde jsem byla jako vždy sama. Bylo léto, sedla jsem si na terasu a dívala se, jak zapadá slunce. Zavřela jsem oči. Ocitla jsem se na poli. 

Uprostřed pole byl malý kopeček louky, a na něm byl strom. Seděla jsem pod tím stromem a všude kolem mě bylo spoustu barevných kytek. Vedle mě se posadil Marian. Mlčky jsme se dívali na západ slunce a hladili ty květiny kolem. Vždycky jsme se na sebe koukli a usmáli se jeden na druhého. Řekla jsem mu, že je mi smutno a že nevím, co mám dělat. On na to řekl, že jsem silná holka a že si poradím. Vždycky, když mi bude nejhůř, bude stát za mým levým ramenem a dá na mě pozor. To mě uklidnilo.

Řekla jsem mu, že ho mám moc ráda. Chytil mě za ruku. To on mě přece taky. Pak se na mě usmál a já ho v té chvíli dokázala pustit. Zvedl se a šel do zlatavého pole. Začaly mi padat slzy jako diamanty, cítila jsem velkou úlevu a klid.

Ten zážitek mě posílil, doslova mi spadl balvan ze srdce. Přestala jsem mít noční můry, začala jíst, situace v práci se uklidnila, já ukončila vztah a začala žít.

Nikdy jsem si plně neuvědomila, jaký je to dar, mít starší sourozence. Brala jsem je jako samozřejmost a mou součást. Moje sestra i bratr se na mě těšili, a když jsem se narodila, tak se o mě starali, i když se jim třeba zrovna nechtělo. Měla jsem v nich oporu, a nikdy mě nenechali ve štychu.

Tu lásku jsem vždy cítila. Byla to láska, bezpečí, a teplo.

V srdci teď cítím malé místečko, kde je malinké prázdno, ale ta láska zůstává. Ta nikam nikdy nezmizí. Věřím tomu, že je můj anděl strážný, a že se jednou znovu setkáme. Jsem teď šťastná. Byl prvorozený sourozenec, a v žilách mi koluje jeho krev a jeho geny.

Svým příběhem bych chtěla dát naději všem, kteří nevědí, jak dál. Děkuji organizaci Poradna Vigvam za příležitost být součástí, moci pomoci a děkuji za to, co děláte. Má to totiž smysl.