O smrti se v létě mlčí, ale truchlení pokračuje

Léto vnímáme jako období radosti a špatné zprávy si přejeme pouštět k vodě. Jenže život běží dál se vším všudy a ti, kteří se potýkají se ztrátou blízkého, prožívají chvíle truchlení. Proč jsou zimní měsíce obdobím, kdy je pro nás téma smrti přirozenější? A dalo by se říci, že v letních měsících umírá méně lidí?

S hezkým počasím se nám nechce kazit si náladu probíráním zemřelých, což reflektují i média. Pozůstalí to mohou vidět jinak. Nová situace, ve které se snaží naučit fungovat, jim nedává na vybranou, zda ztrátu prožijí v zimě nebo v létě. Jenže život běží dál a společně s ním také smrt. Ta je navíc v letních měsících statisticky velmi aktuální.

Umírá v létě méně lidí?

Podle Českého statistického úřadu jsou u nás v průměru za posledních deset let úmrtí v jednotlivých měsících zhruba stejná. Bez ohledu na počasí nebo konkrétní měsíc. Jenom se o smrti v létě obecně tolik nemluví. 

„Navíc, když se podíváte na statistiku dopravních nehod, včetně těch, kde někdo zemřel, tak je jich v létě naopak, z důvodu velké fluktuace a cestování, mnohem více,“ říká Sylvie Stretti, ředitelka a zakladatelka neziskové organizace Poradna Vigvam. 

Smrt pro nás k podzimu patří

Mluvit o smrti v podzimních a zimních měsících je pro nás ve své podstatě velmi přirozené. Na začátku listopadu slavíme svátek zemřelých a mnoho rodin v tomto období navštěvuje hřbitovy a vzpomíná na své zesnulé blízké. S tím se pojí i mnohem přirozenější mluvení o smrti. 

Barbora Racková, terapeutka neziskové organizace Poradny Vigvam dodává: „Zároveň je toto období krásně poetické, příroda se připravuje na pomyslnou „smrt“, na zimu, kdy všechno utichá. Podzim je nádherný a hraje všemi barvami, čerpá z toho, co příroda zase na jaře vytvoří a také z toho, co dozrálo v létě a nese plody tohoto celoročního snažení. Myslím, že je to velká analogie k životnímu cyklu a že je zcela přirozené na jaře mluvit o zrození, v létě o radosti ze života a na sklonku podzimu se již připravovat na pomyslnou smrt.“

O smrti se mluví více nejen na podzim, ale také ve chvíli, kdy je smrt všude kolem nás, například v důsledku nemocí. 

Léto se smutkem (ne)pomůže

Tajným přáním pravděpodobně nás všech by bylo, kdyby nám letní počasí a sluníčko dokázaly pomoci při smíření se smrtí někoho blízkého. Ničím podložená tato myšlenka však bohužel není. „Navíc osobně nemám ráda termín vyrovnat se či smířit se, přijde mi mnohem přirozenější, co slýchám i od pozůstalých, že se s tím naučí žít, že to zkrátka přijmou,“ doplňuje Sylvie Stretti.

Mějte, ale prosím na paměti, že i když je obecně léto obdobím radosti a užívání si, mnozí okolo nás mohou právě prožívat náročné období a pocházet si ztrátou blízké osoby. Vždy jim proto nabídněte, že se mohou vypovídat nebo jim dopřejte prostor. Pomůže také nabídka pomoci s papírováním nebo běžným chodem domácnosti, který se pro některé pozůstalé může najednou stát velkou přítěží. 

Co obecně přispívá k lepšímu přijetí smrti, bývají často sociální kontakty, řád, jistoty v životě a samozřejmě možnost si ztrátu prožít, ať už s někým či sám. Počasí a roční období na to žádný výrazný vliv nemají. Léto je však obdobím bohatým na nejrůznější aktivity a trávení času s rodinou i přáteli, proto poskytuje větší prostor pro rozptýlení, který někteří truchlící vyhledávají. 

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 11. 6. 2023

Jak se o smrti bavit s pozůstalým, který je nám blízký

Když se dozvíme o smrti v našem okolí, možná se někdy přistihneme u myšlenky, zda je lepší dělat, jako by se nic nestalo, nebo je lepší se pozůstalého na jeho ztrátu zeptat. Jak ale takovou otázku položit, aby vyzněla stejně upřímně, jako je myšlena? A je vůbec vhodné pozůstalému otázky kolem smrti blízké osoby pokládat?

Když se dozvíme, že náš blízký prochází obdobím truchlení, někdy nám může přijít na mysl, že se do tak ožehavého a emočně náročného tématu nebudeme pouštět. Že bychom téma smrti z našeho rozhovoru mohli jednoduše vynechat a odbýt ho soucitným “To mě mrzí” nebo “Tak upřímnou soustrast”, jenže mlčet o smrti je špatně a truchlící často potřebuje naše otázky, aby s námi svou zkušenost mohl sdílet. Otázkou mu dáme najevo náš zájem, pochopení a také prostor pro vzpomínání. 

Otázka jako prvotní reakce

„Hlavně je důležité být autentický a pravdivý. Tedy pokud jsem překvapen, je v pořádku říci, že mě to překvapilo a vyjádřit účast a lítost,“ vysvětluje Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D., ředitelka a zakladatelka Poradny Vigvam. 

Čemu bychom se měli raději vyhnout, jsou neosobní a často nic neříkající fráze: „Pokud vyjadřuji třeba lítost, je důležité specifikovat, co že je mi líto: to, co druhý zažívá, nebo to, co se stalo?“ vysvětluje Stretti. Velmi důležité jsou také otázky. Ty mohou pomoci a rovněž dávají pozůstalému prostor říci, že se o úmrtí nechce v tuto chvíli bavit. Pokud se s pozůstalým na toto téma začneme bavit, je zde také prostor pro nabídku pomoci. Tady je ale velmi důležité být konkrétní a specifikovat, s čím bychom rádi, pokud by bylo potřeba, pomohli. Ať už se to týká financí, pomoci s domácností, péčí o děti nebo běžnými pochůzkami, je důležité právě toto specifikovat. 

Netvořte dusno přehnanou ohleduplností

Není vše na první pohled takové, jak se zdá, a to zejména v citlivých oblastech, jako je ztráta blízké osoby: „Čekat, až druhý začne o ztrátě mluvit sám, se na první pohled zdá ohleduplné, ale absolutně pomíjí fakt, že pozůstalý smrt blízkého prostě zažívá. Tím, že se nedoptám a ve vzduchu takzvaně visí smrt blízkého, se bolest, vztek, smutek a zkrátka jakékoli další pocity, co pozůstalý zažívá, spíše zintenzivňují,“ říká ředitelka a zakladatelka poradny Vigvam Mgr. Sylvie Stretti. Pozůstalý člověk je stejně jako my svéprávný a pokud o něčem co se ho aktuálně týká, mluvit nechce, řekne nám to. Otázka sama o sobě nikdy neurazí, spíše naopak. 

Pozor na postoj všeználka

Vynechat bychom měli především postoj „všechno vím, všechno znám“. I kdybychom zažili smrt blízké osoby vícekrát, nikdy nemůžeme přesně vědět, jakou zkušeností si prochází druhý. 

„Je mnohem lepší se ptát a nechat pozůstalého mluvit, než se tvářit, že všechno vím a všechno znám, protože tím mohu veškeré emoce druhého shodit,“ upřesňuje Mgr. Sylvie Stretti. Otázky, které vyjadřují náš opravdový zájem o druhého (nikoli senzaci), a hlavně jsou upřímné, pokládat můžeme. 

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 11. 4. 2023

Jak dítěti sdělit, že někdo zemřel

Říct dítěti, že jeho milovaný člověk zemřel, je přesně ta situace, kterou člověk nechce zažít. Jakoby nestačil samotný fakt, že někdo vám blízký, koho jste měli rádi a byl důležitou součástí vašeho života, už tu s vámi není. Člověka napadá milion věcí, které si plánoval a už nebudou. Do jisté míry tomu nemůže a nechce uvěřit. A teď ještě tohle, další otázky, další zátěž. 

„Jak mu to mám říct? Není ještě moc malá? Pochopí to? A co když bude mít otázky a já nebudu znát odpovědi? Nebo je budu znát, ale nebudu chtít odpovědět? Jak to sakra mám udělat správně. Jak mám začít?!“

Téměř každý člověk, ať už rodič, učitel, vychovatel, vedoucí nebo kamarád se někdy dostane do situace, kdy je bezmocný, protože smrt je neměnný fakt a větu: „Tvůj táta/máma/kamarád/… umřel.“ bude muset vyslovit. Každý z nás si přeje, aby to bylo co nejpozději, nebo třeba nikdy. Aby to bylo na někom jiném. Přinášíme vám alespoň pár tipů, o které se můžete opřít.

Samotné sdělení má dvě roviny. Jedna se týká nás dospělých a toho, co v tu chvíli udělat. Druhá je o konkrétních slovech a jejich obsahu – co dětem říct. 

První rovina – zaměřte se na sebe

Je důležité si ujasnit, co se stalo, co mě čeká v nejbližších hodinách a kdo mi s čím může pomoci. Ať se to týká praktického zařizování, co komu musím sdělit a kdy nebo toho, co potřebuji já sám. K tomuto ujasnění mi mohou pomoci blízcí z rodiny, přátelé nebo pracovníci krizových linek. 

TIP: Na webových stránkách ministerstva pro místní rozvoj najdete ke stažení příručku, ve které je vypsáno, co praktického musíte zařídit. Není tedy nutné vymýšlet, co všechno zařídit, ale soustředíte se jen na to, JAK to zařídit.

Potom si naplánujte, kdy a jak to řeknete dítěti:

  • Je potřeba si říct, zda u toho chcete být s dítětem sám nebo byste ocenil podporu v podobě příbuzného, kamaráda. V tom případě se s danou osobou domluvte, jak moc si přejete, aby do rozhovoru zasahoval.
  • Vyberte místo, kde se budete cítit vy i dítě bezpečně.
  • Připravte si základní body, které chcete dítěti sdělit. Je důležité, aby informace byly jednoduché, srozumitelné (dle věku a schopností dítěte) a hlavně pravdivé.
  • Pokud existuje něco, co víte, že nejste v tuto chvíli dítěti schopni říct, mějte připravené vysvětlení, které bude opět pravdivé. Tedy že v současnosti na to nezvládnete odpovědět, ale jakmile to bude možné, vrátíte se k tomu.
  • Tento rozhovor zbytečně neodkládejte. 
TIP: Děti velmi brzy vycítí, že se něco děje a čím déle jim neřekneme co, tím déle žijí v nejistotě. A jak to tak s dětmi bývá, začnou mít pocit, že za to můžou ony.

Připravte se, že může být fyzicky velmi těžké ze sebe dostat to, co potřebujete sdělit. Není nic špatného na tom být autentický, naopak, pokud to tak cítíte, vyjadřujte své emoce jakkoliv potřebujete. Ale pokud by pro vás měl být problém přes váš smutek vysvětlit dítěti situaci, může vám v takovém případě pomoci dopředu se vyplakat se, vyvztekat nebo vypovídat někomu blízkému. 

Druhá rovina – co potřebuje dítě

Každý z nás si nese vzpomínky, co nám při úmrtí blízkého člověka pomohlo a co bylo naopak opravdu nepříjemné a rozhodně to nikomu nechceme způsobit. Tyto naše vzpomínky jsou dobrou korekcí pro to, co a jak říct. 

Než si s dítětem na oznamování smutné zprávy sednete, zamyslete se nad tím, co v dané chvíli pomohlo vám a co jste naopak slyšet nebo vědět vůbec nechtěli. A také naopak – co byste vědět chtěli a potřebovali. Protože tohle všechno obsahuje ta věta „…já nevím, jak začít…“.

Rozmyslete si také, co je nutné, aby dítě vědělo hned a co počká na později. Na srdci toho budete mít jistě hodně a mluvení pomáhá, myslete ale na to, že je lepší říct raději méně, zato být ve svých sděleních výstižný a přesný. Nezahlcujte dítě zbytečnými podrobnostmi hned na začátku a snažte se pokud možno odpovídat na otázky úměrně věku tak, aby bylo vše jasné, pravdivé, ale zároveň ne děsivé. 

Není nutné hned vymýšlet, zda půjde či nepůjde na pohřeb, nebo jak to teď bude se školou či odpoledním programem. Dejte si navzájem čas vše zpracovat.

 

Co očekávat za reakci? 

Očekávejte naprosto cokoliv. Může přijít pláč, hodně se otázek, nebo vztek a nebo také vůbec nic. A to vše může proběhnout kdykoli po sdělení zprávy. A pokud je toho na děti v tu chvíli moc, nemusí přijít reakce vůbec žádná a začnou vymýšlet, s čím si budou hrát. Děti totiž mají na rozdíl od nás dospělých tu kouzelnou vlastnost dávkovat si, co unesou.

Ať se ale bude dít cokoliv, tak v okamžiku, kdy budou mít dotazy nebo návaly emocí, budou nás potřebovat co nejvíc otevřené a upřímné. Vyzařující jistotu, že mohou mluvit o čemkoliv a ptát se na vše, co je napadne. 

Důležité je dětem dát odpovědi, které známe a jsme schopni je říct. Pokud to z nějakého důvodu nejde, tak alespoň vysvětlit, že to teď nedokážeme říct, ale vrátíme se k tomu později. A ujistíme je, že je máme rádi, i když se teď necítíme dobře. 

Máte pocit, že je toho na vás příliš?

Požádat o pomoc blízké či odborníky může být v této těžké chvíli to něco malého-velkého, co pro sebe i svou rodinu můžete snadno udělat. Nebojte se ozvat rodině, přátelům či nám do Poradny Vigvam. Budeme vám stát v této nelehké životní zkoušce „po boku“.

Autor: Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D.

Publikováno: 1. 8. 2022

Tohle pozůstalým neříkejte! Jak ale reagovat?

Někdy si to neuvědomujeme, ale pro věty, kterými se snažíme pozůstalé utišit, ještě nenastal ten správný čas.  Jakým formulacím se raději vyhnout a čím je nahradit?

„Kdybys něco potřeboval, dej mi vědět.“

Raději zkuste:

„Jsem tu pro tebe, možná tě teď nenapadá nic s čím bych ti mohla pomoct, tak já se za nějaký čas zase zeptám, ano?“

Někdy se pozůstalých ptáme na to, co potřebují a jak jim můžeme pomoc záhy po ztrátě. Stává se, že v tomto čase mnoho z nich vůbec neví. Po čase se ale mohou začít objevovat praktické překážky a komplikace v jejich životě, které by nenastaly, pokud by jejich blízký byl naživu. Je skvělé, pokud nabídka pomoci přijde opakovaně a může to tak být i dopředu domluvené – „třeba tě teď nic nenapadá, já se zase za čas zeptám a možná se něco objeví. Budu na to budu myslet, ať to nemusíš řešit ty. “

„Vím jak ti je, to mně, když se to stalo, tak…“

Raději zkuste:

„Jak ti je? Poslouchám...“

Pro někoho může být úlevné vědět a slyšet, že někdo jiný prošel podobnou zkušeností, avšak je důležité nezapomínat, že zkušenost může být vždy maximálně podobná, nikdy není stejná. Proto bychom v první řadě měli dotyčnému nabídnout prostor, kdy se může vypovídat – pokud chce – a být tichým a naslouchajícím společníkem. Právě naslouchání bez hodnocení, soudů a nároků může být velmi podpůrné – a také překvapivě náročné pro nás.

„Takhle bys o něm neměla mluvit!“

Raději zkuste:

„Je pochopitelný, že máš v sobě spoustu emocí, třeba i protichůdných, je to náročná situace.“

Nemějme nároky a očekávání na to, jak by měl druhý truchlit. prožívání ztráty je vysoce individuální záležitost a vztah se zemřelým zpravidla nemívá jen kladné aspekty. Své místo má v truchlení i zlost a naštvání, stejně jako další prožitky, které nás mohou překvapit, jako třeba úleva. Každý jsme jiný, každý vztah je jiný.

„Neboj, čas všechno zahojí / Ty to ještě řešíš?“

Raději zkuste:

„Každý potřebuje na přijetí ztráty jiný čas. Co všechno ve tvém životě je teď jinak a co ti pomáhá to zvládat?“

Okolí někdy očekává, že pozůstalý bude po pár měsících v pohodě. Setkáváme se s tím, že je překvapuje, že jejich truchlení se objevuje i rok po smrti blízkého. Říká se, že truchlení trvá rok a pak už je to lepší. Tak to může a nemusí být. Čas v oblasti truchlení není měřítko. Mnohem více záleží na povaze vztahu, blízkosti, způsobu úmrtí… Nezapomínejte, že zemře-li manželka a matka dítěte, tak situace jako třeba nástup dítěte do školy, nebo den matek s sebou nesou zvýšenou zátěž. Objevuje se totiž opět představa toho, jaké to mohlo být a jaké to je. Podporujme tedy své blízké a dopřejme jim tolik času, kolik jen potřebují.

„Musíš být silná!“

Raději zkuste:

„Co ti všechno běží hlavou? Co bys teď pro sebe nejvíc potřebovala?“

Pozůstalí jsou v situaci, kdy jejich svět zasáhla obrovská rána a bolest. To, co nepotřebují, jsou další nároky na to, co a jak by měli cítit, protože mohou být zdrojem pocitů selhání a výčitek, pokud to nedokážou. A pocity viny jsou něco, co se u lidí, kterým někdo blízký zemřel, objevuje opravdu velmi často. Myšlenky jako „co kdybych tenkrát na ten nákup šel raději já, co kdybychom se tolik nehádali, kdybych jenom přišel domů o hodinu dřív…“ často přicházejí naprosto nezvaně, a proto opravdu není třeba přidávat na tuto hromádku ještě další nároky, ač je můžeme myslet jako dobrou – avšak nevyžádanou – radu.

Autor: Mgr. Tereza Olivová, terapeutka

Publikováno: 6. 11. 2021

Zpět do školy se smutkem

Děti a dospívající tráví většinu svého času ve škole. A s nimi tam vstupují i všechny jejich emoce včetně zármutku. Pro některé je návrat do školy uklidňující. Najdou zde podporu ve struktuře, známém prostředí, ve spojení s přáteli. Mohou se zaměřit na něco jiného než na smutek. Pro jiné to může být náročnou výzvou, která přináší další stres, nejistotu a obavy. 

Možnosti pomoci závisí na řadě faktorů: 

Jak staré je vaše dítě a do jaké třídy chodí? Kdo mu zemřel a jaký byl jejich vztah? Jak ten člověk zemřel? Kdy ke ztrátě došlo? Neexistuje žádný vzorec, jak odpovědi na tyto otázky ovlivňují něčí zármutek, je ale důležité je zvážit, když uvažujete nad tím, jak nejlépe podpořit své dítě při návratu do školy.

Zármutek prožíváme na mnoha úrovních, a to bez ohledu na věk. Dotýká se jak našich emocí, tělesného prožívání, tak chování. Vliv má i na naše vnímání. Veškeré tyto aspekty se ve škole mohou projevovat, ať už jde o soustředění se na nové učivo, vrstevnické vztahy nebo projekty věnující se tématu rodiny.  

Změny, ke kterým patří i návrat do školy, mohou být obtížné pro každého. Zvláště pak pro ty, kteří truchlí. Při přechodu z prázdninového na školní režim mohou být děti znepokojené, podrážděné a vyčerpané. Tuto dobu jim můžete ulehčit plánováním. Mluvte s nimi o nadcházejících změnách jako kdy půjdou do postele, kdy budou vstávat, jak bude vypadat rozdělení domácích prací. Kdy je budete vodit do školy a kdy vyzvedávat, kdy očekáváte, že si budou dělat úkoly nebo se jich ptejte, na jaké kroužky by chtěly chodit.

Jednou z největších obav dětí při návratu do školy je to, kdo o úmrtí jejich blízkého ví a kolik toho ví. Pokud ke ztrátě došlo v létě, nebo pokud jde vaše dítě do nové školy, zeptejte se jej, co by chtělo sdílet s učiteli a spolužáky. První přirozenou reakcí může být přání udržet to v tajnosti. Děti se často obávají, že s nimi bude zacházeno jinak, že na ně bude nahlíženo jako na „dítě jehož rodič/pečovatel/sourozenec zemřel.“ 

Jakkoliv je v takové chvíli důležité ctít přání dítěte, mluvte s ním o výzvách, které jsou se snahou udržet ztrátu v tajnosti spojené. Vyžaduje to mnoho energie a může to omezit jejich schopnost otevřít se přátelům. Také učitelé budou lépe připraveni být dítěti oporou, pokud o dané situaci ví. Promluvme si proto s dětmi o tom, jak silné může být, když se o svůj příběh podělí samy, než když to lidé zjistí jinými způsoby.

Nabízíme několik dalších obecných aspektů, které je vhodné při návratu do školy vzít v potaz:
Vytvořte si plány pro zvlášť obtížné dny:

Během roku přijdou měsíce a dny, které budou obtížnější než jiné. Často se tyto dny shodují s nějakým speciálním výročím, svátkem, nebo událostí. 

Mohou to být narozeniny vašeho dítěte nebo narozeniny osoby, která zemřela, ale také jiné události spojené se smrtí, jako je diagnóza, pobyt v nemocnici, nebo „první a poslední“ (tj. první volejbalový turnaj od smrti, první výlet na určité místo, kam se chodívalo pravidelně a které zesnulá osoba doposud organizovala). 

Mluvte o tom s dítětem a zjistěte, co potřebuje, když je toho na něj příliš, když se cítí přetížené. Spolupracujte s učiteli a psychologickými poradci a vytvořte strategie, díky kterým se vašemu dítěti dostane podpory. Může jít například o výběr konkrétního učitele nebo poradce, u kterého se dítě cítí v bezpečí. Vypracujte plán, jak může dítě v případě potřeby opustit třídu, aby se s danou osobou skontaktovalo.

Najděte způsoby, jak se děti a dospívající s vámi nebo jinými pečovateli mohou skontaktovat, když to budou potřebovat: 

Po úmrtí blízkého se děti často obávají, že se něco stane i jiným lidem v jejich životech. Například celodenní školní výlet bez možnosti kontaktu s vámi by pro ně mohl být velmi náročný, zejména v prvních několika měsících po smrti. 

Promluvte si se svým dítětem a zaměstnanci školy o tom, jak se s vámi mohou v určitých časech během dne skontaktovat. Nemusí jít o nic složité. Může jít o možnost rychlého telefonátu ze školní kanceláře nebo poslání textové zprávy v čase oběda. 

Naplánujte rutinu pro vodění do školy a vyzvedávání:

Pokud osoba, která zemřela, byla součástí vodění dítěte do školy a jeho vyzvedávání, mohou být tyto časy dne obzvláště obtížné.

Zeptejte se na to svého dítěte předem a promluvte si o možnostech. Některé děti budou chtít, aby věci byly co nejpodobnější, zatímco jiné mohou chtít vyzkoušet něco zcela nového.

Devítiletá Maya vodila každé ráno svojí sestřičku do třídy. Když její sestra v létě zemřela, Maya se bála chodit do školy bez toho, aby jí sestřička držela za ruku. Po několika rozhovorech si ona i její otec uvědomili, že by Maya mohla chodit do školy o deset minut dříve. Otec jí tak mohl doprovodit do školy i dostat se včas do práce.
Mluvte i o rituálech v čase po škole:

Podobně jako u vodění a vyzvedávání je i zbytek dne ovlivněn smrtí. Jakých částí odpolední rutiny se dotkla nejvíc? Je vaše dítě zvyklé mít každý den svačinu u babičky a jít s ní pak do parku? Zvyklo si vaše dítě chodit do domu svého nejlepšího kamaráda dělat spolu domácí úkoly?

Nejtěžší část smutku může být právě nevědomost, co se teď bude dít. Proto spolu mluvte a vypracujte plán i pro čas po vyučování. To dá vašemu dítěti možnost mluvit o tom, co jim bude chybět a zároveň může navrhnout nové alternativy, na které se bude moct těšit.

Mluvte o problémech týkajících se soustředění, paměti a přípravy do školy:

Smutek si může  vybrat daň na naší schopnosti soustředit se a dokončovat úkoly. Jak sdílel jeden dospívající: „Přemýšlení o smrti mé sestry zabralo celý prostor mého mozku, nezbylo místo pro algebru.“ 

Mnoho lidí říká, že se snaží si rychle na něco vzpomenout a nedokáží to. Potřebují pomůcky a postupy, díky kterým mohou být organizovaní. Totéž pro platí pro studenty.

Spolupracujte se svým dítětem a jeho učiteli. Zkuste spolu přijít na způsob, jak dítěti pomoct udržet pozornost a jak sledovat to, jak si dítě vede v učení.

Jeden páťák se například domluvil s kamarádem, že bude každý den kontrolovat, jestli má zapsané všechny domácí úkoly.
Udělejte si čas na oddech, hraní a na přátele:

I truchlící studenti jsou stále dětmi,  které potřebují čas na odpočinek, relaxaci a zábavu. Když se škola a práce stanou hektickými, máme ve snaze zvládnout všechny úkoly tendenci odkládat plány na propojení a zábavu stranou.

Hra je však způsob, jak děti, zejména malé děti, zpracovávají a integrují to, co se děje v jejich  světě. Pokud se osoba, která zemřela, významně podílela na jejich hrách a zábavě, je důležité si uvědomit, že by se mohli obávat, kdo s nimi bude tyto aktivity dělat nyní. 

Pokud vaše dítě mělo víkendovou tradici sledovat filmy nebo hrát videohry se svým bratrem, zeptejte se jestli je to něco, co by chtělo dělat i nadále s někým jiným, nebo jestli je to pro ně příliš bolestivé. 

Ujistěte děti, že je v pořádku, když se tradice udržují, ale také když se úplně změní. Někdy ztráta může způsobit, že rodič, nebo pečovatel má výrazně méně času a finančních zdrojů pro oddech a hraní. Pokud je tomu tak, jsou ve vašem okolí lidé, kteří mohou pomoci?

Pro mnoho dětí je vědomí toho, že mají vyhrazený čas s dospělými, na kterých jim záleží, bez ohledu na činnost, to nejdůležitější. Společné čtení knihy jednou denně, venčení psa po večeři nebo stavění pevnosti z polštářů a přikrývek jsou skvělé možnosti, jak zažívat sounáležitost s dospělými a budovat vzájemný vztah. 

Najděte způsob, jak pečovat také o sebe:

Výzkum ukazuje že to, jak se truchlící děti vyrovnávají se ztrátou, je úzce propojeno s tím, jak se s ní vyrovnávají jejich dospělí pečovatelé. Snadněji se to řekne než udělá, zejména pokud truchlíte a připadá vám to jako jeden z dalších úkolů na již tak dlouhém seznamu. Ať už je to čas o samotě nebo setkání s jinými lidmi, cvičení, dostatek spánku, kreativní činnost nebo cokoli jiného, co vám přinese úlevu a pohodlí. Naslouchání potřebám své mysli, těla a duše je jedním z nejlepších způsobů, jak můžete podpořit i svoje dítě.

Návrat do školy je významnou zkušeností pro každého studenta a zejména pro ty, kteří truchlí. Doufáme, že vám tato doporučení poskytnou dobrý základ pro rozhovor o obavách dětí bez ohledu na to, jak jsou před začátkem školního roku nalazení. A pomůžou vám najít cesty, jak je podpořit v tom, aby cítili podporu a pochopení.

Zdroj: Tento článek je překladem anglického originálu Back_to_School_with_Grief.pdf (dougy.org) 

Publikováno: 24. 8. 2021

Smrt a truchlení – kde hledat pomoc?

poradna vigvam

V médiích zaznívá, že v České republice nemáme odborníky, kteří by se truchlení věnovali. A to nás mrzí, protože to není pravda. Je nás sice málo, ale existujeme! Připravili jsme pro vás seznam míst, na která se můžete obrátit, pokud si se smrtí nevíte rady. Tento seznam vám pomůže zorientovat se ve službách, které různé organizace nabízejí. Nebojte se říct si o pomoc. 

Když si nevíme rady s úmrtím blízkého, jsou první volbou obvykle telefonické krizové linky důvěry. Proto je i my uvádíme na první místě. Jde o rychlou a jednoduchou cestu. Využít je můžete anonymně a odkudkoliv. Některé fungují 24 hodin denně a dokonce zdarma:

Děti a mládež

  • Linka bezpečí (Sdružení Linky bezpečí): 116 111 (nonstop), ZDARMA pomoc pro děti, mládež a studující do 26 let

  • Linka důvěry Dětského krizového centra: 777 715 215, 241 484 149 (nonstop) pro děti i dospělé

  • Krizová linka SOS centra Diakonie: 800 567 567 (denně 9-20), ZDARMA

Dospělí

  • Linka první psychické pomoci: 1221, (pracovních dnech od 8 do 19 hodin a o víkendu od 9 do 16.30 hodin)

  • Linka první psychické pomoci (Cesta z krize): 116 123 (nonstop), ZDARMA

  • Linka důvěry (CKI Psychiatrické nemocnice Bohnice): 284 016 666 (nonstop)

  • Pražská linka důvěry (Centrum sociálních služeb Praha): 222 580 697 (nonstop)

  • Krizová linka KC RIAPS (Centrum sociálních služeb Praha): 739 557 574 (nonstop)

  • Linka důvěry Dětského krizového centra: 777 715 215, 241 484 149 (nonstop) (i pro dospělé)

  • Krizová linka SOS centra Diakonie: 800 567 567 (denně 9-20), ZDARMA

Rodiče

  • Linka pro rodinu a školu (Cesta z krize): 116 000 (nonstop), ZDARMA -pomoc dospělým ohledně dětí (pro rodiče, příbuzné, učitele, vychovatele

  • Rodičovská linka (Sdružení Linky bezpečí): 606 021 021 (po-čt 9-21, pá 9-17) – pro rodiče, učitele, vychovatele

Senioři

  • Linka seniorů (Elpida): 800 200 007 (denně 8-20), ZDARMA

V případě, že potřebujete terapii dříve, než je v našich možnostech vám nabídnout volný termín, využijte k vyhledání vlastního terapeuta seznam terapeutů ČAP:

 

POHŘEB

První z věcí, které po smrti blízkého zařizujeme, je často pohřeb nebo jiné rozloučení. Proto zde hned na začátku uvádíme organizaci Ke kořenům, která se věnuje smysluplným rituálům posledního rozloučení. Tyto rituály stmelují komunitu pozůstalých a  vycházejících z principu Do It Yourself (princip svépomoci).

 

NÁSLEDNÁ PÉČE

Další služba, která se věnuje pozůstalým je Poradenství pro pozůstalé. Ve své podstatě má velmi podobnou strukturu jako krizová intervence, důležité je vědět, že poradenství pro pozůstalé je primárně určeno pro ty, kteří se se ztrátou vyrovnávají obvyklým způsobem. Často poradce pro pozůstalé můžete také najít při hospicích.

Poradce pro pozůstalé sdružuje Asociace poradců pro pozůstalé. Seznam poradců pro pozůstalé najdete zde.

V rámci tohoto institutu existují i poradny pro pozůstalé, například tyto:

Plzeňská zastávka: poradna pro pozůstalé v Plzni.

Klára pomáhá: pomoc pro pečující a pozůstalé v Brně. 

V případě, že pozůstalý hledá terapeutickou pomoc, všeobecně doporučujeme, aby si především zjišťoval, zda terapeut, kterého si vybral má výcvik, který je akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii, nebo Českou psychoterapeutikou společností.

Existují zde ale i organizace, které se zaměřují na jedno specifické téma v oblasti truchlení, například:

V organizaci Cesta domů se věnují perinatální ztrátě.

Cesta domů také nabízí Skupinová setkání pro pozůstalé a provozují informační portál pro nemocné, pečující a pozůstalé. 

Dlouhá cesta se specializuje na pomoc rodičům, kterým zemřelo dítě a realizují také podpůrné skupiny pro pozůstalé rodiče Vědomý zármutek.  

Na pomoc pozůstalým po onkologicky nemocných se specializuje mimo jiné PRO Gaudia.

A taky jsme tu my – Poradna Vigvam: původně jsme se věnovali především pozůstalým dětem a jejich rodinám a děláme to dodnes, zároveň ale reagujeme na to, kdo nás oslovuje s prosbou o pomoc v truchlení. A tak jsme rozšířili svoje služby na pomoc dospělým, dětem i celým rodinám. Navštěvují nás především ti, kterým zemřel blízký náhle a nečekaně. Našimi nejčastějšími klienty jsou pozůstalí po sebevraždě blízkého, autonehodách a onkologicky nemocných – tyto způsoby úmrtí samozřejmě nejsou vstupní podmínkou pro poskytnutí služby. 

Sami vidíme, že je před námi ještě dlouhá cesta, aby byla v ČR pomoc pozůstalým dobře dostupná, ale věříme, že to společnými silami zvládneme. Už v tomto seznamu organizací vidíme jistou naději. 

Naše jedna klientka nám řekla: „Holky, vy víte, že vás mám fakt ráda, ale nejradši bych byla, kdybych vás vůbec nemusela poznat.”

A to je také to, co přejeme vám: abyste nás nepotřebovali. A kdyby náhodou jo… Tak tu jsme.

 

Publikováno: 22. 2. 2021

Karanténa jako ztráta každodenních jistot. Jak z ní vyjít ve zdraví?

Rodiny v těchto týdnech získávají atypickou možnost být spolu velmi intenzivně. To může být skvělá příležitost, ale také velký nárok, a to jak na dospělé, tak i pro děti. Po pár týdnech se tak i u dětí začíná projevovat frustrace a vztek z nenaplnění základních sociálních potřeb. Proč je pro nás škola tak důležitá?

Hra a bytí s kamarády je pro děti zásadní. Děti mladšího školního věku si díky kolektivu zažívají vědomé bytí ve skupině, učí se vztahování k paní učitelce, nebo panu učiteli, učí se větší samostatnosti a odpovědnosti a hra a učení jsou jejich náplní dne. Zjišťují, zda dokáží být užiteční a přínosní pro ostatní, což je stěžejní téma této věkové skupiny.  

U starších dětí je pak bytí v referenční skupině zásadní životní potřebou a nutností, protože se dozvídají samy o sobě kým jsou, kým chtějí být a kým být nechtějí. Pestrost referenční skupiny je pro ně při hledání vlastní identity nezastupitelně nápomocná. Tyto potřeby jim naplňuje škola a rodina jen těžko může nabízet alternativy.

„Rodina některé dětské potřeby sytit může, u jiných je to zhola nemožné. Nemožnost být v přímém kontaktu s vrstevníky, s lidmi, kteří jsou na tom podobně jako já, může být pro některé děti náročná a můžeme ji považovat za takzvanou dočasnou malou ztrátu,“ vysvětluje dětské vnímání současné situace terapeutka Tereza Berková z Poradny Vigvam, organizace pracující s rodinami, ve kterých došlo k nečekanému úmrtí. 

Jak dětem pomoct náročné období překlenout?
Aktuálně se nacházíme ve třetím týdnu od uzavření škol. Mnohým z nás opadly prvotní velké emoce spojené s překvapením a šokem a zaměřujeme se na hledání nových cest, jak se s nastalou situací sžít. Spolu s tím se mohou objevovat další emoce jako je únava, lítost a nejistota. S těmi mohou dětem jít ruku v ruce potřeby vyššího fyzického kontaktu s rodiči, třeba v podobě mazlení, nebo spaní společně s rodiči. 

Ačkoliv to na první pohled nemusí být patrné, děti všechny naše emoce vnímají a mohou se v nich cítit ztracené. Měli bychom tak s nimi o nastalé situaci mluvit a dávat jim odpovědi na jejich otázky, čímž u nich můžeme předejít právě pocitům zmatku, strachu a odcizení. 

„Pocity jako lítost, smutek a vztek nás mohou překvapit, a to hlavně ve chvíli, kdy děti byly ze začátku šťastné, že do školy nemusí. Je dobré na ně být ale připravený a s dětmi mluvit a pocitům nechat volný průchod, sdílet je,“ radí Tereza Berková.

S dětmi si například povídejte o tom, proč jsou smutné, co je jim nejvíc líto, nebo co by teď potřebovaly, aby se jim udělalo lépe. Jednou z úlevových technik může být také lítost nakreslit. A občas prostě jen postačí naslouchat, nehodnotit a být dětem přítomný s dospěláckým ramenem, objetím a pochopením. 

Jistota se skrývá v řádu
„V krizích se obecně doporučuje zachovat pokud možno co nejvíce věcí tak, jak fungovaly před krizovým stavem. Naše návyky ze života před karanténou nám pomohou ukotvit se v nové realitě. I pro děti je dobré, aby i doma měly řád a pravidelnost, která je pro ně srozumitelná a ve které nacházejí oni i rodiče smysl,“ říká terapeutka Berková.

Nejen nemožnost setkávat se s kamarády, ale i výpadek pravidelných kroužků může být pro děti takzvanou malou ztrátou, která v nich vyvolá zmatek a nepříjemné emoce. Mohou je dávat najevo tím, že je ze sebe potřebují setřást a tzv. zlobí, nebo když je emoce přehltí, tak se mohou stahovat do sebe a jakoby zamrznout v nezájmu a apatii. Využijme toho, že žijeme v online době a hledejme alespoň alternativy k běžnému offline režimu – online lekce, výuková videa na nejrůznějších platformách nebo třeba nechat děti připravit vlastní workshop, kde budou učit ony vás.

„Do všednodenní pravidelnosti je určitě vhodné zahrnout také čas, který mohou děti trávit v interakci s ostatními vrstevníky, ať už v podobě videohovorů, telefonování nebo chatování. Izolace nemusí znamenat osamocenost,“ uzavírá Berková.

Publikováno: 22. 2. 2021