Když smrt přijde bez varování…

Náhlé a neočekávané úmrtí často způsobí, že se v okamžiku život pozůstalých rozpadne na malé kousky. Šok z takové ztráty může narušit nebo zkomplikovat přirozenou schopnost se se smrtí blízkého vyrovnat.

Náhlé a neočekávané úmrtí přináší pozůstalým nejen hluboký zármutek, ale také řadu psychických a sociálních výzev. Jak projít obdobím truchlení, když se život zlomí v jediném okamžiku? Jak zvládnout bolest tak, aby bylo možné znovu najít pevnou půdu pod nohama? Odborná podpora může v těchto chvílích sehrát klíčovou roli – pomoci pozůstalým lépe nést tíhu ztráty a hledat cesty, jak zase dobře žít. Jaké možnosti pomoci u nás existují? A kde naopak podpora chybí? Podíváme se na to, co by mohlo změnit situaci pro ty, kteří se snaží vyrovnat s náhlým úmrtím blízkého.

Co znamená náhlá a neočekávaná smrt?

Jak napovídají výše zmíněná slova, jedná se o úmrtí, které přichází naprosto nečekaně a nikdo z blízkých nemá šanci se na něj jakkoli připravit. Mezi nejčastější příčiny náhlé smrti patří zdravotní komplikace, jako jsou infarkt myokardu, plicní embolie nebo cévní mozková příhoda. Dalšími příčinami může být nehoda (dopravní, pracovní, sportovní), přírodní katastrofa, sebevražda nebo násilný trestný čin. Každá z těchto situací přináší náročné emoční a psychické výzvy pro pozůstalé, kteří se musí vyrovnat nejen se samotnou ztrátou a s jejími dopady na jejich každodenní život, ale často i s tragickými okolnostmi úmrtí.

I v případě, kdy je člověk nevyléčitelně nemocný a dostává lékařskou péči, se smrt může jevit jako náhlá, pokud na ni blízcí nebyli dostatečně připraveni. Právě paliativní péče může hrát klíčovou roli nejen při doprovázení nemocného, ale také v podpoře jeho rodiny před smrtí blízkého, čímž se snižuje riziko komplikovaného truchlení. Práce paliativních týmů je v tomto směru nedocenitelná. 

Důsledky náhlého úmrtí

Náhlá smrt komplikuje proces zármutku a adaptace na novou realitu. Pozůstalý se ocitá pod obrovským tlakem emocí i společenských očekávání, musí nadále fungovat v běžném životě, často pečovat třeba o děti, sourozence nebo stárnoucí rodiče, zatímco uvnitř prožívá hlubokou ztrátu. Právě v těchto případech mohou sehrát klíčovou roli specializované poradny, které pomáhají zvládnout složité truchlení a životní výzvy, které s sebou nese.

Dopady na rodiny a společnost

Pozůstalé rodiny se často potýkají s dalšími komplikacemi, jako je ztráta pocitu bezpečí ve světě, nešťastná komunikace o smrti nebo ztrátě od okolí či dokonce od médií, zraňující sdílení, komentování a rychlé odsuzování na sociálních sítích. Dále také často zdlouhavá byrokracie, finanční nejistota, nelehká komunikace s dětmi o okolnostech úmrtí blízkého. V mnoha případech dojde k tomu, vzhledem k náročnosti situace, že rodič nastoupí dlouhodobou nemocenskou, čímž se ocitá mimo pracovní systém. Proto je klíčové nabídnout dlouhodobou podporu dospělým i dětem, aby se mohli postupně se adaptovat na novou situaci.

Ve vzdělávacím systému je důležité učit děti už od mateřské školy, jak zvládat drobné ztráty, například při odstěhování kamaráda nebo změně učitele. Osvojené copingové strategie mohou v dospělosti pomoci lépe zvládat větší ztráty.

Co může pomoci v případě náhlého úmrtí?

Náhlá smrt může pozůstalého konfrontovat s řadou silných a velmi náročných emocí, situací, vzpomínek i obav o budoucnost. Pokud nebyl blízký při úmrtí blízkého přítomný a nemohl se rozloučit nebo sdělit, co by potřeboval, může pociťovat lítost nebo vinu. Naopak, pokud u náhlého úmrtí blízkého byl, mohou ho pronásledovat těžké a náročné vzpomínky, pocity i prožitky spojené se zážitkem z posledních chvil života jejich milovaného.

Včasná pozůstalostní péče je klíčovou součástí prevence rozvoje komplikovaného truchlení důsledků ztráty.


Regionální dostupnost pozůstalostních služeb je však nerovnoměrná a někde chybí zcela. Přitom právě včasná odborná pomoc je v procesu truchlení zásadní. Její rozšíření a systematická podpora by mohly snížit dlouhodobé nepříznivé dopady náhlých úmrtí na život pozůstalých i na společnost jako celek. Proto školíme a mentorujeme odborníky napříč republikou, aby kvalitní pozůstalostní péče byla dostupná v každém kraji a byla poskytována včas. 

Poskytovatelé pozůstalostní péče stále řeší, zda podpora spadá pod Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo práce a sociálních věcí nebo jiný resort. Tato resortní roztříštěnost vnáší do oboru nejistotu. 

Dostupná včasná a kvalitní pozůstalostní péče a jistota, o kterou se poskytovatelé mohou opřít, můžou pozůstalým významně přispět k lepšímu zvládání této obrovsky náročné situace. Proto realizujeme společně s partnery advokační kroky směrem k realizaci systémových změn. Děkujeme všem našim partnerům. Jmenovitě Institutu Pallium a APHPP, Nadaci EP Group a Nadaci rodiny Vlčkových, které dlouhodobě pozůstalostní péči podporují.

Autor: Johana Malá, Lenka Macháčková | Poradna Vigvam

Publikováno: 21. 3. 2025

Pozůstalí po sebevraždě blízkého

poradna vigvam článek

Podle posledních dostupných údajů ze statistického úřadu zemřelo v roce 2022 sebevraždou 1306 osob. V průměru si tedy v ČR každý den vezmou život minimálně tři lidé. Pro srovnání, ročně při dopravních nehodách zemře přibližně 450 lidí. Tento údaj uvádíme, abychom ukázali, kolik energie investujeme do prevence dopravních nehod a kolik se věnuje péči o naše duševní zdraví a prevenci sebevražd. I když jsme si vědomi, že stále není všechno ideální, přece jen se objevují i pozitivní změny. Máme národní akční plán pro prevenci sebevražd, což dává naději, že se v této oblasti věci zlepší. Statistiky ukazují, že sebevražednost má, až na období pandemie, klesající tendenci.

Odhaduje se, že každá sebevražda má přímý dopad v průměru na 6 osob. Pokud dojde k sebevraždě ve škole nebo na pracovišti, může se dotknout až stovek lidí. Zároveň je důležité upozornit, že pozůstalí po sebevraždě bývají často více ohroženi sebevražednými myšlenkami či přímo sebevražedným chováním (Pompili et al., 2008; Runeson & Asberg, 2003).

Studie ukazují, že 80 % pozůstalých se dokáže se smrtí blízkého vyrovnat bez odborné pomoci, 20 % pozůstalých však odbornou pomoc potřebuje. Vyšší riziko je zejména v případě, kdy je úmrtí blízkého nečekané, příliš brzké nebo násilné, což jsou charakteristiky, které sebevražda často nese.

U pozůstalých po sebevraždě se častěji objevuje vysoká míra hněvu, viny a studu, stejně jako pocit odpovědnosti za smrt blízkého. Dále se setkávají se sociální stigmatizací, izolací a prožívají pocity odmítnutí a opuštění (Jordan, 2001; Sveen & Walby, 2008). Na rozdíl od jiných úmrtí mají pozůstalí po sebevraždě větší potřebu hledat vysvětlení smrti a nalézt její smysl. Také častěji cítí potřebu utajit příčinu smrti před okolím, což může vést k tomu, že se vyhýbají sociální podpoře a dostávají se do větší osamělosti.

Jaké jsou primární otázky pozůstalých, které si po úmrtí blízkého kladou?

Klinický psycholog John Jordan, který se 40 let zabývá péčí o pozůstalé, identifikuje jako klíčový prvek, který odlišuje smrt sebevraždou od ostatních, tzv. „úmyslnost smrti“. Většina pozůstalých vnímá sebevraždu jako dobrovolné rozhodnutí zemřelého ukončit svůj život. Jordan zároveň zdůrazňuje, že otázka, zda byla sebevražda skutečně vědomou volbou, je složitá a diskutabilní. Důležité je, jak pozůstalý vnímá smrt svého blízkého: jako jeho volbu či záměr, nebo jako čin, k němuž byl jeho blízký dohnán okolnostmi, které nemohl ovlivnit.

Kdy se u pozůstalých objevují pocity viny a hněvu?

Pokud pozůstalý považuje sebevraždu za záměrnou volbu, zvyšuje se u něj pravděpodobnost výskytu emocí jako vina a hněv. V tomto případě se často objevují existenciální otázky, například:

  • Proč se rozhodl pro tento čin?
  • Jak mohl překonat svůj strach ze smrti?
  • Jak mohl udělat takový krok, když byl zodpovědný a miloval ostatní?
  • Mohl jsem já nebo někdo jiný tomu zabránit?
  • Proč nebyl můj vztah k němu dostatečným důvodem, aby chtěl zůstat naživu?
  • Kdo je zodpovědný za jeho smrt?
  • Jaký  je smysl jeho smrti? Jaký je teď smysl mého života? Proč mám dál žít?

Na otázku „proč“ nikdy neexistuje jednoznačná odpověď. S pozůstalými hledáme odpovědi, které pro ně dávají smysl a které je mohou uklidnit. Jak uvádí Jordan, otázka „proč“ souvisí s otázkou odpovědnosti – kdo je za tuto smrt odpovědný? Většina pozůstalých po sebevraždě totiž nemá k dispozici žádné konkrétní vysvětlení, jaké bývají k dispozici u jiných příčin smrti (např. u nemocí nebo dopravních nehod). Sebevražda totiž porušuje obecně sdílené přesvědčení, že každý člověk chce žít.

Jaké odpovědi na otázku „proč“ pozůstalí nejčastěji hledají?

Ve společnosti, zejména mezi lidmi, kteří nejsou pozůstalými po sebevraždě, panuje přesvědčení, že odpovědný je ten, kdo si vzal život. Pozůstalí se však často cítí být za smrt blízkého zodpovědní. V myšlenkách se vracejí k minulým událostem a přemítají o svých „vztahových chybách“ směrem k zemřelému, přičemž si na sebe berou vinu. Takové myšlenky mohou znít například:

  • „Kdybych se s ním předtím nepohádal…“
  • „Kdybych přišel domů včas…“
  • „Kdybych ji přiměl jít na terapii…“

Pozůstalí také někdy přisuzují vinu a odpovědnost jiným lidem, například členům rodiny, přátelům nebo odborníkům, kteří údajně „neudělali dost“. Někteří by si přáli alespoň dopis na rozloučenou s vysvětlením. Bohužel jej dostane pouze 15 % pozůstalých. Většina se tedy nikdy nedozví odpovědi na své otázky, a dokonce ani v nalezených dopisech se často odpovědi na tyto otázky nenacházejí.

Rizikové faktory sebevraždy

Mezi rizikové faktory patří: předchozí pokus o sebevraždu, sebevražda v rodině, duševní onemocnění, tělesné onemocnění, užívání alkoholu a jiných návykových látek, ztráta zaměstnání, finanční problémy, rozpad vztahů, osamělost, nedostatek sociální podpory, diskriminace a snadný přístup k prostředkům k vykonání sebevraždy (www.sebevrazdy.cz).

Protektivní faktory

I když některé rizikové faktory nemůžeme ovlivnit, můžeme se soustředit na protektivní (ochranné) faktory, které nám mohou pomoci vyrovnat se s obtížnými okolnostmi a snížit riziko sebevraždy. Mezi tyto faktory patří: silné přátelské vazby, podpora rodiny a komunity, schopnost řešit problémy, důvěra v sebe sama, osobní přesvědčení, omezený přístup k prostředkům sebevraždy, vyhledání pomoci a snadný přístup k kvalitní péči o duševní a tělesné zdraví (www.sebevrazdy.cz).

Pokud se potýkáte s těžkými chvílemi a cítíte, že nemáte dostatek sociální podpory, nezůstávejte na to sami. Můžete se obrátit na krizové linky nebo psychoterapeuty.

Tématu sebevražd se věnujeme také v našich kurzech:

Kontakt s truchlením
Podoby truchlení dospělých
Když škola čelí sebevraždě

 

Pokud máte sebevražedné myšlenky, neváhejte se obrátit na krizové linky, například 116 123, nebo vyhledejte odbornou pomoc u psychoterapeuta. Seznam ověřených terapeutů naleznete na stránkách www.czap.cz. V případě akutních tendencí volejte RZS 155.

Autor: Barbora Racková, Lenka Macháčková | Poradna Vigvam

Publikováno: 20. 3. 2025

Truchlení není jen o pěti fázích Kübler-Ross

poradne vigvam blog

Když se mluví o truchlení, ať už v laických či odborných kruzích, téměř vždy se objeví „pět fází“ Kübler-Ross. Jeho obliba pravděpodobně vychází z jednoduchosti a srozumitelnosti. My vám však chceme představit přehled dalších tří modelů k truchlení, které lépe odrážejí současné vědecké poznatky. Tyto přístupy vnímáme za vhodnější vodítko pro terapeutickou práci i hlubší porozumění procesu truchlení.

Truchlení je hluboce individuální proces, který závisí na mnoha okolnostech. Je tedy potřeba zkoumat, ptát se, naslouchat a BÝT s těmi, kdo truchlí. Setkání s lidmi, kteří přišli o někoho blízkého, je náročné, jelikož se setkáváme s lidmi, kteří čelí jedné z nejhorších bolestí ve svém životě. I proto je důležité mít se jako odborník o co opřít. A k tomu jsou právě modely užitečné – jsou naší oporou. Nemělo by se z nich však nikdy stát dogma.

My jako odborníci musíme počítat s různými projevy truchlení, s celou škálou emocí a způsobů vnímání a chování. S řadou zlých, ale i dobrých dní, které budou naši klienti prožívat. O to víc o sebe musíme pečovat my a tu obrovskou bolest s pozůstalými „usedět“,  jak se říká. Hledět s nimi do té obrovské prázdné díry, ale vědět, že nás nepohltí.

Abychom tedy nabídli i jiné možnosti, jak se na proces truchlení dívat, vybíráme z přibližně dvaceti teorií truchlení jen některé z nich. Tyto modely zdůrazňují, že truchlení není lineární proces, ale komplexní a dynamický proces, který zahrnuje nejen bolest, ale také adaptaci, odolnost nebo dokonce růst.

Wordenův úkolový model

Tento model přistupuje k truchlení jako k několika úkolům, které na pozůstalého čekají a kterými by měl projít, aby bylo možné ztrátu integrovat. Zdůrazňuje aktivní zapojení pozůstalého do procesu zvládání ztráty a poskytuje strukturovaný návod, jak se vyrovnat s novou realitou. Úkoly zahrnují přijetí reality ztráty, prožití zármutku, přizpůsobení se světu bez zemřelého a nalezení nové rovnováhy v emocích a vztazích. Úkoly nemusí jít po sobě tak, jak jsou zapsány a u úkolu prožití zármutku dnes již víme, že projev emocí navenek není nezbytnou součástí „dobrého“ truchlení. 

Range of Response to Loss

Zkráceně RRL neboli Šíře reakcí na ztrátu je model Lindy Machin nabízející rámec pro porozumění reakcím lidí na ztrátu, zejména v souvislosti s truchlením a procesem adaptace. Tento model zdůrazňuje, že reakce na ztrátu existují na spektru, od intenzivního emočního prožívání až po více kontrolované a kognitivně orientované přístupy. 

Machin identifikovala dvě klíčové dimenze: reaktivitu (vyjadřující emocionální odpověď, jako je smutek, úzkost či deprese) a kontrolu (zaměřenou na zvládání a regulaci emocí). Výsledný přístup pozůstalých k truchlení je určen individuální kombinací těchto dimenzí a je ovlivněn faktory jako osobnost, předchozí zkušenosti, sociální podpora či kulturní normy. 

Dual Process Model

S dalším zásadním modelem zkráceně zvaným DPM přišli Margaret Stroebe a Henk Schut. Tento model se zaměřuje hlavně na coping (zvládání) a rozlišuje dvě hlavní dimenze: zaměření na ztrátu a zaměření na obnovu. Truchlení podle nich zahrnuje oscilaci mezi těmito dvěma procesy – pozůstalý se pohybuje mezi prožíváním smutku a hledáním způsobů, jak se přizpůsobit nové realitě. 

Tento model připomíná, že střídání mezi obdobími hlubokého smutku a obdobími kdy se soustředíme na praktické aspekty života, je zdravé a přirozené. Naopak uvíznutí v jednom z těchto stavů může proces truchlení komplikovat. Na první pohled by se mohlo zdát, že zaměření na ztrátu přináší těžkosti, zatímco orientace na obnovu je tím žádoucím směrem, který přináší úlevu. Autoři však upozorňují, že jak orientace na ztrátu, tak orientace na obnovu mohou vést k pozitivním i negativním strategiím zvládání (copingu).

Každý z těchto modelů nabízí jiný pohled na truchlení a ukazuje, že proces vyrovnání se se ztrátou je mnohovrstevný. Modely nám mohou pomoci se opřít o to, co již o truchlení víme na základě výzkumů a mohou nabídnout hlubší pochopení a konkrétnější nástroje pro zvládání ztráty. Zároveň je třeba vždy pamatovat na individualitu každé ztráty a osobnost pozůstalého. Tedy volit přístupy s ohledem na konkrétního člověka, který před námi sedí. 

Autor: Lenka Macháčková, Barbora Racková | Poradna Vigvam

Publikováno: 15. 1. 2025

Po ztrátě: Jak se „smířit“ se životem, který pokračuje

Prožitek, kdy se po ztrátě blízkého náš život rozpadne na prach, je ničivý. Vidět ostatní, jak pokračují ve svých životech, zatímco my máme pocit, že ten náš skončil, nás může izolovat a prohlubovat pocit osamělosti.

Často cítíme, že jsme rozpolceni mezi minulostí, bolestivou přítomností a budoucností, kterou jsme si představovali jinak. A přesto – často i k našemu vlastnímu úžasu – v životě nějak pokračujeme. Fungujeme, i když to samo o sobě může být vyčerpávající.

Náročné je i to, když si dovolíme zasmát se nebo pocítit radost. V hlavě se mohou objevit otázky: „Jak je možné, že se směju, když tu náš milovaný už není? Ničí to jeho památku? Znamená to, že mi na něm nezáleželo? Jak dokážu žít ve světě, kde už mi chybí?“

Jde vůbec zapomenout?

Je možné zapomenout na někoho, koho jsme milovali? Na někoho, kdo byl součástí našeho života, ať už krátce, ale intenzivně, nebo dlouhá léta? Ne, zapomenout nejde. Bolest zůstává, ale její intenzita se s časem často proměňuje.

Můžeme zažívat bolest, která nás požírá zaživa. Můžeme tiše plakat a zároveň se usmívat nad starými fotografiemi. Vzpomínáme na chvíle, které jsme společně prožili, a naši milovaní se stávají součástí nás samých. Přemýšlíme, co by asi v některé situaci řekli, jak by se zachovali, co nás na nich inspirovalo nebo naopak dráždilo. A také za co jsme vděční.

Často se snažíme zapomenout nebo předstírat, že se nic nestalo. Někdy máme pocit, že se milovaný člověk prostě vrátí. A dali bychom za to cokoli.

Co dělat, když všechno ztratilo smysl?

Nedáme vám přesný návod, co konkrétně dělat, ale zeptáme se vás: Co je vám příjemné, třeba i jen tělesně? Je to horká sprcha nebo vana, čokoláda, běh nebo plavání? Existuje něco, co vám pomůže se na chvíli „vypnout“ a vzdálit od bolesti? (Alkohol nebo jiné drogy opravdu nedoporučujeme.) Může to být stále to samé dokola, nebo se to může měnit klidně ze dne na den. Jeden den to může fungovat tak, a druhý úplně jinak.

Věnujte pozornost základním věcem, jako je spánek a jídlo. Zkuste si do svých dní vnést nějaký řád. A nezapomeňte na laskavost a pochopení vůči sobě. Je normální, že někdy nic nejde, nic se nechce, všichni vás štvou, nebo máte chuť se někam schovat.

Pečujte o sebe, když máte špatný den, a využijte, když den není úplně na prd.

Žít dál…

Žít dál není zrada. Je to přirozenost, i když se to může zdát jako to nejméně přirozené, co můžete udělat po ztrátě někoho blízkého.

Jak na to? Krok za krokem, den po dni. I když máte pocit, že nikdo nerozumí tomu, co prožíváte, pokuste se obklopit lidmi, na které se můžete spolehnout. Někým, kdo vám pomůže s praktickými věcmi, komu se můžete svěřit, s kým si zavzpomínáte, nebo kdo s vámi prostě jen bude.

Nebojte se říct si o pomoc. Ať už rodině, přátelům, známým nebo odborníkům. Požádat o podporu není známkou slabosti – naopak, často je to projev velké vnitřní síly.

Každý z nás má jiné potřeby, jiné tempo a jiný pohled na svět. Důležité je být k sobě laskaví a vnímat, co právě teď potřebujete. Jen vy sami víte, co je pro vás v tuto chvíli to nejlepší.

Autor: Poradna Vigvam

Publikováno: 19. 12. 2024

Kde hledat podporu a tolik potřebné zdroje?

Truchlení a zvládání ztráty blízkého člověka je hluboce osobní proces. Ne každý potřebuje nebo hledá odbornou podporu – mnoho lidí nachází útěchu v rodinném kruhu, u přátel nebo ve své komunitě. Existuje ale i celá řada zdrojů a podpůrných skupin, které mohou pozůstalým poskytnout prostor, podporu a pochopení. Tento článek shrnuje různé možnosti, jak nalézt oporu a přiblížit se k vyrovnání s těžkým obdobím.

1. Rodina a přátelé

Rodina a přátelé se nabízejí jako přirozená opora, když nám není dobře. Může nám pomoci spolu sdílet nebo jen tak být spolu. Často totiž každý z rodiny prožívá také svou bolest, a to, jak každý v rodině truchlí, se může lišit. Každý může mít jiné prožitky nebo potřeby. Truchlení ale nemusí nutně znamenat osamění – sdílení vzpomínek na milovanou osobu s těmi, kteří ji znali, může být nesmírně důležité a uklidňující. Společné vzpomínky, fotografie nebo příběhy pomáhají udržovat vzpomínku na zesnulého živou a zároveň poskytují prostor pro zpracování smutku.

Pokud cítíte potřebu být nějaký čas o samotě, je důležité to blízkým sdělit. Neexistuje „správný“ způsob, jak se se ztrátou vyrovnávat – to, co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému. Komunikace s blízkými ohledně vašich potřeb může přispět k vytvoření podpůrného prostředí, kde se budete cítit pochopeni a přijati.

2. Online komunity a skupiny na sociálních sítích

Digitální svět přináší mnoho možností, jak získat podporu, aniž by bylo nutné se účastnit osobních setkání. Na platformách jako Facebook nebo jiných fórech existují komunity zaměřené přímo na truchlení a zvládání ztráty. Mnoho uživatelů zde sdílí své zkušenosti, vzpomínky na zesnulé, nebo praktické rady, jak překonat těžké dny.

Tyto skupiny nabízejí možnost zůstat v anonymitě (třeba na FB můžete příspěvek ve skupině vkládat jako anonymní účastník), což některým lidem dodává pocit bezpečí. Sdílení online může být dobrou volbou pro ty, kdo chtějí oporu, ale necítí se na osobní kontakt nebo se k němu aktuálně nemohou dostavit.

3. Knihy a podcasty o truchlení

Pro ty, kteří hledají útěchu sami pro sebe, může být čtení knih nebo poslech podcastů o truchlení dobrým způsobem, jak lépe pochopit vlastní prožitky. Mezi oblíbené knihy patří například „Je v pořádku, že nejsi v pořádku“ od Megan Devine, která přináší realistický pohled na to, co znamená ztráta, a odhaluje, že není třeba se přetvařovat nebo „překonávat“ bolest způsobem, jaký očekává společnost. Z našich materiálů můžeme doporučit třeba Průvodce truchlením dětí a Průvodce truchlením dospělých ke stažení zdarma.

4. Rituály a osobní vzpomínkové akce

Vytváření vlastních rituálů může být terapeutickým způsobem, jak si uchovat vzpomínky na zesnulého a přitom jim dát vnitřní řád. Někteří lidé si každoročně zapalují svíčku, jiní píší dopisy, které nikdy neodešlou, nebo si vyhrazují čas na procházku místy, kde trávili s milovanou osobou čas. Vzpomínkové akce mohou být malou osobní záležitostí nebo větší rodinnou událostí. Cílem je vytvořit prostor, kde si můžeme připomenout lásku a život blízkého a přitom zvládnout i vlastní zármutek. V případě, že vzpomínání nejde tak lehce, připravili jsme pro vás ke stažení hru Je čas si zavzpomínat.

5. Dobročinné akce nebo pomoc druhým

Někteří pozůstalí najdou útěchu v tom, že na památku zesnulého podnikají něco smysluplného – například se zapojí do charitativních aktivit nebo pomáhají ostatním. Tato činnost může mít mnoho podob: od pomoci lidem v nouzi po věnování času charitativním organizacím nebo zakládání fondů na podporu oblastí, které byly zesnulému blízké. Dobročinnost může pomoci přenést negativní pocity do něčeho konstruktivního a zároveň přinést pocit smysluplnosti.

6. Terapeutická pomoc jako podpora v náročnějších obdobích

Pokud ztráta zasahuje do běžného fungování nebo způsobuje intenzivní úzkosti či deprese, může být na místě hledat pomoc u terapeuta nebo odborníka na psychologii truchlení. Existují terapeuti a psychologové, kteří se specializují na práci s pozůstalými a mohou nabídnout podporu a vedení během tohoto obtížného procesu. Mimo individuální terapie existují i terapeutické skupiny, které poskytují prostor pro sdílení s ostatními v podobné situaci.

7. Podpůrné skupiny pro pozůstalé: Sdílení zkušeností v bezpečném prostředí

Podpůrné skupiny nabízejí bezpečné místo, kde se můžete setkat s lidmi prožívajícími podobnou ztrátu. Setkání s ostatními truchlícími může být pro někoho přínosné, protože slyšet, že nejsme sami, kdo prochází podobným smutkem, často přináší pocit úlevy a pochopení. Skupiny bývají vedeny zkušenými terapeuty, kteří umí skupinu usměrnit, poskytnout prostor pro sdílení i tiché naslouchání.

Závěrem

Truchlení je jedinečná cesta, na které si každý potřebuje najít svou vlastní formu podpory. Ať už zvolíte oporu rodiny a přátel, nebo se rozhodnete hledat pomoc v knihách, skupinách či terapii, nejdůležitější je, abyste měli pocit, že se můžete svěřit a najít úlevu. Podpora může přijít z mnoha stran a v různých podobách – a cílem je najít si takovou, která vám nejvíce vyhovuje a pomáhá překonat těžké chvíle.

Autor: Poradna Vigvam

Publikováno: 3. 12. 2024

Jak s dětmi mluvit o smrti a ztrátě

Mluvit s dětmi o smrti a ztrátě může být pro rodiče či jiné pečující obtížné. Zejména po úmrtí někoho blízkého. Zároveň je to velmi důležité pro dobré porozumění situaci, prožívání emocí a zpracování toho, co se stalo. Jak tedy vést citlivé rozhovory s dětmi se dozvíte v následujícím příspěvku.

Zde je pár užitečných tipů pro rodiče a pečující:
  • Buďte upřímní a přímí: Když mluvíte s dětmi o smrti, je důležité být pravdivý, srozumitelný a přímý, aby nedocházelo ke zmatku. 
  • Respektujte úroveň porozumění dítěte: Používejte jednoduché věty a vysvětlení přiměřené věku a rozumovým schopnostem dítěte. Mladší děti mohou potřebovat jednodušší vysvětlení, zatímco starší děti mohou být schopny lépe porozumět i složitějším konceptům. 
  • Poslouchejte a odpovídejte na jejich otázky: Buďte ochotni poslouchat dětské otázky a odpovědi. Také se můžete ptát, co ony samy cítí a co je znepokojuje. Nezapomínejte ani na sebe a určete míru otázek a odpovědí, která je v pohodě i pro vás.
  • Budujte otevřený prostor pro diskusi: Vytvořte prostor, kde se děti cítí pohodlně a mohou bezpečně sdílet své pocity a myšlenky. Buďte otevření a empatičtí k jejich reakcím.
  • Použijte vhodný jazyk: Snažte se používat slova, která jsou dětem blízká a srozumitelná. Vyhněte se používání slov jako „usnul“ nebo „odešel“, která mohou děti zmást, raději říkejte „zemřel“.
  • Ukažte své emoce: Buďte otevření ve svých emocích, mluvte o nich a ukažte dětem, že je přirozené cítit smutek a bolest. To může pomoci dětem lépe porozumět svým vlastním pocitům. Děti zároveň uvidí vaše strategie zvládání. Pozor ale na emoční zahlcení, pokud jsou emoce pro vás stále příliš zaplavující a nezvladatelné, je vhodnější je regulovat.
  • Vytvořte prostor pro truchlení: Umožněte dětem vyjádřit své pocity truchlení a projevovat smutek. Respektujte jejich individuální formu truchlení. Podporujte je v tom, aby prožívali své emoce a poskytujte jim lásku a podporu.
  • Připravte se na opakované diskuse: Buďte připraveni na to, že děti mohou potřebovat opakovaně diskutovat o smrti a ztrátě. Buďte trpěliví a poskytujte jim kontinuální podporu a porozumění.
  • Vytvořte prostor pro hru: Zejména pro mladší děti je hra přirozeným způsobem komunikace. Hra se může po úmrtí proměňovat, mohou se objevovat třeba „nehody“ nebo „umírání hraček“. To je v pořádku, i takto dítě zpracovává, co se stalo. Děti jsou moudré, klidně nechte na nich, na co si chtějí hrát.
  • Využijte podporu okolí: Jako rodiče a pečující osoby chcete pro dítě jen to nejlepší. Pokud je pro vás příliš těžké se o smrti s dítětem bavit, odpovídat na spoustu otázek ohledně úmrtí, nebo třeba chodit na hřiště, neváhejte své blízké poprosit o pomoc. Babičky a dědečkové, kamarádky a kamarádi se mohou stát důležitou oporou a vy na to nebudete sami. Také je možné využít krizové či terapeutické služby.

Mluvení s dětmi o smrti a ztrátě může být emocionálně náročné, ale je to důležitý krok v procesu truchlení a uzdravení. S empatií, pochopením a otevřeností můžete pomoci dětem porozumět a zpracovat své pocity.

Autor: Poradna Vigvam

Publikováno: 26. 10. 2024

Jak zvládnout výročí, svátky a jiné významné dny spojené se ztrátou blízkého?

Běžně jsou svátky, výročí i další významné dny důvodem k oslavě, bývají spojené s radostí a hezkými chvílemi. Pro ty, kteří procházejí ztrátou blízkého člověka, mohou být tyto dny spojené s obrovskou bolestí, strachem a velkými emocemi. Připravili jsme pár tipů, které mohou pomoci jak pozůstalým, tak jejich blízkým.

Výročí a svátky jsou součástí truchlení
  • Pro začátek je důležité si uvědomit, že tyto dny mohou být opravdu náročné a bolestivé a často prostě nejde předstírat, že to jsou jen čísla v kalendáři. Je to přirozená součást truchlení, ale je dobré se v těchto dnech o sebe dobře postarat. Jako blízcí či přátelé pozůstalých bychom měli být připraveni poskytnout podporu, ponechat potřebný prostor nebo jen dát najevo, že tu jsme a myslíme na ně i na zemřelého.
Naplánovat si, jak den strávím? Proč ne…
  • Může pomoci, pokud si den dopředu naplánujete, jak ho budete trávit. Můžete si připravit i několik variant, pokud zatím nedokážete odhadnout, co budete v daný den potřebovat. Zda budete chtít být sami, s rodinou nebo přáteli, doma nebo někde mimo domov. Někdy může pomoci navštívit místo odpočinku zemřelého, jindy společné oblíbené místo. Naplánujte si nějaký rituál nebo jinou aktivitu. Můžete také odjet a dělat něco nevšedního nebo se držet běžného řádu dne, který může sloužit jako pomyslné zábradlí, kterého se dá přidržet.
  • Někdy může být milé a užitečné, pokud se držíte svých zvyklostí, které máte s daným dnem spojeny. Můžete tento den využít také k tomu, abyste si zavzpomínali. Sami, například s fotografiemi, oblíbeným filmem, hudbou nebo hrou, případně s blízkými či přáteli, kteří mohou být v takových chvílích důležitou oporou. Nebojte se říct, co byste od nich v tyto dny potřebovali, ale ponechte jim prostor, aby se mohli rozhodnout, zda vám to mohou nabídnout, případně přijít s vlastním nápadem, který můžete přijmout, nebo ne. Pokud si tyto věci vyříkáte předem, může to mnohé usnadnit a předejít možným nedorozuměním. Vzájemné pochopení, soucit a péče jsou velmi důležité.
Své pocity můžete sdílet různými způsoby
  • Nebojte se mluvit o tom, co prožíváte, a dovolte si emoce spojené se ztrátou. Je na vás, zda se rozhodnete je sdílet s blízkými, s domácím mazlíčkem, napíšete si je do deníku, na papír nebo napíšete dopis, případně si vše ponecháte jen v duchu.
Buďte k sobě laskaví ještě více než obvykle
  • Dobře o sebe pečovat je důležité vždy, obzvlášť v bolestech po ztrátě blízkého, a ve významné dny, svátky či výročí si zasloužíte péči ještě větší. Buďte k sobě pozorní a laskaví, dopřejte si hodně tekutin, dobré jídlo, odpočinek a cokoli, co vám dělá radost a obvykle vás těší.
  • Může se stát, že nakonec budete cítit, že potřebujete něco úplně jiného, než jste si naplánovali. Naslouchejte svým potřebám a dělejte to, co právě cítíte, že potřebujete. Nejste v tom sami. Jsou lidé, kteří na vás myslí, mají vás rádi a stojí při vás.
Neváhejte požádat o pomoc
  • Pokud cítíte, že je toho na vás příliš, nebojte se požádat o pomoc. Ať už svou rodinu, přátele, blízké, nebo odborníky, jako jsou krizové linky, krizová centra či terapeuté.

Ať už jste kdekoli, ať už máte nejtěžší dny za sebou, nebo je máte teprve před sebou, jsme s vámi. Myslíme na vás a stojíme při vás. Truchlení není nic špatného. To, co prožíváte, je naprosto přirozené. Bolí to tolik, protože jste milovali a stále milujete.

Autor: Poradna Vigvam

Publikováno: 18. 9. 2024

Jak o sebe pečovat v době zármutku?

Úmrtí blízkého může být jednou z nejtěžších událostí, kterým v životě čelíme. Emoční ztráta je natolik náročná, že nás zasáhne v celém našem bytí. Rozbije základy, nic není jako dřív. Na co si dát, v této zcela nové a těžké situaci, pozor?

Péče o sebe v období smutku je velmi důležitá, a to hned z několika důvodů.

Často se objevují různé problémy, třeba se spánkem a nebo s jídlem. Je pochopitelné, že v prvních dnech i týdnech člověk možná ani nemá myšlenky na vydatné jídlo a příjem dostatku tekutin. Večer se mu nedaří usnout, protože jeho hlavu zaměstnávají neodkladné myšlenky a otázky. Můžete být zahlceni řadou povinností, starostí a myšlenek, že si nejdete včas lehnout nebo se může objevit i strach, jelikož chvíle před usnutím můžou být nejhorší. Mozek jako by nefungoval, není možné se soustředit, ani na četbu knihy nebo na cokoliv jiného, co dříve šlo snadno.

Přesto všechno, aby člověk mohl lépe zvládat těžké emoce a měl možnost znovu najít sám sebe, potřebuje, aby tělo a mysl měly dostatečné zdroje k regeneraci.

Na co je tedy třeba myslet?

  • Že základem jsou opravdu úplně bazální věci jako spánek, dobré jídlo a pravidelný přísun tekutin. Odpočinek, a to jak pasivní tak aktivní. Pokud dlouho nespíte, můžete vyzkoušet usínat s nějakým zvukovým doprovodem jako jsou různé zvuky, audioknihy nebo podcasty… Někdy může pomoci se před spaním vypsat nebo vypovídat z toho, co právě zažíváte. Pokud nic nezabírá a nespíte nebo spíte velmi málo, proberte to se svým lékařem.
  • Že prožíváte obrovskou bolest. Může se objevit smutek, zmatek, beznaděj i hněv.
  • Že to všechno jsou přirozené reakce, včetně neschopnosti se soustředit, dělat věci, keré jste předtím bez problémů zvládali.
  • Že někdy potřebujete někoho blízkého u sebe. A jindy potřebujete být sami.
  •  Že si můžete říci o podporu – sdílení s blízkými, praktickou pomoc nebo prosbu, že potřebujete být sami. Můžete si také najít odbornou pomoc a podporu.
  • Že můžete vyjádřit svoje emoce s blízkými, psaním deníku, kreslením nebo třeba povídáním se svým domácím mazlíčkem. Buďte k sobě vlídní a najděte si také prostor a čas, kdy se můžete vyplakat, zanadávat si. 
  • Že prožitky truchlení mohou být v mnohém individuální a potřeby každého se mohou lišit. Buďte k sobě a také k sobě navzájem laskaví a trpěliví.
TIP: Pro nalezení vnitřní rovnováhy může být užitečné začít rozvíjet tzv. všímavost, neboli techniku Mindfulness, tedy soustředění se na tady a teď, bez jakéhokoli posuzování toho, co vnímáte. Například pozorovat svůj dech, pozorovat přírodu a zvířata v ní, ptáky, brouky, pozorovat mraky na obloze...

Co je tedy možné ještě vyzkoušet?

  • Přínosné může být se občas párkrát vědomě nadechnout a hluboce vydechnout. Všímejte si svého dechu, dýchejte zhluboka, zkuste si uvědomit, co cítíte za vůně nebo pachy. Můžete si položit ruku na břicho a sledovat, jak se s nádechy nadouvá a s výdechy klesá.
  • Přínosné může být i cvičení jógy, které může uvolnit napětí v těle a pomoci cítit se více komfortně.
  • Pokud to jde, vyrazte do přírody. Do parku, do lesa, kamkoliv, kde to máte rádi nebo je vám příjemně. Pozorujte dění kolem sebe, dýchejte.

Pokud procházíte vy nebo vaši blízcí tímto obdobím, přejeme vám, ať najdete sílu opečovat sami sebe. Neváhejte se obrátit na odbornou pomoc. Nemusíte na to být sami.

Kde hledat odbornou péči?

Pokud potřebujete odborně podpořit někoho blízkého nebo sami sebe v období po ztrátě blízké osoby, můžete se na nás obrátit. Poradna Vigvam je tady proto, aby pomohla. Poskytujeme odbornou terapeutickou péči dětem, mladým lidem do 25 let a dospělým, kteří je podporují. Poradna Vigvam také poskytuje stabilizační hovory pro všechny dospělé, kteří podporu potřebují.

Můžete nás kontaktovat od pondělí do pátku mezi 9. a 17. hodinou na čísle 606 160 646 nebo napsat na e-mail info@poradna-vigvam.cz. Můžete také položit jakýkoliv dotaz přes náš kontaktní formulář. Naši odborníci jsou zde, aby vás vyslechli, poskytli poradenství a sdělili vám, jakou podporu vám můžeme nabídnout a co by pro vás mohlo být nejvhodnější.

Pokud si nejste jisti, zda odbornou pomoc potřebujete, přečtěte si článek Kdy bych měl jako dospělý vyhledat pomoc?, který vám může v rozhodování pomoct.

Pro naléhavou podporu v krizových situacích se obraťte na jakoukoliv Linku důvěry.

Autor: Poradna Vigvam

Publikováno: 11. 6. 2024

Sdílení a podpora jsou základ

Vzdělávání a sdílení dobré praxe jsou nejen pro pracovníky v paliativní oblasti zásadní. V našich kurzech se intenzivně věnujeme rozvoji kompetencí, vzájemné podpoře i osobní péči. S ohledem na to, že od prvního okamžiku jsou naši cílovou skupinou děti a jejich rodiny, naše kurzy se vztahují primárně na ně.  Jsme proto nesmírně hrdí, že jsme měli možnost díky podpoře projektu Nadace rodiny Vlčkových proškolit v minulém roce 24 pracovníků z dětské paliativní péče.

Vedle toho, že byly kurzy dostupnější, podařilo se také vytvořit a ihned odpilotovat nový vzdělávací program – Práce s tělem v kontextu truchlení 

Přestože si všichni uvědomujeme,že jsou vzdělávání, vzájemná podpora a prostor pro sdílení v rozvoji osobním, ale také profesním zásadní proměnnou, občas toto vše pod tlakem okolností hodíme na druhou kolej. Navíc především sdílení v oblasti paliativní péče má obrovskou hodnotu a umožní předcházet syndromu vyhoření. Připravení pracovníci svou práci vykonávají kvalitněji a mohou tak lépe pomoci dětem v paliativní péči i jejich rodinám nejen v procesu léčby, ale také v případě úmrtí, kde se pracovníci často střetávají s nejistotou. Přitom jsou to pro pozůstalou rodinu často ti, kterým věří nejvíce. 

Právě takové projekty umožňují i v nepříznivých finančních podmínkách zajistit vzdělávání pracovníkům v této náročné profesi. 

Děkujeme za zásadní podporu v roce 2023, díky které se podařilo posílit řady odborníků a zpřístupnit tak péči o pozůstalé v celé ČR.

O Nadaci rodiny Vlčkových

Nadaci rodiny Vlčkových založili v březnu 2021 manželé Katarína a Ondřej Vlčkovi za účelem rozvoje dětské paliativní péče v České republice. Z pravidelných výnosů původního vkladu zakladatelů je hrazen provoz Nadace a nadační programy.
V dubnu 2021 Vlčkovi pro Nadaci pořídili zchátralou usedlost Cibulka v pražských Košířích, kterou do roku 2026 promění na Centrum dětské paliativní péče a lůžkový hospic.

Publikováno: 23. 1. 2024 

První Vánoce bez zemřelého: doba od úmrtí nehraje roli, rezignováním na svátky smutek nevytěsníte

Vánoce bývají pro pozůstalé velmi náročným obdobím. Zatímco si všichni spíše jen v duši přejeme, aby byly svátky klidu pohody a blízkosti, ve skutečnosti se honíme za vizemi, jak by měly vypadat, a stávají se stresovým obdobím. Navíc otevírají velký prostor bilancování. O to náročnější jsou pro pozůstalé, kteří truchlí nad ztrátou milované osoby. Slavení Vánoc má ale smysl i přesto, že člověk aktuálně prožívá těžkou ztrátu. 

Tak co letos Vánoce vynechat? Když zemřel během svátků, nebylo by lepší přestat je úplně slavit? Vánoce uděláme aspoň kvůli dětem.

Některá z těchto myšlenek je vám možná povědomá, pokud se potýkáte se ztrátou blízké milované osoby. Není se čemu divit – Vánoce mají být o pospolitosti, rodině, blízkosti… a vy jste o jednu část tohoto celku přišli. Jenže svátky konce roku za to nemohou. Zlobit se nebo se rozhodnout, že je nebudeme slavit nebo na ně jednoduše rezignovat, váš smutek nezmenší a Vánoce z planety nezmizí. Proto je lepší naučit se fungovat v rámci vánočních svátků tak, abyste se během nich cítili co nejvíce v souladu se sváteční atmosférou a mohli je využít k umenšení prožívané bolesti.

„Ptala bych se, co by vlastně to neslavení mělo přinést? Protože objektivně vzato, Vánoce budou v našich životech neustále… Vždyť od listopadu jsou vyzdobené obchody, člověk slýchá koledy, z televize i rádia k nám proudí spoustu informací o svátcích, takže Vánoce samotné ze života vlastně nevynecháme. 

Tedy je to spíš o diskusi, jak by měly vypadat v období truchlení, aby mi přinesly to, co potřebuji. Pro někoho to může být změna prostředí, pro někoho změna zvyků, pro někoho potřeba třeba jít udělat radost někam a spoustu dalších možností,“ říká ředitelka Poradny Vigvam Sylvie Stretti.

Čas je relativní, tím spíše v truchlení

Okolí možná pochopí, když se rok či dva po ztrátě blízkého rozhodnete Vánoce odsunout na vedlejší kolej. Pak ale přijdou roky, kdy pohledem zvenčí je zase čas začít žít se vším všudy a to včetně okouzlujících Vánoc. Vy se však můžete cítit úplně jinak, a je to naprosto v pořádku. Čas je v období truchlení hodně relativní záležitostí.

„Pár měsíců od smrti blízkého ve světě pozůstalého někdy opravdu může vypadat jako nic. Jeho okolí však může mít pocit, že už uteklo hodně času. Na druhou stranu – ano, lze říci, že pokud náš blízký zemřel před měsícem, tak náš svět je pravděpodobně hodně roztříštěný a chaotický a snažíme se hledat pevnou půdu pod nohama. V případě, že je to již delší dobu, tak je možné, že nějaké záchytné body okolo sebe máme, trochu více rozumíme vlastním potřebám v truchlení a třeba už víme, co nám pomáhá a co naopak prohlubuje nepříjemné stavy. 

Někdy je to ale také tak, že s postupujícím časem se nám odkrývají nové hloubky našeho smutku a truchlení a naše prožívání může být těžší. Pokud si toto dovolíme zohlednit při plánování Vánoc, může to pro nás být přínosné,“ radí Olivová. 

Důležitá je shoda

Je v pořádku Vánoce v rok úmrtí blízkého člověka vynechat? Obecně je v pořádku vše, co pozůstalí vyhodnotí jako důležité a funkční. Ale je třeba, aby panovala shoda mezi všemi, kterých se takové rozhodnutí týká. Bude-li se tak dít pouze z přání jednoho člena, pro ostatní to naopak bude ještě větší zátěž. 

„Co vnímám jako podstatné, je příprava a komunikace o Vánocích uvnitř rodiny. Jak proběhnou, co z tradic a rituálů zachovat a co změnit. Někdy je pro děti důležité mít jasně ohraničený prostor, kdy se o zemřelém mluví a vzpomíná a kdy je prostor pro ostatní členy rodiny. Od rodičů zemřelých dětí zase slýchám, jak náročné je se soustředit na to radostné a na všechny lidi kolem sebe, protože je jim vše připomínkou toho, kdo zemřel a teď jim chybí. Proto je důležité nevynechat komunikaci a naplánovat vše společně, aby Vánoce nebyly ještě více bolestné a zraňující,“ říká zakladatelka a ředitelka neziskové organizace Poradna Vigvam Sylvie Stretti. 

Zavzpomínejte po svém

Nikdo neříká, že máte smutek jen tak hodit za hlavu, to ostatně ani nejde. Jednou z cest je část svátků věnovat zemřelému a zavzpomínat si na něj tak, jak vám to vyhovuje. Kromě běžného zapálení svíčky na hřbitově, to může být třeba výlet na místo, které měl rád, uvaření jeho oblíbeného jídla, nebo cokoliv dalšího, co vás napadne. 

„Slýchám, že třeba den před Vánoci nebo jeden vánoční svátek se rodina zaměří na vzpomínání na zemřelého. Během tohoto času pozůstalí zařazují milé vzpomínky, které mohou i nemusí přinášet smutek. Některé rodiny k tomu potřebují třeba prostředí křesťanského kostela, kde mohou vzpomínat,“ říká Stretti.

Nerozhodujte za děti, dejte jim prostor

Děti jsou mistři v čtení emocí a nevyřčeného. Přirozeně si také za nevyřčené věci dosazují vlastní vysvětlení, ale ne vždy jejich domněnky odpovídají realitě. Proto je vhodnější cestou, aby si dospělí udělali takové Vánoce, s nimiž budou co nejvíce v souladu oni sami. Děti tohle naladění ucítí a můžou se s ním lépe sladit a souznít. Klidný a autentický dospělý může zajistit podpůrnou atmosféru pro dítě. 

„Za sebe bych chtěla dát povzbuzení, aby rodiče našli odvahu udělat věci jinak. A to tak, aby jim v nich bylo co nejlépe a aby mohli autenticky se svými dětmi mluvit o tom, proč jsou věci po úmrtí blízkého jinak,“ říká Olivová. 

„Je důležité, aby se s dětmi o všem mluvilo narovinu. Ony dokážou vymyslet řešení, které dospělé nenapadne. Bude to platit, i když s nimi sdílíme naše obavy. Z mých osobních i terapeutických zkušeností vyplývá, že když se děti mohly podílet na vymýšlení co o Vánocích bez blízkého zemřelého, a znaly i obavy a přání rodiče, přišly často s velkými a velmi ohleduplnými nápady. Navíc platí, že aby pro děti Vánoce byly opravdu radostné, musí nějakou radost zažívat i dospělý,“ uzavírá Stretti.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 1. 12. 2023