Často je to něco jako:

„Ty jo, ale to asi není vhodný, abyste se teď šli bavit do divadla, ne?“
„Pořád si jen doma a brečíš, měl by ses jít někam pobavit. Prostě žít.“
„Ty jsi ještě doma? Kdybys šla do práce, přivedlo by tě to na jiný myšlenky.“

Všechno to jsou většinou věty, které zazní z prostého důvodu, z lásky. Okolí pozůstalých chce, aby jim bylo brzy dobře a snaží se nabídnout cestu nebo radu, jak by toho, podle nich, mohli dosáhnout. Snaží se a nabízí všechno možné a doufají, že to „něco“ přinese jejich blízkému nějakou úlevu. Často to ale namísto podpory může vyznít jako neporozumění jejich prožitku nebo bolesti, a vést paradoxně k oddálení a uzavření se.

Truchlení má mnoho podob

Truchlení prostě nemá jednotný průběh, nemá jasný časový plán a už vůbec nemá jednu správnou podobu. To, co jeden člověk prožívá jako přirozený způsob vyrovnávání se se ztrátou, může u druhých vyvolávat otázky nebo obavy. A někdy může překvapit i samotného truchlícího.

Právě proto je důležité připomínat si něco, co se v běžných představách o smutku často ztrácí: truchlení není porucha ani selhání. Je to přirozená lidská reakce na ztrátu.

Ztrátu člověka, vztahu, společných plánů i budoucnosti, ale i ztrátu společné minulosti. Možnosti sdílet vzpomínky nebo prožitky, události společné minulosti. Smutek může mít mnoho podob. U někoho se objevuje v podobě pláče a silné bolesti, u jiného spíše jako únava, podrážděnost, prázdnota nebo zvláštní pocit otupělosti. Někdo potřebuje o ztrátě mluvit a vzpomínat, jiný se k ní vrací spíše ve svých myšlenkách a mluvit nechce nebo nepotřebuje a uvítá spíš hovor o úplně obyčejných věcech. Někdo vyhledává blízkost lidí, jiný potřebuje více samoty. Někdo může navenek vypadat velmi klidně, ale to nemusí znamenat i klid uvnitř.

Truchlení a představy o něm

Není výjimečné, že se lidé v období truchlení sami sebe ptají, zda reagují „správně“. Mohou mít pocit, že by měli cítit víc, nebo naopak méně. Že by měli být silnější. Nebo že by už měli být dál.

Tyto pochybnosti ale většinou nevypovídají o tom, že by bylo s člověkem něco v nepořádku. Spíše ukazují na rozdíl mezi skutečnou zkušeností truchlení a představami, které o něm máme.

Způsob, jakým člověk prožívá ztrátu, je ovlivněn mnoha faktory. Roli hraje osobnost, vztah k zemřelému, okolnosti úmrtí, předchozí zkušenosti se ztrátou, ale i množství podpory, kterou člověk ve svém okolí má. Dokonce i jeden a tentýž člověk může při různých ztrátách reagovat pokaždé jinak.

Truchlení také zřídka probíhá lineárně. Spíše připomíná cestu, na které se střídají období, kdy je bolest snesitelnější, s chvílemi, kdy se smutek znovu silně připomene.

Některé dny mohou působit téměř „normálně“, zatímco jiné přinášejí intenzivní pocit ztráty, jako by byla zcela čerstvá.

Někdy se může objevit i moment, kdy se člověk znovu upřímně zasměje a vzápětí ho překvapí pocit viny, že se dokázal smát. Takové chvíle ale nejsou známkou zapomnění ani nedostatku lásky. Patří k přirozenému pohybu lidského prožívání.

Různorodost truchlení může být někdy matoucí pro okolí. Blízcí lidé často nevědí, co je v takové situaci správné říct nebo udělat. Smutek druhých v nás může vyvolávat bezradnost a někdy i potřebu ho nějak rychle zmírnit. V dobré víře pak zaznívají věty, které mají povzbudit; například, že „čas všechno zahojí“ nebo že „je potřeba jít dál“.

Za těmito slovy většinou nestojí nezájem, ale spíše snaha pomoci. Přesto mohou někdy působit tak, že smutek je něco, co by mělo co nejdříve zmizet, jako problém, který je potřeba vyřešit.

Truchlení není problém, který je potřeba vyřešit

Ve skutečnosti ale truchlení není problém, ale naopak. Je to proces, ve kterém si člověk postupně hledá nový vztah ke ztrátě i k životu, který pokračuje dál.

Pro ty, kteří chtějí být pozůstalým oporou, může být uklidňující vědět, že není nutné hledat dokonalá slova. Podpora často spočívá v něčem mnohem prostším. V přítomnosti, v ochotě naslouchat, v respektu k tomu, co druhý právě prožívá. Někdy může pomoci otevřená otázka nebo konkrétní nabídka drobné pomoci. Jindy je nejdůležitější právě to, že člověk není se svou bolestí úplně sám.

Stejně tak je důležité připomínat, že truchlící, ale ani jejich okolí, nemusí všechno zvládat bez pomoci. V mnoha situacích může být velkou úlevou sdílení s někým, kdo dokáže naslouchat bez hodnocení, ať už je to blízký člověk, podpůrná skupina nebo odborník.

Ve většině případů si truchlení postupně nachází své místo v životě. Bolest se může proměňovat, vzpomínky se začnou prolínat i s jinými emocemi a člověk pomalu hledá nový způsob, jak s touto zkušeností žít. Někdy se ale může stát, že zátěž zůstává dlouhodobě velmi intenzivní, že člověk ztrácí pocit spojení se životem nebo že je pro něj běžné fungování velmi obtížné. V takových chvílích může být odborná pomoc důležitou formou podpory a péče o sebe.

Možná největší úlevu přináší uvědomění, že truchlení nemusí vypadat určitým způsobem, aby bylo skutečné. Smutek není slabost. Je přirozeným důsledkem vztahu a blízkosti.

Když někdo v našem okolí prožívá ztrátu, často cítíme potřebu být mu oporou. Zároveň ale nemusí být snadné vědět, jak na to. Můžeme mít obavu, že řekneme něco necitlivého, otevřeme bolest nebo zasáhneme do něčeho velmi osobního. Někdy proto lidé raději mlčí nebo se drží zpátky. Přitom právě obyčejná lidská blízkost, ochota naslouchat a být přítomen může být v takových chvílích jednou z nejdůležitějších forem podpory.

Truchlení je individuální proces

Užitečné je začít u vědomí, že truchlení je velmi individuální proces. Každý člověk reaguje na ztrátu jinak a neexistuje jeden správný způsob, jak ji prožívat. Někdo chce o svých pocitech mluvit otevřeně, jiný potřebuje více ticha a soukromí. Někdo je velmi emotivní, jiný působí navenek klidně nebo odtažitě. Tyto rozdíly nejsou známkou toho, že by někdo truchlil „špatně“, ale jsou přirozeným odrazem toho, jak různí lidé zpracovávají bolest a změnu.

Důležitou součástí podpory je také respekt k tempu truchlení. Okolí někdy očekává, že se člověk po určité době „vrátí do normálu“, ale proces vyrovnávání se se ztrátou bývá mnohem delší a méně předvídatelný. Navíc ho ztráta pravděpodobně nějakým způsobem změní a „návrat“ tedy není možný. V prvních dnech a týdnech bývá kolem pozůstalých často hodně lidí, kteří nabízejí pomoc. Postupně se ale život okolí vrací do běžného rytmu, zatímco bolest a zpracovávání ztráty pozůstalých pokračují. Proto může být velmi cenné myslet na podporu i v delším časovém horizontu.

Někdy stačí jednoduché gesto jako třeba zpráva, připomenutí výročí, otázka, jak se člověk má (doopravdy). Takový zájem může pozůstalým připomenout, že na svou bolest nejsou sami.

V tomto ohledu je dobré zvážit i své síly, pokud chcete pozůstalé podpořit, respektive „rozložit síly“ a uvědomit si, že mohou potřebovat podporu déle, než bychom si mysleli.

Podpora může být i praktická

Podpora často spočívá i v drobných, praktických věcech. V období silného stresu a smutku mohou být běžné každodenní úkoly překvapivě náročné. Pomoc s nákupem, jídlem, péčí o děti nebo doprovodem na úřady může být velmi konkrétní a užitečná forma podpory. Stejně důležité je ale i obyčejné naslouchání, prostě být ochoten vyslechnout vzpomínky, emoce nebo otázky, aniž bychom je hodnotili nebo se snažili situaci rychle „napravit“.

Je také dobré myslet na vlastní hranice. Pokud byl zesnulý součástí i vašeho života, můžete být svým způsobem také pozůstalí. Být nablízku někomu v hlubokém smutku může být emočně náročné a je v pořádku vnímat své možnosti a potřeby. Péče o druhé může zahrnovat i péči o sebe, jako třeba možnost sdílet vlastní pocity, dopřát si odpočinek nebo hledat podporu u dalších lidí.

Jak být oporou pozůstalým po sebevraždě?

Když je příčinou úmrtí sebevražda, přidávají se k těmto obecným zkušenostem ještě některé další specifické aspekty. Pozůstalí často prožívají velmi silnou ambivalenci emocí. Vedle hlubokého smutku se může objevovat vztek, bezmoc, zmatek, někdy i úleva nebo otupělost. Tyto pocity se mohou navzájem střídat a mohou být pro samotné pozůstalé matoucí nebo zahanbující. Je ale důležité vědět, že taková rozporuplnost emocí je v této situaci běžná.

Když se těžko mluví, pomůže hra

Děti často nemluví o smutku tak, jak bychom čekali. Nemají pro něj slova, a tak ho vyjadřují jinak – hrou, kresbou, dotekem, tichým pohledem.

A někdy právě chvíle ticha prozradí víc než tisíc slov. 

A někdy v ní sedí i Vigi.
Plyšový vlk, který nic neříká, jen je.
Sedí vedle, když dítě staví domeček pro někoho, kdo mu chybí. Když potřebuje schovat hlavu do tichého objetí, protože svět je zrovna moc hlasitý. Když se mu chce smát i brečet zároveň.

Vlk, který hlídá klid

Vigi není obyčejná plyšová hračka. Je průvodce. Pomáhá dětem i dospělým unést ticho, které zůstává po těžkých chvílích.
Má v sobě sílu i klid – připomíná, že odvaha nemusí být hlasitá. Že i klid může být statečný.

A i když byl nejdřív stvořen pro chvíle ticha, postupně se zabydlel všude tam, kde je potřeba kousek klidu a odvahy. Každý ho má trochu jinak – někdo na poličce, někdo v posteli, někdo v kanceláři.
Ale všude má stejný úkol – být nablízku.

Vlčí dar, který zůstává

Někdy ten největší dar není v balíčku, ale v pocitu, který z něj zůstane. Vigi v sobě nese klid, blízkost a tichou odvahu být s druhými – i v těžkých chvílích. Dáváte přítomnost, bezpečí a kousek naděje.
Každý Vigi zároveň pomáhá financovat práci Poradny Vigvam s dětmi, které přišly o blízkého člověka. Díky tomu se z dárku stává gesto solidarity – něco, co má přesah i dál za obal a stuhu.

Pokud hledáte dárek, který nezmizí po rozbalení…

…možná jste ho právě našli.
Vigi nebliká, nemluví, nehraje – ale zůstává.
A někdy je právě to největší dar.