První Vánoce bez zemřelého: doba od úmrtí nehraje roli, rezignováním na svátky smutek nevytěsníte

Vánoce bývají pro pozůstalé velmi náročným obdobím. Zatímco si všichni spíše jen v duši přejeme, aby byly svátky klidu pohody a blízkosti, ve skutečnosti se honíme za vizemi, jak by měly vypadat, a stávají se stresovým obdobím. Navíc otevírají velký prostor bilancování. O to náročnější jsou pro pozůstalé, kteří truchlí nad ztrátou milované osoby. Slavení Vánoc má ale smysl i přesto, že člověk aktuálně prožívá těžkou ztrátu. 

Tak co letos Vánoce vynechat? Když zemřel během svátků, nebylo by lepší přestat je úplně slavit? Vánoce uděláme aspoň kvůli dětem.

Některá z těchto myšlenek je vám možná povědomá, pokud se potýkáte se ztrátou blízké milované osoby. Není se čemu divit – Vánoce mají být o pospolitosti, rodině, blízkosti… a vy jste o jednu část tohoto celku přišli. Jenže svátky konce roku za to nemohou. Zlobit se nebo se rozhodnout, že je nebudeme slavit nebo na ně jednoduše rezignovat, váš smutek nezmenší a Vánoce z planety nezmizí. Proto je lepší naučit se fungovat v rámci vánočních svátků tak, abyste se během nich cítili co nejvíce v souladu se sváteční atmosférou a mohli je využít k umenšení prožívané bolesti.

„Ptala bych se, co by vlastně to neslavení mělo přinést? Protože objektivně vzato, Vánoce budou v našich životech neustále… Vždyť od listopadu jsou vyzdobené obchody, člověk slýchá koledy, z televize i rádia k nám proudí spoustu informací o svátcích, takže Vánoce samotné ze života vlastně nevynecháme. 

Tedy je to spíš o diskusi, jak by měly vypadat v období truchlení, aby mi přinesly to, co potřebuji. Pro někoho to může být změna prostředí, pro někoho změna zvyků, pro někoho potřeba třeba jít udělat radost někam a spoustu dalších možností,“ říká ředitelka Poradny Vigvam Sylvie Stretti.

Čas je relativní, tím spíše v truchlení

Okolí možná pochopí, když se rok či dva po ztrátě blízkého rozhodnete Vánoce odsunout na vedlejší kolej. Pak ale přijdou roky, kdy pohledem zvenčí je zase čas začít žít se vším všudy a to včetně okouzlujících Vánoc. Vy se však můžete cítit úplně jinak, a je to naprosto v pořádku. Čas je v období truchlení hodně relativní záležitostí.

„Pár měsíců od smrti blízkého ve světě pozůstalého někdy opravdu může vypadat jako nic. Jeho okolí však může mít pocit, že už uteklo hodně času. Na druhou stranu – ano, lze říci, že pokud náš blízký zemřel před měsícem, tak náš svět je pravděpodobně hodně roztříštěný a chaotický a snažíme se hledat pevnou půdu pod nohama. V případě, že je to již delší dobu, tak je možné, že nějaké záchytné body okolo sebe máme, trochu více rozumíme vlastním potřebám v truchlení a třeba už víme, co nám pomáhá a co naopak prohlubuje nepříjemné stavy. 

Někdy je to ale také tak, že s postupujícím časem se nám odkrývají nové hloubky našeho smutku a truchlení a naše prožívání může být těžší. Pokud si toto dovolíme zohlednit při plánování Vánoc, může to pro nás být přínosné,“ radí Olivová. 

Důležitá je shoda

Je v pořádku Vánoce v rok úmrtí blízkého člověka vynechat? Obecně je v pořádku vše, co pozůstalí vyhodnotí jako důležité a funkční. Ale je třeba, aby panovala shoda mezi všemi, kterých se takové rozhodnutí týká. Bude-li se tak dít pouze z přání jednoho člena, pro ostatní to naopak bude ještě větší zátěž. 

„Co vnímám jako podstatné, je příprava a komunikace o Vánocích uvnitř rodiny. Jak proběhnou, co z tradic a rituálů zachovat a co změnit. Někdy je pro děti důležité mít jasně ohraničený prostor, kdy se o zemřelém mluví a vzpomíná a kdy je prostor pro ostatní členy rodiny. Od rodičů zemřelých dětí zase slýchám, jak náročné je se soustředit na to radostné a na všechny lidi kolem sebe, protože je jim vše připomínkou toho, kdo zemřel a teď jim chybí. Proto je důležité nevynechat komunikaci a naplánovat vše společně, aby Vánoce nebyly ještě více bolestné a zraňující,“ říká zakladatelka a ředitelka neziskové organizace Poradna Vigvam Sylvie Stretti. 

Zavzpomínejte po svém

Nikdo neříká, že máte smutek jen tak hodit za hlavu, to ostatně ani nejde. Jednou z cest je část svátků věnovat zemřelému a zavzpomínat si na něj tak, jak vám to vyhovuje. Kromě běžného zapálení svíčky na hřbitově, to může být třeba výlet na místo, které měl rád, uvaření jeho oblíbeného jídla, nebo cokoliv dalšího, co vás napadne. 

„Slýchám, že třeba den před Vánoci nebo jeden vánoční svátek se rodina zaměří na vzpomínání na zemřelého. Během tohoto času pozůstalí zařazují milé vzpomínky, které mohou i nemusí přinášet smutek. Některé rodiny k tomu potřebují třeba prostředí křesťanského kostela, kde mohou vzpomínat,“ říká Stretti.

Nerozhodujte za děti, dejte jim prostor

Děti jsou mistři v čtení emocí a nevyřčeného. Přirozeně si také za nevyřčené věci dosazují vlastní vysvětlení, ale ne vždy jejich domněnky odpovídají realitě. Proto je vhodnější cestou, aby si dospělí udělali takové Vánoce, s nimiž budou co nejvíce v souladu oni sami. Děti tohle naladění ucítí a můžou se s ním lépe sladit a souznít. Klidný a autentický dospělý může zajistit podpůrnou atmosféru pro dítě. 

„Za sebe bych chtěla dát povzbuzení, aby rodiče našli odvahu udělat věci jinak. A to tak, aby jim v nich bylo co nejlépe a aby mohli autenticky se svými dětmi mluvit o tom, proč jsou věci po úmrtí blízkého jinak,“ říká Olivová. 

„Je důležité, aby se s dětmi o všem mluvilo narovinu. Ony dokážou vymyslet řešení, které dospělé nenapadne. Bude to platit, i když s nimi sdílíme naše obavy. Z mých osobních i terapeutických zkušeností vyplývá, že když se děti mohly podílet na vymýšlení co o Vánocích bez blízkého zemřelého, a znaly i obavy a přání rodiče, přišly často s velkými a velmi ohleduplnými nápady. Navíc platí, že aby pro děti Vánoce byly opravdu radostné, musí nějakou radost zažívat i dospělý,“ uzavírá Stretti.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

7 tipů, jak letos oslavit dušičky: oddejte se kreativitě i rituálům

Poslední říjnový víkend bude již tradičně dušičkový. Svátek všech svatých, který připadá na 2. listopadu, nám po roce nabízí prostor zavzpomínat na naše nejbližší zesnulé a uctít jejich památku. Na okamžik se do našich životů zase o kousek přiblíží téma smrti, které v chodu běžných dní občas upozaďujeme.

Zapálit svíčku na hrobě zesnulého je rituál, na který si naše společnost zvykla. Zavzpomínat a symbolicky oslavit Dušičky ale můžete i jinak, po svém a tak, abyste večer usínali s pocitem, že jste tento den prožili ke své spokojenosti.

Vzpomínání nad rodinnými alby

Všichni jich máme plné police. Nebo minimálně naše maminky a babičky jich mají plné police, ale jak často se do rodinných alb doopravdy podíváme? Využijme Dušičky právě k tomu, abychom jedno odpoledne věnovali klidnému posezení s dobrým čajem nad fotkami našich blízkých zesnulých. 

„Oslava tohoto dne vůbec nemusí být naplněná smutkem, pokud nechcete. Klidně vzpomínejte na veselé historky nebo společné trapasy. Pocitům smutku, bezmoci nebo prožitku ztráty, pokud přijdou, se ale nebraňte. Teď je ta pravá chvíle dopřát si celé spektrum emocí, které k lidskému životu patří,“ říká Tereza Olivová, terapeutka neziskové organizace Poradna Vigvam.  

Pusťte se do oblíbeného receptu

Vzpomínat na blízkého můžete i tak, že na jeho počest uvaříte oblíbené jídlo nebo upečete milovaný moučník. Do přípravy můžete klidně zapojit i děti a udělat si ze vzpomínání příjemný společně strávený čas. 

S dětmi si pusťte film

V případě, že slavíme Dušičky s dětmi, je třeba program trochu uzpůsobit. Děti možná dostatečně nerozumí tomu, proč rodiče chtějí v chladných podzimních dnech objíždět hřbitovy. Vědí sice proč to dělají, ale plné porozumění jim chybí. Pro děti se tak hodí třeba vzpomínat na zemřelé u filmu, který tematiku hezky vyobrazuje, např. Myši patří do nebe, Coco, Hodný dinosaurus, Jack Frost, Jumanji nebo V hlavě nebo Lví král.

Zkuste slavit jako Mexičané nebo Španělé

„V Česku se Svátek všech svatých slaví nejčastěji návštěvou a zdobením hrobů, zádušní mší a zapalováním svíček doma u fotek spojeným se vzpomínáním. Pokud vám ale tento způsob úplně nevyhovuje, klidně si můžete vzít příklad ze zahraničí. Osobně se mi líbí mexické pojetí Dia de los muertos – rodiny dělají doma oltáře, vystavují fotky zemřelých a vzpomínají na ně. Věří, že dokud si na zemřelého někdo pamatuje, tak není skutečně mrtvý. Tento princip, že dokud na zemřelého myslíme, tak ho tak zcela neztrácíme, vnímám jako důležitou součást truchlení. Tedy, že smrtí končí život, ale ne vztah,“ říká terapeutka Tereza Olivová.

Magická moc světýlek a hřbitovů

Samotné hřbitovy, když se naplní plápolajícími světýlky, k sobě přitahují pozornost. Vydejte se jejich pěšinkami v podvečer, když světlo svíček více vynikne a zavzpomínejte nejen na své blízké zesnulé, ale klidně se nechte zatáhnout vlastní fantazií do příběhů lidí, kteří v jednotlivých hrobech odpočívají, jejich možných osudů a do životů těch, kteří jim přišli zapálit svíčku. Na chvíli tak k sobě můžete pustit blíže konečnost lidského života a smrt, která je všudypřítomná, jen my ji občas (ne)vědomě přehlížíme. 

Oddejte se vyrábění

Především pokud chcete oslavit Dušičky s dětmi, můžete na to jít kreativně. „Větší děti může bavit vyrábět výzdobu na hrob, menší mohou namalovat obrázek, který následně vložíme do kolumbária. Obrázek můžeme také spálit na ohništi a představovat si, že dým, který se vznáší do nebe, míří za daným zemřelým,“ dává tip Barbora Racková, terapeutka Poradny Vigvam.

Založte si vlastní rituály

Rituálů, kterými si každoročně můžeme připomenout své blízké, které už opustili svět živých, je nespočet. I vy si můžete vytvořit svůj vlastní, který bude reflektovat individualitu vás i vaší rodiny.

„Rituály totiž velmi efektivně pomáhají. Jsou jasně ohraničeným časem, ve kterém je prostor pro vzpomínání a pro emoce s tím spojené, ať už jsou radostné, když si vzpomínáme na hezké chvíle, které jsme se zemřelým prožili, nebo mají zabarvení smutku, lítosti, bolesti, strachu anebo taky vzteku. Všechny emoce jsou možné a adekvátní,“ dodává Tereza Olivová.

Zkuste si třeba přehrát oblíbené skladby zesnulého, vyrazit na výlet na místo, které měl rád, napsat mu krátký dopis nebo cokoli, co sedne k oslavám Svátku zesnulých právě vám. 

Téma smrti i vzpomínání samotné může být bolavé a velmi náročné. Proto taky třeba vůbec cíleně vzpomínat nemusíme a můžeme Dušičky záměrně vynechat. Třeba v případě, kdy se na to necítíme nebo nám to způsobuje emoce, které víme, že jsou pro nás rizikové – zejména pokud truchlíme velmi čerstvě. Nejdůležitější je to udělat v ten den tak, jak to my sami cítíme pro sebe jako dobré a je úplně v pořádku to udělat jinak, než je tradiční. 

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Pozůstalé dítě zpět ve škole: může přijít vyrušování ve třídě i přijetí situace

V životě jsou věci, jejichž příchod se naplánovat nedá. Mezi ně se bezpochyby řadí i smrt, která téměř nikdy nemůže přijít ve vhodnou chvíli. Když smrt někoho z blízkých zasáhne děti školního věku na začátku nového školního roku, má proces truchlení svá další specifika. Jak se s touto situací co nejlépe vyrovnat a jak by se měl v takové situaci zachovat pedagog? 

Návrat do školy v období po ztrátě blízké osoby

Pro většinu dětí je návrat do školy návratem k pravidelnosti a určitému režimu. To s sebou může nést určitá pozitiva v podobě pocitu jistoty, stability a jasných pravidel, ale i negativa. Trávení času s vrstevníky, se kterými si pozůstalý žák nemusí rozumět, brzké a pravidelné vstávání či orientace na výkon.

„U každého dítěte bych individuálně zvažovala, jaký je jeho vztah ke škole, k učitelům, spolužákům a celkové rutině školního fungování. Pak můžeme odhadovat, na co dítě připravit a jak v čem ho podpořit,“ vysvětluje terapeutka Poradny Vigvam Mgr. Tereza Olivová. 

Návrat do lavice může prospět

Pravidelnost, přehlednost světa, jasné hranice či pravila, jsou věci, které nám obecně pomáhají, abychom se cítili dobře a bezpečně. Bezpečný prostor bychom mohli definovat jako místo, které je pro nás komfortní, přehledné a známé. 

„Ve chvíli, kdy někdo z mých blízkých zemře, pocit bezpečí je narušen a je důležité ho obnovit. V tomto směru může být škola nápomocná, protože dokáže podporovat řád a bezpečí světa. Důležité však je, aby pravidla nebyla jen pevná, ale také pružná,“ říká Tereza Olivová. 

Škola může být pro některé děti místem, kde je jejich svět v pořádku. „Někteří klienti zmiňují, že jim škola pomohla zaměstnat hlavu a že si v zásadě „odpočinuli“ od truchlení,“ dodává Olivová.

Před nástupem dítěte do školy je dobré se domluvit, zda si žák přeje, aby škola tuto informaci měla. 

„Můžeme s dítětem probrat, v čem je to výhodné a v čem vidí nevýhody toho, když budou dospělí ve škole o této skutečnosti vědět. Stejně tak se můžeme bavit o spolužácích – zda chce, aby o tom věděli, kdo by jim to případně měl sdělit,“ vysvětluje Tereza Olivová. 

S pozůstalým dítětem bychom se měli také domluvit, zda se ostatní děti ve třídě mohou ptát na otázky týkající se úmrtí blízké osoby, či nikoli. Velmi prospěšné je také připravit si ve společném rozhovoru s třídním učitelem určité kroky pro případ, že se z nějakého důvodu nebude žák ve škole cítit dobře. Pomůže, když bude vědět, za kým může jít, co může v dané situaci dělat a podobně. 

Na co se připravit?

U pozůstalého žáka může docházet k různým situacím, na které je dobré se připravit a vědět, jak na ně zareagovat.

„Může to být velmi různé a paleta reakcí dětí je prakticky nekonečná. Nejčastěji se setkávám s tím, že děti se do školy vracejí poměrně rády, protože jim to přináší pravidelnost, řád, setkávají se s kamarády a také jim to pomůže zaměstnat hlavu a mohou si odpočinout od těžkých myšlenek,“ sdílí svou zkušenost Tereza Olivová. 

Co může být dalším plusem, je úplně jiné plynutí času – tolik věcí, které se stanou ve škole za týden, to by se v mimoškolním světě událo třeba teprve za celý měsíc. Samozřejmě s určitou dávkou nadsázky.

„Ale kdo někdy pracoval ve školství, zná pocit, kdy školní rok prolétne mezi prsty a je až neskutečné, kolik věcí se během něj stane. To je ve velkém kontrastu k prožívání truchlícího člověka, jehož čas naopak subjektivně plyne velmi pomalu a několik týdnů a měsíců po smrti blízkého člověka může být jeho prožívání stále stejně citlivé,“ upřesňuje Tereza Olivová. 

Nastane útěk nebo útok

V reakci na subjektivně zažívaný stav nebezpečí mohou nastat tři reakce: útěk, útok a zamrznutí. Útěk může častokrát vypadat jako denní snění, nepozornost či absence. Útokové reakce jsou takové, kdy se dítě snaží vyrovnat se svou situací aktivitou – vyrušováním, věnováním se jiným činnostem, tedy věcem, které bychom laicky mohli nazvat zlobením. Maxima pro spokojenost dítěte lze dosáhnout zejména tehdy, komunikuje-li rodina o celé situaci se školou.  „Ze strany pedagoga považuji za zásadní umět vytvořit prostředí důvěry a ze strany rodičů komunikovat se školou, pokud něco takového zaznamenají,“ uzavírá terapeutka Olivová.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

O smrti se v létě mlčí, ale truchlení pokračuje

Léto vnímáme jako období radosti a špatné zprávy si přejeme pouštět k vodě. Jenže život běží dál se vším všudy a ti, kteří se potýkají se ztrátou blízkého, prožívají chvíle truchlení. Proč jsou zimní měsíce obdobím, kdy je pro nás téma smrti přirozenější? A dalo by se říci, že v letních měsících umírá méně lidí?

S hezkým počasím se nám nechce kazit si náladu probíráním zemřelých, což reflektují i média. Pozůstalí to mohou vidět jinak. Nová situace, ve které se snaží naučit fungovat, jim nedává na vybranou, zda ztrátu prožijí v zimě nebo v létě. Jenže život běží dál a společně s ním také smrt. Ta je navíc v letních měsících statisticky velmi aktuální.

Umírá v létě méně lidí?

Podle Českého statistického úřadu jsou u nás v průměru za posledních deset let úmrtí v jednotlivých měsících zhruba stejná. Bez ohledu na počasí nebo konkrétní měsíc. Jenom se o smrti v létě obecně tolik nemluví. 

„Navíc, když se podíváte na statistiku dopravních nehod, včetně těch, kde někdo zemřel, tak je jich v létě naopak, z důvodu velké fluktuace a cestování, mnohem více,“ říká Sylvie Stretti, ředitelka a zakladatelka neziskové organizace Poradna Vigvam. 

Smrt pro nás k podzimu patří

Mluvit o smrti v podzimních a zimních měsících je pro nás ve své podstatě velmi přirozené. Na začátku listopadu slavíme svátek zemřelých a mnoho rodin v tomto období navštěvuje hřbitovy a vzpomíná na své zesnulé blízké. S tím se pojí i mnohem přirozenější mluvení o smrti. 

Barbora Racková, terapeutka neziskové organizace Poradny Vigvam dodává: „Zároveň je toto období krásně poetické, příroda se připravuje na pomyslnou „smrt“, na zimu, kdy všechno utichá. Podzim je nádherný a hraje všemi barvami, čerpá z toho, co příroda zase na jaře vytvoří a také z toho, co dozrálo v létě a nese plody tohoto celoročního snažení. Myslím, že je to velká analogie k životnímu cyklu a že je zcela přirozené na jaře mluvit o zrození, v létě o radosti ze života a na sklonku podzimu se již připravovat na pomyslnou smrt.“

O smrti se mluví více nejen na podzim, ale také ve chvíli, kdy je smrt všude kolem nás, například v důsledku nemocí. 

Léto se smutkem (ne)pomůže

Tajným přáním pravděpodobně nás všech by bylo, kdyby nám letní počasí a sluníčko dokázaly pomoci při smíření se smrtí někoho blízkého. Ničím podložená tato myšlenka však bohužel není. „Navíc osobně nemám ráda termín vyrovnat se či smířit se, přijde mi mnohem přirozenější, co slýchám i od pozůstalých, že se s tím naučí žít, že to zkrátka přijmou,“ doplňuje Sylvie Stretti.

Mějte, ale prosím na paměti, že i když je obecně léto obdobím radosti a užívání si, mnozí okolo nás mohou právě prožívat náročné období a pocházet si ztrátou blízké osoby. Vždy jim proto nabídněte, že se mohou vypovídat nebo jim dopřejte prostor. Pomůže také nabídka pomoci s papírováním nebo běžným chodem domácnosti, který se pro některé pozůstalé může najednou stát velkou přítěží. 

Co obecně přispívá k lepšímu přijetí smrti, bývají často sociální kontakty, řád, jistoty v životě a samozřejmě možnost si ztrátu prožít, ať už s někým či sám. Počasí a roční období na to žádný výrazný vliv nemají. Léto je však obdobím bohatým na nejrůznější aktivity a trávení času s rodinou i přáteli, proto poskytuje větší prostor pro rozptýlení, který někteří truchlící vyhledávají. 

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Jak se o smrti bavit s pozůstalým, který je nám blízký

Když se dozvíme o smrti v našem okolí, možná se někdy přistihneme u myšlenky, zda je lepší dělat, jako by se nic nestalo, nebo je lepší se pozůstalého na jeho ztrátu zeptat. Jak ale takovou otázku položit, aby vyzněla stejně upřímně, jako je myšlena? A je vůbec vhodné pozůstalému otázky kolem smrti blízké osoby pokládat?

Když se dozvíme, že náš blízký prochází obdobím truchlení, někdy nám může přijít na mysl, že se do tak ožehavého a emočně náročného tématu nebudeme pouštět. Že bychom téma smrti z našeho rozhovoru mohli jednoduše vynechat a odbýt ho soucitným “To mě mrzí” nebo “Tak upřímnou soustrast”, jenže mlčet o smrti je špatně a truchlící často potřebuje naše otázky, aby s námi svou zkušenost mohl sdílet. Otázkou mu dáme najevo náš zájem, pochopení a také prostor pro vzpomínání. 

Otázka jako prvotní reakce

„Hlavně je důležité být autentický a pravdivý. Tedy pokud jsem překvapen, je v pořádku říci, že mě to překvapilo a vyjádřit účast a lítost,“ vysvětluje Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D., ředitelka a zakladatelka Poradny Vigvam. 

Čemu bychom se měli raději vyhnout, jsou neosobní a často nic neříkající fráze: „Pokud vyjadřuji třeba lítost, je důležité specifikovat, co že je mi líto: to, co druhý zažívá, nebo to, co se stalo?“ vysvětluje Stretti. Velmi důležité jsou také otázky. Ty mohou pomoci a rovněž dávají pozůstalému prostor říci, že se o úmrtí nechce v tuto chvíli bavit. Pokud se s pozůstalým na toto téma začneme bavit, je zde také prostor pro nabídku pomoci. Tady je ale velmi důležité být konkrétní a specifikovat, s čím bychom rádi, pokud by bylo potřeba, pomohli. Ať už se to týká financí, pomoci s domácností, péčí o děti nebo běžnými pochůzkami, je důležité právě toto specifikovat. 

Netvořte dusno přehnanou ohleduplností

Není vše na první pohled takové, jak se zdá, a to zejména v citlivých oblastech, jako je ztráta blízké osoby: „Čekat, až druhý začne o ztrátě mluvit sám, se na první pohled zdá ohleduplné, ale absolutně pomíjí fakt, že pozůstalý smrt blízkého prostě zažívá. Tím, že se nedoptám a ve vzduchu takzvaně visí smrt blízkého, se bolest, vztek, smutek a zkrátka jakékoli další pocity, co pozůstalý zažívá, spíše zintenzivňují,“ říká ředitelka a zakladatelka poradny Vigvam Mgr. Sylvie Stretti. Pozůstalý člověk je stejně jako my svéprávný a pokud o něčem co se ho aktuálně týká, mluvit nechce, řekne nám to. Otázka sama o sobě nikdy neurazí, spíše naopak. 

Pozor na postoj všeználka

Vynechat bychom měli především postoj „všechno vím, všechno znám“. I kdybychom zažili smrt blízké osoby vícekrát, nikdy nemůžeme přesně vědět, jakou zkušeností si prochází druhý. 

„Je mnohem lepší se ptát a nechat pozůstalého mluvit, než se tvářit, že všechno vím a všechno znám, protože tím mohu veškeré emoce druhého shodit,“ upřesňuje Mgr. Sylvie Stretti. Otázky, které vyjadřují náš opravdový zájem o druhého (nikoli senzaci), a hlavně jsou upřímné, pokládat můžeme. 

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Děkujeme, že jste s námi byli i v roce 2022

V roce 2022 u nás ještě stále ve velkém doznívají následky pandemi Covid_19, kvůli které jsme byli nuceni vytvořit na naše služby čekací listinu. Přestože jsme vznikli právě proto, aby pozůstalé děti měly odbornou oporu hned, když potřebují, aktuálně se nám to nedaří a naši klienti tak na služby kolikrát čekají i 6 měsíců.

O to více jsme rádi za partnery, kteří nám i v těch nejtěžších chvílích zůstávají věrní a na jejichž podporu se můžeme každoročně spolehnout.

Tradičně je naším velkým podporovatelem Ministerstvo práce a sociálních věcí, díky kterému v rámci projektu Smrt je součást života pomáháme pozůstalým rodinám v té nejtěžší chvíli.

Nadační Fond Terezy Maxové, se kterým se věnujeme především pomoci dětským klientům, a který nás podporuje od samého vzniku.

Velkou oporou jsou nám také Magistrát hlavního města Prahy a Praha 7.

Prostřednictvím projektům ČSOB podpora regionů se nám daří získávat finance také na doprovodné aktivity, v rámci kterých se věnujeme detabuiaci tématu smrti ve společnosti.

V roce 2022 jste pro nás byli také velkou oporou právě vy, individuální dárci. Podpořili jste nás především prostřednictvím platforem Znesnáze21 a Darujeme.cz celkovou částkou 318,422 Kč.

Díky podpoře jsme zajistili pomoc pro téměř 300 klientů. Zrealizovali 1 935 hodin pozůstalostní terapie a stabilizačních telefonátů. 

Spolu s vámi se snažíme o to, aby byla pomoc pozůstalým po celé ČR dostupnější. Děkujeme.

Autor: Eva Pecha

Truchlení nefunguje podle systému, terapie je tu pro všechny

Truchlení a smutek po smrti blízkého je doprovázen řadou mýtů, který celý, už tak někdy velmi komplikovaný proces ještě ztěžují. Pro podporu truchlících je ale dobré nerozvíjet iluze a mýty o truchlení, ale místo toho nabízet pochopení pro individuální prožitky každého člověka. V rámci terapie následně vytvářet bezpečné místo a pomáhat se ve změti pocitů, myšlenek a nové životní situaci bez zemřelého zorientovat. Klidně i po letech. 

Děti si smrt uvědomují brzy

Terapie pro pozůstalé je tu pro všechny, a to včetně dětí. Obecně se tvrdí, že děti nejsou do určitého věku života schopny vnímat a uvědomovat si ztrátu blízké osoby.

Tereza Olivová, terapeutka neziskové organizace Poradna Vigvam, o tomto mýtu říká: „Jako lidské bytosti nevnímáme pouze kognitivně – tedy rozumově, ale také emocionálně a tělesně. Na kognitivní úrovni se náš vlastní koncept toho, co je to smrt, postupně tvoří a vyvíjí. A opravdu postupně zraje a krok za krokem objevujeme různé aspekty smrti… Ale třeba až po nějaké době pochopíme, že smrt znamená to, že i my i naši blízcí někdy zemřeme. V tomto směru opravdu můžeme mluvit o tom, že okolo mladšího školního věku tento rozumový koncept plně dozrává. Avšak na emocionální a tělesné úrovni je strach ze smrti v našich životech přítomný již od narození. Naše praxe potvrzuje, že i tříleté děti smrt emocionálně prožívají a je možné s nimi o tomto tématu mluvit, nebo spíše si o něm hrát a zpracovávat ho tak, jak je pro dítě přirozené.“ 

Pomoc je jen pro ty, kteří o ni stojí

Terapie pro pozůstalé je vhodná pro všechny, kdo o ni opravdu stojí a cítí, že jim může pomoci. Spousta lidí si totiž smutek a ztrátu blízké osoby potřebuje prožít sama se sebou. Důležité je nepředpokládat, že každý, kdo truchlí, odbornou pomoc potřebuje. Podpora má jednoznačně smysl tehdy, když si o ni dotyčný řekne, i přesto je ale důležitá takzvaná cílená podpora a to tam, kde probíhají větší či menší komplikace s přijetím situace. 

Nikdy není pozdě

Pomoc pozůstalým není určena pouze těm, kteří ztratili blízkou osobu v nedávné době. Naopak – terapeuti dlouhodobě kladou důraz na to, že není nikdy pozdě vyhledat odbornou pomoc. Nezdráhejte se si o ni říct, i když už od vaší ztráty uběhlo mnoho času. Možnosti terapie pro pozůstalé se neustále rozvíjí a v době, kdy jste ztrátou procházeli, ještě terapie nemusela fungovat nebo jste o ní nevěděli. Pokud cítíte, že podporu potřebujete i s odstupem od vaší ztráty a o terapii máte zájem, přihlaste se na ni. 

Truchlení nemá žádný jízdní řád

Ve společnosti může někdy panovat určitá představa o tom, jak by mělo truchlení vypadat. Velmi často si sami truchlící hledají informace o situaci, v níž se nachází, a svůj momentální stav se s jejich pomocí snaží pochopit a zpracovat. Na internetu lze nalézt několik teorií o zpracovávání smutku a postupu truchlení. Terapeuti Poradny Vigvam však apelují na fakt, že každý pozůstalý je unikátní lidskou bytostí, jejíž truchlení nelze popsat pomocí několika stupňové škály.

„Každé truchlení je jedinečné a něčím jiné od všech ostatních, stejně tak, jako náš vztah se zemřelým byl jedinečný a neopakovatelný,“ říká terapeutka neziskové organizace Poradna Vigvam Tereza Olivová.

Terapie poskytne bezpečný prostor a pochopení

To, co v rámci terapie pro pozůstalé zabírá, kromě různých specifických technik, je vytváření bezpečného prostoru, naladění se na pozůstalého a poskytování podpory a pochopení.

„Docela užitečné je také zvažovat jaká je tzv. klíčová reakce na prožité úmrtí blízké, či milované osoby a co by s ohledem na tuto klíčovou reakci (jestli je truchlící vším zahlcen a prostoupen, nebo jestli se snaží všemi způsoby kontrolovat situaci a vlastní reakce) potřeboval, aby lépe zvládal fungovat ve skutečném světě,“ uvádí Jan Kaňák, terapeut Poradny Vigvam

Vyvracíme mýty, které o terapii pro pozůstalé stále panují

  1. Terapie pomůže každému. To není tak úplně pravda, terapie může poskytnout pochopení a bezpečný prostor, ale opravdu fungovat bude pouze tehdy, když o ní její klient opravdu stojí. 
  2. Truchlení má několik fází, které truchlící postupně prochází. S tímto přístupem se ne všichni terapeuti ztotožňují. Truchlení každého pozůstalého je totiž velmi individuální a snažit se ho zapasovat do několika stupňové škály, může být kontraproduktivní. Řada lidí totiž neprochází definované stupně stejně rychle nebo ve stejném pořadí, jiní zase neprochází žádné z nich. 
  3. Nejhorší je první rok. S absolutní platností nelze spoléhat na pověru, že čas vše vyléčí. Nelze přesně predikovat, které období bude pro truchlícího nejhorší, jaké aspekty truchlení v jeho životě budou přetrvávat a jak dlouho. 
  4. Je třeba své pocity příliš neřešit a raději si najít nějakou zábavu. Každému pomáhá na starosti něco jiného, stejně tomu bude i u truchlení. Zatímco jeden si potřebuje popovídat a nebýt sám, druhý si jde zasportovat a třetí na pár dní odjede sám do přírody. Už vůbec u truchlení bychom se proto neměli pouštět do soudů a doporučení, jak má kdo zpracovávat svůj smutek. S vhodnou cestou blízkou osobnosti daného jedince však může pomoci zkušený terapeut.
  5. Děti si smrt neuvědomují. Výzkumy ukazují, že děti jsou s prožitkem ztráty na emocionální úrovni v kontaktu již od nejranějšího věku. Je tedy možné terapeuticky podpořit i ty nejmenší a pomoct jim skrz hru najít jejich aktuální potřeby a věnovat se jejich sycení. Tam, kde to je potřebné a možné může odborná intervence pomoci i třeba ve třech letech dítěte.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Pomáháte s námi

Naši práci můžeme dělat také díky vaší pomoci. 

Už od založení je naše pozornost věnována především pozůstalým dětem. Pro ty realizujeme vedle krizové terapie také skupinová setkání, v rámci kterých se děti setkávají s těmi, které potkal podobný osud, mohou se tak bez přetvářky, otevřeně a přirozeně bavit o těch nejcitlivějších věcech v kruhu těch, kteří celé situaci rozumí. Není pro ně nic nepředstavitelného, fascinujícího nebo děsivého. Je to zkrátka realita, kterou mohou sdílet společně a to je pro proces truchlení nesmírně důležité. Podpora nadace Tesco přispěla k realizaci aktivit pro pozůstalé děti. Službami za rok 2021 prošlo 39 dětí. Z nadace Tesco byla přímo podpořena 3 realizovaná setkání.

Autor: Eva Pecha

Přihlaste se zdarma na webináře pro učitele

Dříve bylo obvyklé se tématu smrti ve škole spíš vyhýbat. Nyní se ukázalo, že to není ta nejlepší cesta. Covid-19 i válka na Ukrajině nám dokazují, jak znenadání může téma smrti zasáhnout každého z nás. Spolu s tím se také ukázalo, jak důležitým prostředím se škola v této těžké situaci pro dítě stává.

Jsme moc rádi, že jsme se stali součástí projektu iKAP II Praha a můžeme tak pro učitele připravit 11 webinářů na téma smrti a truchlení, aby je toto těžké téma ve škole nezaskočilo, věděli, jak dětem podat pomocnou ruku i jak zapojit celý sbor i třídní kolektiv..

 

Zajistěte si své místo na webináři ZDARMA:

 

PRO MATEŘSKÉ ŠKOLY

Možnosti prevence a intervence v kontextu tématu smrti pro MŠ

21. 9. 2022

Chci vědět víc

Co vědět o smrti a truchlení pro MŠ

9. 11. 2022

Chci vědět víc

Techniky a struktura poradenského rozhovoru pro MŠ

19. 4. 2023

Chci vědět víc

Jak to říct, i když to nikdo nechceme zažít?! Intervence ve třídě v případě úmrtí pro MŠ a ZŠ (1.stupeň)

4. 10. 2023

Chci vědět víc

PRO ZÁKLADNÍ ŠKOLY

Možnosti prevence a intervence v kontextu tématu smrti pro ZŠ

30. 8. 2022

Chci vědět víc

Co vědět o smrti a truchlení pro ZŠ

12. 10. 2022

Chci vědět víc

Techniky a struktura poradenského rozhovoru pro ZŠ

20. 4. 2023

Chci vědět víc

Jak to říct, i když to nikdo nechceme zažít?! Intervence ve třídě v případě úmrtí pro ZŠ (2. stupeň) a SŠ

31. 8. 2023

Chci vědět víc

Jak to říct, i když to nikdo nechceme zažít?! Intervence ve třídě v případě úmrtí pro MŠ a ZŠ (1.stupeň)

4. 10. 2023

Chci vědět víc

PRO STŘEDNÍ ŠKOLY

Možnosti prevence a intervence v kontextu tématu smrti pro SŠ

19. 9. 2022

Chci vědět víc

Co vědět o smrti a truchlení pro SŠ

2. 11. 2022

Chci vědět víc

Techniky a struktura poradenského rozhovoru pro SŠ

26. 4. 2023

Chci vědět víc

Jak to říct, i když to nikdo nechceme zažít?! Intervence ve třídě v případě úmrtí pro ZŠ (2. stupeň) a SŠ

31. 8. 2023

Chci vědět víc

Více o projektu

V rámci projektu iKAP II Praha – Inovace ve vzdělávání připravujeme 11 webinářů pro pražské pedagogy mateřských, základních a středních škol, ve kterých představíme nástroje pro komunikaci s dětmi při ztrátě blízkého člověka. Důraz přitom klademe na rozvoj dovedností a kompetencí pedagogů v této oblasti, ale také na jejich psychohygienu. Projekt je zaměřena na primární prevenci a také na sekundární intervenci. Konkrétně se spolu s účastníky podíváme na vytvoření bezpečného prostředí pro prevenci rozvoje rizikového chování následkem zátěžových situací, na intervenční práci nejen s pozůstalými dětmi, ale s celým třídním kolektivem.

Při práci s kolektivem se také zaměříme na to, aby dopady izolace a přerušení školní docházky vlivem opatření byly co nejmenší. Zpracování rizikových momentů, které pandemie přinesla, přispěje k urychlení návratu dětí do běžné výuky, sníží riziko rozvoje rizikového chování (šikana, psychické problémy, záškoláctví, sebepoškozování apod.). Cílem je rozpoznat závažnost situace a schopnost jí předejít a v rámci sekundární intervence budou pedagogové vyzbrojeni nástroji, které jim pomohou s nastalou situací zacházet s jedincem i kolektivem tak, aby došlo k zajištění ochrany duševního zdraví dětí, snížení rizika předčasnému odchodu ze škol způsobeného dopadem neřešených situací a k minimalizaci rozdílů ve vzdělávání mezi dětmi. 

V rámci projektu jsme pro vás připravili 11 webinářů, které doplní grafické materiály.  Účastníkům poskytneme teoretický základ (co vědět o smrti a truchlení), ukážeme možnosti prevence a intervence v kontextu tématu smrti a praktický nácvik (techniky a struktura poradenského rozhovoru). Těmto 3 tématům se budeme věnovat samostatně v rámci mateřských, základních i středních škol. Poslední dva webináře budou věnované speciálnímu filmu, o kterém vám bližší informace doplníme co nejdříve.

Jsme součástí iKAP II Praha –– Inovace ve vzdělávání. Rozvíjíme společně s Magistrátem Hlavního města Prahy a Pražským inovačním institutem potenciály žáků pražských škol. Registrační číslo projektu: CZ.02.3.68/0.0/0.0/19_078/0021106

Autor: Eva Pecha, Andrea Šlechtová

Smrt je pro nás těžko uchopitelná, tak přikládáme váhu pověrám a ovládá nás strach

Pověry, které dříve mohly sloužit, aby našim předkům ulehčily vyrovnat se se smrtí blízkého člověka, nás dnes často děsí i paralyzují. Přestože je nadmíru jasné, že smrt s naplněním pověr nesouvisí, raději mnozí z nás nevstávají od štědrovečerní tabule, netrhají vlčí mák a nemají doma kočárek před narozením miminka. Protože jinak by mohla přijít smrt. Jak zmírnit strach z pověr o smrti radí terapeutky Poradny Vigvam Barbora Racková a Tereza Olivová. 

Pověry přebíráme z generace na generaci a často je bereme jako přirozená nepsaná pravidla svého chování. Snad všichni jsme už slyšeli, že není dobré vstávat od štědrovečerní večeře, trhat vlčí mák nebo mít doma postýlku nebo kočárek dříve, než se miminko narodí. Ve snaze se smrti vyhnout, se snažíme lidová pravidla dodržovat, ale mezitím se nám v hloubi mysli ukládá strach. Zmocňuje se nás domněnka, že pokud se nebudeme chovat správně a v souladu s pověrou, zahráváme si, a jako trest může přijít smrt. Strach se zvětšuje, až nás může paralyzovat. 

Smrt je životní událostí, která přichází velmi často nečekaně a nad kterou nemáme téměř žádnou kontrolu. Je pro nás natolik neuchopitelná a děsivá, že máme snahu vytvořit si zákonitosti, které, pokud dodržíme, před smrtí nás uchrání. 

Iluzorní prostředek, jak dostat smrt pod kontrolu

„Pověra na první pohled může vypadat tak, že nás má smrtí děsit, za mě je ale opak pravdou. Pověra nám vlastně dává iluzorní možnost mít situaci v moci, dává možnost události předcházet. Na psychologické úrovni také může uklidňovat v tom slova smyslu, že někomu se událost stala, protože vykonal něco, co neměl, ale mně se to stát nemůže, protože tak nejednám,“ říká k pověrám o smrti terapeutka Poradny Vigvam Barbora Racková.

Ze zkušenosti terapeutů vyplývá, že problém nastává v okamžiku, kdy k úmrtí zcela jinou kauzalitou v rodině dojde a někdo z jejích členů si úmrtí následně vyčítá, kvůli pověře, byť zcela logicky ví, že smrt nemá s pověrou souvislost. „Vznikají pak pocity viny, které ale opět pomyslně umožňují žít v představě, že máme událost ve své moci, že se neštěstí stalo jen naší neopatrností, a tak můžeme dalšímu neštěstí předejít,“ dodává Barbora Racková.

Bát se smrti je normální

V rámci rozvoje vlastního duševního zdraví bychom se měli snažit se od tohoto strachu odpoutat. Něco jiného je však strach ze smrti samotné. Ten je naprosto přirozený a normální. 

„Chci zdůraznit, že mi přijde zcela normální se smrti bát. Úzkost ze smrti považuji za nejhlubší dynamiku lidského nitra. Terapeutickým cílem není se zcela úzkosti ze smrti zbavit. Strach, že zemřu, mě na jednu stranu může paralyzovat, na druhou stranu mě ale také může chránit před situacemi, které jsou nebezpečné a ke smrti doopravdy mohou vést,“ říká Barbora Racková. 

Byť je smrt přirozenou součástí života, je ale stejně tak přirozeně součástí bolestnou. Proto je v pořádku, že z ní máme respekt nebo strach. Nadmíru se však zatěžovat obavami z naplnění pověr, nám akorát více ubližuje. 

„Bojme se smrti zdravě, nenechejme se jí paralyzovat, ale taky nežijme tak, jako by neexistovala,“ doporučuje terapeutka. 

Jak se odpoutat od strachu z naplnění pověry 

Pověry jsou svým způsobem něco magického. Jedna cesta proto může být sejmout z nich onu magii. Racionálně si vysvětlit, že opravdu neexistuje souvztažnost mezi obsahem pověry a smrtí. Tato cesta funguje především pro ty, kteří jsou racionálně a logicky založení.  

„Druhý způsob pracuje zcela opačně – nabízí možnost setrvat v magickém prostoru, využít ho a vytvořit magickou obranu, která nás před důsledky pověry chrání. Někdy tohle funguje u dětí, když se bojí bubáků a mají v posteli plyšáka, který je před nimi chrání. I pro nás dospělé, kteří se v dospělejší verzi magického myšlení nacházíme, může být tento princip užitečný. U obou způsobů je však velmi důležité hlídat, zda nám přinášejí úlevu a nezatěžují nás ještě více než původní pověra samotná,“ upozorňuje terapeutka Tereza Olivová.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz