Ztráta nás někdy zasáhne silněji, než jsme čekali. Můžeme být zahlceni nebo naopak otupělí, můžeme být paralyzovaní, anebo se vrhnout do aktivit jen proto, abychom nemuseli cítit nebo přemýšlet nebo prostě proto, že musíme. A přesto v nás může hlodat pocit, že něco není tak, jak by mělo. Že ten náš smutek se „vymyká“.
Bolest z minulosti
Každý z nás si s sebou nese svůj životní příběh, zkušenosti a zážitky, které nás formovaly, ať už vědomě, nebo nevědomě. A právě v období ztráty se mohou naše životní těžkosti objevit intenzivněji než dříve, nebo nečekaně, často zmateně. Vyplují na povrch, i když jsme měli dojem, že jsou dávno za námi. Případně je to něco, co nám dělá těžkou hlavu už nějaký čas, ale doposud to bylo zvládnutelné. Najednou je všechno nějak těžší, složitější, zamotanější.
Můžeme prožívat intenzivní smutek, který se nezdá být „jen“ o našem milovaném, ale i o něčem hlubším. Jako bychom truchlili zároveň i za části sebe, které jsme kdysi museli opustit, potlačit, přehlédnout. Za bezpečí, které jsme si pracně vybudovali a najednou je zase pryč. Za vztahy, které nás zranily. Za představy, které už se nikdy nenaplní.
Není to tím, že bychom snad byli slabí, ale protože jsou naše vnitřní kapacity unavené, zraněné nebo zahlcené.
Když se pak máme naučit žít ve světě bez milovaného člověka, rozloučit se s představami budoucnosti, kde měl zemřelý své pevné místo, můžeme narazit na mnohem hlubší bolesti a strachy. Svět najednou může vypadat jako nebezpečné chaotické místo, kde není místo pro dobrý život, pro naději.
Ztráta a mozek: když se aktivuje poplach
Mozek se v takové chvíli chová tak, jak je naprogramovaný. Snaží se nás chránit. Když vyhodnotí situaci jako ohrožující (a smrt blízkého člověka tím rozhodně je), přepíná do režimu přežití.
Spouští se „poplachový systém“, aktivuje se limbický systém, tělo se dostává do stavu zvýšené pohotovosti, ostražitosti (tzv. boj/útěk/zamrznutí reakce). Všechno se může zdát ostřejší, děsivější, těžší. I neutrální situace můžeme najednou vnímat jako ohrožující. Přichází strach, úzkost, podrážděnost a přehnané reakce i na běžné podněty, které byly ještě nedávno v klidu nebo se daly v pohodě zvládnout.
Podle výzkumů z oblasti neurovědy (např. práce Bessela van der Kolka nebo Stephena Porgese) víme, že ztráta nebo trauma může doslova změnit způsob, jakým náš mozek zpracovává realitu. Mozek prožívající zármutek není stejný jako ten „běžně fungující“. To, že ztrátu prožíváme silně, zmateně nebo tělesně, není selhání, je to fyziologická reakce.
Co pro sebe můžu udělat? – Malé záchytné body v přítomnosti
V době hlubokého smutku může být těžké uvěřit, že někdy bude lépe. A není třeba si to nutit. Ale může pomoci jen tichá připomínka, že to, co prožíváme teď, není navždy. Bolest přichází ve vlnách, a stejně jako přišla, může se i zjemnit, ustoupit, proměnit se; naučíme se s ní dobře být.
V náročných obdobích smutku totiž může mít zásadní význam způsob, jakým situaci vnímáme. Psychologický výzkum i praxe opakovaně potvrzují, že schopnost vnímat bolest jako dočasný stav, nikoli jako trvalou realitu, výrazně snižuje pravděpodobnost rozvoje dlouhodobého psychického vyčerpání nebo komplikovaného truchlení.
Neznamená to popírat skutečnost nebo potlačovat emoce. Spíše jde o vytvoření vnitřního rámce, který připomíná, že aktuální prožitek, jakkoli intenzivní, se v čase může proměnit. Tato perspektiva může pomoci regulovat emoční reaktivitu, obnovit pocit vnitřní kontroly a otevřít prostor pro pocit úlevy.
Jedním z praktických nástrojů, které tento posun umožňují, je vědomá pozornost k přítomnému okamžiku. Zní to jednoduše, ale může to mít svá úskalí. Jako všechno se i toto dá dobře trénovat. Můžete začít pomaloučku. Ideální je zaměření se na smyslové vjemy, na to, co právě teď vidíme, slyšíme, cítíme, to pomáhá našemu nervovému systému získat odstup, uzemnit se, zorientovat. Můžeme si tak i třeba všimnout, že i když je bolest přítomná a intenzivní, nejsme aktuálně v ohrožení. Že teď, v tuto chvíli, je možné se nadechnout (Co cítím? Jakou vůni? Co slyším za zvuky? Odkud se asi linou? Co cítím pod nohama?).
A právě skrze tyto drobné okamžiky přítomnosti, uvědomění, že právě teď, v této vteřině, jsem v bezpečí, může začít vznikat opatrná důvěra, že to nejtěžší jednou poleví. Ne rychle. Ne snadno. Ale časem, svým vlastním tempem.
A někdy, skrze takové chvilky, se začne znovu objevovat i vděčnost a schopnost úžasu. Ne jako povinnost, ale jako něco, co nás drží, jako obejmutí. A že je v tom určitý druh naděje.
