Smrt je pro nás těžko uchopitelná, tak přikládáme váhu pověrám a ovládá nás strach

Pověry, které dříve mohly sloužit, aby našim předkům ulehčily vyrovnat se se smrtí blízkého člověka, nás dnes často děsí i paralyzují. Přestože je nadmíru jasné, že smrt s naplněním pověr nesouvisí, raději mnozí z nás nevstávají od štědrovečerní tabule, netrhají vlčí mák a nemají doma kočárek před narozením miminka. Protože jinak by mohla přijít smrt. Jak zmírnit strach z pověr o smrti radí terapeutky Poradny Vigvam Barbora Racková a Tereza Olivová. 

Pověry přebíráme z generace na generaci a často je bereme jako přirozená nepsaná pravidla svého chování. Snad všichni jsme už slyšeli, že není dobré vstávat od štědrovečerní večeře, trhat vlčí mák nebo mít doma postýlku nebo kočárek dříve, než se miminko narodí. Ve snaze se smrti vyhnout, se snažíme lidová pravidla dodržovat, ale mezitím se nám v hloubi mysli ukládá strach. Zmocňuje se nás domněnka, že pokud se nebudeme chovat správně a v souladu s pověrou, zahráváme si, a jako trest může přijít smrt. Strach se zvětšuje, až nás může paralyzovat. 

Smrt je životní událostí, která přichází velmi často nečekaně a nad kterou nemáme téměř žádnou kontrolu. Je pro nás natolik neuchopitelná a děsivá, že máme snahu vytvořit si zákonitosti, které, pokud dodržíme, před smrtí nás uchrání. 

Iluzorní prostředek, jak dostat smrt pod kontrolu

Pověra na první pohled může vypadat tak, že nás má smrtí děsit, za mě je ale opak pravdou. Pověra nám vlastně dává iluzorní možnost mít situaci v moci, dává možnost události předcházet. Na psychologické úrovni také může uklidňovat v tom slova smyslu, že někomu se událost stala, protože vykonal něco, co neměl, ale mně se to stát nemůže, protože tak nejednám,“ říká k pověrám o smrti terapeutka Poradny Vigvam Barbora Racková.

Ze zkušenosti terapeutů vyplývá, že problém nastává v okamžiku, kdy k úmrtí zcela jinou kauzalitou v rodině dojde a někdo z jejích členů si úmrtí následně vyčítá, kvůli pověře, byť zcela logicky ví, že smrt nemá s pověrou souvislost. „Vznikají pak pocity viny, které ale opět pomyslně umožňují žít v představě, že máme událost ve své moci, že se neštěstí stalo jen naší neopatrností, a tak můžeme dalšímu neštěstí předejít,“ dodává Barbora Racková.

Bát se smrti je normální

V rámci rozvoje vlastního duševního zdraví bychom se měli snažit se od tohoto strachu odpoutat. Něco jiného je však strach ze smrti samotné. Ten je naprosto přirozený a normální. 

Chci zdůraznit, že mi přijde zcela normální se smrti bát. Úzkost ze smrti považuji za nejhlubší dynamiku lidského nitra. Terapeutickým cílem není se zcela úzkosti ze smrti zbavit. Strach, že zemřu, mě na jednu stranu může paralyzovat, na druhou stranu mě ale také může chránit před situacemi, které jsou nebezpečné a ke smrti doopravdy mohou vést,“ říká Barbora Racková. 

Byť je smrt přirozenou součástí života, je ale stejně tak přirozeně součástí bolestnou. Proto je v pořádku, že z ní máme respekt nebo strach. Nadmíru se však zatěžovat obavami z naplnění pověr, nám akorát více ubližuje. 

Bojme se smrti zdravě, nenechejme se jí paralyzovat, ale taky nežijme tak, jako by neexistovala,“ doporučuje terapeutka. 

Jak se odpoutat od strachu z naplnění pověry 

Pověry jsou svým způsobem něco magického. Jedna cesta proto může být sejmout z nich onu magii. Racionálně si vysvětlit, že opravdu neexistuje souvztažnost mezi obsahem pověry a smrtí. Tato cesta funguje především pro ty, kteří jsou racionálně a logicky založení.  

Druhý způsob pracuje zcela opačně – nabízí možnost setrvat v magickém prostoru, využít ho a vytvořit magickou obranu, která nás před důsledky pověry chrání. Někdy tohle funguje u dětí, když se bojí bubáků a mají v posteli plyšáka, který je před nimi chrání. I pro nás dospělé, kteří se v dospělejší verzi magického myšlení nacházíme, může být tento princip užitečný. U obou způsobů je však velmi důležité hlídat, zda nám přinášejí úlevu a nezatěžují nás ještě více než původní pověra samotná,“ upozorňuje terapeutka Tereza Olivová.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Zpět do školy se smutkem

Děti a dospívající tráví většinu svého času ve škole. A s nimi tam vstupují i všechny jejich emoce včetně zármutku. Pro některé je návrat do školy uklidňující. Najdou zde podporu ve struktuře, známém prostředí, ve spojení s přáteli. Mohou se zaměřit na něco jiného než na smutek. Pro jiné to může být náročnou výzvou, která přináší další stres, nejistotu a obavy. 

Možnosti pomoci závisí na řadě faktorů: 

Jak staré je vaše dítě a do jaké třídy chodí? Kdo mu zemřel a jaký byl jejich vztah? Jak ten člověk zemřel? Kdy ke ztrátě došlo? Neexistuje žádný vzorec, jak odpovědi na tyto otázky ovlivňují něčí zármutek, je ale důležité je zvážit, když uvažujete nad tím, jak nejlépe podpořit své dítě při návratu do školy.

Zármutek prožíváme na mnoha úrovních, a to bez ohledu na věk. Dotýká se jak našich emocí, tělesného prožívání, tak chování. Vliv má i na naše vnímání. Veškeré tyto aspekty se ve škole mohou projevovat, ať už jde o soustředění se na nové učivo, vrstevnické vztahy nebo projekty věnující se tématu rodiny.  

Změny, ke kterým patří i návrat do školy, mohou být obtížné pro každého. Zvláště pak pro ty, kteří truchlí. Při přechodu z prázdninového na školní režim mohou být děti znepokojené, podrážděné a vyčerpané. Tuto dobu jim můžete ulehčit plánováním. Mluvte s nimi o nadcházejících změnách jako kdy půjdou do postele, kdy budou vstávat, jak bude vypadat rozdělení domácích prací. Kdy je budete vodit do školy a kdy vyzvedávat, kdy očekáváte, že si budou dělat úkoly nebo se jich ptejte, na jaké kroužky by chtěly chodit.

Jednou z největších obav dětí při návratu do školy je to, kdo o úmrtí jejich blízkého ví a kolik toho ví. Pokud ke ztrátě došlo v létě, nebo pokud jde vaše dítě do nové školy, zeptejte se jej, co by chtělo sdílet s učiteli a spolužáky. První přirozenou reakcí může být přání udržet to v tajnosti. Děti se často obávají, že s nimi bude zacházeno jinak, že na ně bude nahlíženo jako na „dítě jehož rodič/pečovatel/sourozenec zemřel.“ 

Jakkoliv je v takové chvíli důležité ctít přání dítěte, mluvte s ním o výzvách, které jsou se snahou udržet ztrátu v tajnosti spojené. Vyžaduje to mnoho energie a může to omezit jejich schopnost otevřít se přátelům. Také učitelé budou lépe připraveni být dítěti oporou, pokud o dané situaci ví. Promluvme si proto s dětmi o tom, jak silné může být, když se o svůj příběh podělí samy, než když to lidé zjistí jinými způsoby.

Nabízíme několik dalších obecných aspektů, které je vhodné při návratu do školy vzít v potaz:
Vytvořte si plány pro zvlášť obtížné dny:

Během roku přijdou měsíce a dny, které budou obtížnější než jiné. Často se tyto dny shodují s nějakým speciálním výročím, svátkem, nebo událostí. 

Mohou to být narozeniny vašeho dítěte nebo narozeniny osoby, která zemřela, ale také jiné události spojené se smrtí, jako je diagnóza, pobyt v nemocnici, nebo „první a poslední“ (tj. první volejbalový turnaj od smrti, první výlet na určité místo, kam se chodívalo pravidelně a které zesnulá osoba doposud organizovala). 

Mluvte o tom s dítětem a zjistěte, co potřebuje, když je toho na něj příliš, když se cítí přetížené. Spolupracujte s učiteli a psychologickými poradci a vytvořte strategie, díky kterým se vašemu dítěti dostane podpory. Může jít například o výběr konkrétního učitele nebo poradce, u kterého se dítě cítí v bezpečí. Vypracujte plán, jak může dítě v případě potřeby opustit třídu, aby se s danou osobou skontaktovalo.

Najděte způsoby, jak se děti a dospívající s vámi nebo jinými pečovateli mohou skontaktovat, když to budou potřebovat: 

Po úmrtí blízkého se děti často obávají, že se něco stane i jiným lidem v jejich životech. Například celodenní školní výlet bez možnosti kontaktu s vámi by pro ně mohl být velmi náročný, zejména v prvních několika měsících po smrti. 

Promluvte si se svým dítětem a zaměstnanci školy o tom, jak se s vámi mohou v určitých časech během dne skontaktovat. Nemusí jít o nic složité. Může jít o možnost rychlého telefonátu ze školní kanceláře nebo poslání textové zprávy v čase oběda. 

Naplánujte rutinu pro vodění do školy a vyzvedávání:

Pokud osoba, která zemřela, byla součástí vodění dítěte do školy a jeho vyzvedávání, mohou být tyto časy dne obzvláště obtížné.

Zeptejte se na to svého dítěte předem a promluvte si o možnostech. Některé děti budou chtít, aby věci byly co nejpodobnější, zatímco jiné mohou chtít vyzkoušet něco zcela nového.

Devítiletá Maya vodila každé ráno svojí sestřičku do třídy. Když její sestra v létě zemřela, Maya se bála chodit do školy bez toho, aby jí sestřička držela za ruku. Po několika rozhovorech si ona i její otec uvědomili, že by Maya mohla chodit do školy o deset minut dříve. Otec jí tak mohl doprovodit do školy i dostat se včas do práce.
Mluvte i o rituálech v čase po škole:

Podobně jako u vodění a vyzvedávání je i zbytek dne ovlivněn smrtí. Jakých částí odpolední rutiny se dotkla nejvíc? Je vaše dítě zvyklé mít každý den svačinu u babičky a jít s ní pak do parku? Zvyklo si vaše dítě chodit do domu svého nejlepšího kamaráda dělat spolu domácí úkoly?

Nejtěžší část smutku může být právě nevědomost, co se teď bude dít. Proto spolu mluvte a vypracujte plán i pro čas po vyučování. To dá vašemu dítěti možnost mluvit o tom, co jim bude chybět a zároveň může navrhnout nové alternativy, na které se bude moct těšit.

Mluvte o problémech týkajících se soustředění, paměti a přípravy do školy:

Smutek si může  vybrat daň na naší schopnosti soustředit se a dokončovat úkoly. Jak sdílel jeden dospívající: „Přemýšlení o smrti mé sestry zabralo celý prostor mého mozku, nezbylo místo pro algebru.“ 

Mnoho lidí říká, že se snaží si rychle na něco vzpomenout a nedokáží to. Potřebují pomůcky a postupy, díky kterým mohou být organizovaní. Totéž pro platí pro studenty.

Spolupracujte se svým dítětem a jeho učiteli. Zkuste spolu přijít na způsob, jak dítěti pomoct udržet pozornost a jak sledovat to, jak si dítě vede v učení.

Jeden páťák se například domluvil s kamarádem, že bude každý den kontrolovat, jestli má zapsané všechny domácí úkoly.
Udělejte si čas na oddech, hraní a na přátele:

I truchlící studenti jsou stále dětmi,  které potřebují čas na odpočinek, relaxaci a zábavu. Když se škola a práce stanou hektickými, máme ve snaze zvládnout všechny úkoly tendenci odkládat plány na propojení a zábavu stranou.

Hra je však způsob, jak děti, zejména malé děti, zpracovávají a integrují to, co se děje v jejich  světě. Pokud se osoba, která zemřela, významně podílela na jejich hrách a zábavě, je důležité si uvědomit, že by se mohli obávat, kdo s nimi bude tyto aktivity dělat nyní. 

Pokud vaše dítě mělo víkendovou tradici sledovat filmy nebo hrát videohry se svým bratrem, zeptejte se jestli je to něco, co by chtělo dělat i nadále s někým jiným, nebo jestli je to pro ně příliš bolestivé. 

Ujistěte děti, že je v pořádku, když se tradice udržují, ale také když se úplně změní. Někdy ztráta může způsobit, že rodič, nebo pečovatel má výrazně méně času a finančních zdrojů pro oddech a hraní. Pokud je tomu tak, jsou ve vašem okolí lidé, kteří mohou pomoci?

Pro mnoho dětí je vědomí toho, že mají vyhrazený čas s dospělými, na kterých jim záleží, bez ohledu na činnost, to nejdůležitější. Společné čtení knihy jednou denně, venčení psa po večeři nebo stavění pevnosti z polštářů a přikrývek jsou skvělé možnosti, jak zažívat sounáležitost s dospělými a budovat vzájemný vztah. 

Najděte způsob, jak pečovat také o sebe:

Výzkum ukazuje že to, jak se truchlící děti vyrovnávají se ztrátou, je úzce propojeno s tím, jak se s ní vyrovnávají jejich dospělí pečovatelé. Snadněji se to řekne než udělá, zejména pokud truchlíte a připadá vám to jako jeden z dalších úkolů na již tak dlouhém seznamu. Ať už je to čas o samotě nebo setkání s jinými lidmi, cvičení, dostatek spánku, kreativní činnost nebo cokoli jiného, co vám přinese úlevu a pohodlí. Naslouchání potřebám své mysli, těla a duše je jedním z nejlepších způsobů, jak můžete podpořit i svoje dítě.

Návrat do školy je významnou zkušeností pro každého studenta a zejména pro ty, kteří truchlí. Doufáme, že vám tato doporučení poskytnou dobrý základ pro rozhovor o obavách dětí bez ohledu na to, jak jsou před začátkem školního roku nalazení. A pomůžou vám najít cesty, jak je podpořit v tom, aby cítili podporu a pochopení.

Zdroj: Tento článek je překladem anglického originálu Back_to_School_with_Grief.pdf (dougy.org) 

Dítě a pohřeb – trauma nebo příprava na život?

Smrt je pro všechny náročné téma. Ve chvíli, kdy o ní máme mluvit s dítětem, se stává ještě ošemetnějším. A co teprve když přijde na pohřby. Kdy dítě na pohřeb vzít, a kdy ho raději nechat doma? Máme pro vás tipy, které vám pomůžou se správně rozhodnout.

Jít, či nejít?

Někdo si nese celoživotní trauma z pohřbu v dětství, někdo naopak nemožnosti rozloučit se s příbuznými lituje. „Dospělí často hovoří o tom, že někdo blízký jim najednou zmizel ze života a nechápali co se stalo. Až mnohem později si uvědomili, že ten blízký zemřel a chybělo jim rozloučení,” říká Mgr. Sylvie Stretti, ředitelka a zakladatelka Poradny Vigvam. Univerzální návod podle věku dítěte jednoduše neexistuje. Rodiče mají mnohdy pocit, že pohřeb bude pro dítě příliš stresující, nebo mu nebude rozumět. Jedná se ale o pouhé domněnky dospělých. Nejdůležitější úkol, před kterým rodič v takovou chvíli stojí, je vysvětlit smysl pohřbu dítěti tak, aby o své účasti mohlo samo rozhodnout.

Je vhodné dítěti popsat, jak bude pohřeb probíhat, co je cílem a co ho může čekat. Řekněte dítěti, jestli bude mít možnost odejít a s kým, případně jak se může rozloučit jinak. I velmi malé děti dokážou říci, zda půjdou, nebo ne. A u těch nejmenších, se kterými není možnost se domluvit, je důležité, aby pohřeb byl uklidňujícím pro rodiče, protože pokud rodiče jsou v klidu na dítě se klid přenáší,” říká Mgr. Sylvie Stretti, ředitelka a zakladatelka Poradny Vigvam, která pomáhá dětem a rodinám vyrovnávat se se smrtí. 

Sylvie Stretti, poradna vigvam

Loučíme se s maminkou nebo se strýčkem?

Ohledně účasti dětí na pohřbu se nabízí dospělým také otázka, jestli mají v rozhodování rozlišovat mezi rozloučením s rodičem dítěte, nebo se vzdálenějším příbuzným. „Z mé zkušenosti není dobré, aby v tom dospělý dělal rozdíl. Děti dokážou tuto blízkost samy rozlišit. Pokud mají všechny vstupní informace, jsou schopny se rozhodnout,” vysvětluje zakladatelka Poradny Vigvam Mgr. Sylvie Stretti. 

Právě blízkost zemřelého je ale jedním z klíčových momentů pro rozhodování dětí. Také je dobré s nimi probrat nejen to, co se bude dít na pohřbu, ale i po něm. „Pokud jim zemřelý nebyl blízký, děti nemusí mít potřebu a chuť na pohřeb jít, ale mají potřebu s rodinou sdílet třeba jen následné rodinné setkání,” dodává Mgr. Sylvie Stretti.

Jak správně postupovat při přípravě pohřbu se zapojením dětí:

  1. Zvažte psychický stav dítěte – podle toho se rozhodněte. Pokud dítě propadá v nezvladatelné záchvaty smutku a pláče při zmínce o zemřelém, mohl by ho pohřeb ještě více rozrušit. 
  2. Vysvětlete mu, co přesně pohřeb je – ujistěte se, že dítě ví, co přesně znamená, když je někdo mrtvý. Citlivě mu objasněte celý proces a důvody, proč se na pohřby chodí.
  3. Dejte dítěti možnost podílet se na rozhodnutí – vysvětlete mu celý proces a dejte mu možnost, aby se samo rozhodlo, jestli se chce přidat. 
  4. Vysvětlete celý průběh pohřbu – popište místo i lidi s jejich úlohami. Zmiňte se, že někdo má smuteční řeč, vysvětlete v jakém pořadí a proč jsou jednotliví smuteční hosté na pohřbu, samotná kremace či vložení rakve do země, smuteční hostina. To vše jsou věci, na které bychom měli dítě připravit, aby ho nevyděsily. 
  5. Zapojte ho – jděte společně vybrat květiny, hudbu, nechte ho nakreslit obrázek, případně můžete společně vymyslet jinou vhodnou formu dárku na rozloučenou. Díky tomu se bude cítit jako důležitá součást celého procesu a pomůže to také utužit rodinné vztahy.
  6. Všechno je v pořádku – je naprosto v pořádku, ať se dítě rozhodne jakkoli. Ujistěte ho, že není špatné rozhodnutí a pokud nechce na pohřeb jít, respektujte to a hledejte jinou formu rozloučení.
  7. Někdo brečí, jiný ne – Nezapomeňte zmínit, že je normální, když jsou lidé na pohřbu velmi smutní a brečí, ale stejně tak je normální nebrečet. Každý prožívá žal jiným způsobem a všechny cesty jsou správné. Rozhodně není nutné stydět se za své pocity. 
  8. Není špatných otázek – někdy děti jen poslouchají a rozhodují se a někdy se také hodně ptají. Může to pro nás být zatěžující, ale odpovědi jsou důležité, pomáhají dětem se dobře rozhodnout a také pochopit, co všechno je se smrtí spojeno.

Pokud by celý velký pohřeb mohl být pro dítě příliš psychicky náročný, nenuťte dítě chodit s vámi. Můžete si například uspořádat druhé poslední rozloučení jen v kruhu blízké rodiny, kde se bude cítit dobře. Důležité je dát možnost rozloučit se sobě i dětem.

NEJSTE SI JISTI? ZEPTEJTE SE NÁS

Je vaše situace složitější a nevíte, jak vše jednoduše vyřešit? V Poradně Vigvam nabízíme nejen službu krizové terapie pro rodiny s dětmi, kterým někdo zemřel. Jsme tu i na telefonu pro všechny, kteří si neví rady, jak řešit jednorázové problémy spojené se smrtí v životě dětí.

Autor: Veronika Drdáková

Jaro obdobím sebevražd – úlevu zemřelého vykupuje bolest pozůstalých

Denně si podle Českého statistického úřadu vezmou život čtyři lidé. Po většině z nich zbydou blízcí, kteří stojí před jedním z nejnáročnějších úkolů v životě – pochopit či alespoň akceptovat sebevraždu blízkého člověka a smířit se se ztrátou. Smrtí vlastním přičiněním pravidelně přibývá během jarních měsíců. Vrcholem je březen.

Vyšší počet dokonaných sebevražd zaznamenávají statistiky pravidelně na jaře. Po měsíci březnu následuje v četnosti sebevražd duben, květen i červen. Přesné vysvětlení, proč si lidé v tomto období sáhnou na život, nikdo nezná. Nejčastěji se však odborníci shodují na tom, že vliv může mít víra v lepší náladu během jara, na nějž se většina lidí pravidelně těší. 

V naději, že přijde lepší období, dokážou lidé se svými potížemi žít dál. Ale ve chvíli, kdy se setkají s tím, že změna počasí jim stejně nedělá lépe, či naopak jejich trápení ještě prohlubuje, rozhodnou se život si vzít. V takové situaci už nevidí jiné východisko,“ vysvětluje Mgr. Tereza Berková, terapeutka neziskové organizace Poradny Vigvam, kde pomáhají rodinám i jednotlivcům vyrovnávat se se smrtí.

Mgr. Tereza Berková, terapeutka

Jaro může deprese prohloubit

Jarní měsíce mnohým lidem přinášejí více důvodů pro úsměv na tváři a příležitost znovu nabrat sílu. Vliv má více slunečního záření, vyšší teploty a širší paleta možností, jak trávit volný čas, převážně venku a aktivně. Pro lidi se silnými depresemi a sebevražednými myšlenkami, ale může být příchod jara poslední kapkou. „Bývá pro ně těžké sledovat ostatní, jak jsou šťastní, užívají si, baví se a čerpají energii. Kontrast mezi očekáváným a reálným prožíváním může být být pro některé lidi neúnosný,“ uvádí terapeutka Tereza Berková.

Po sebevraždě přicházejí výčitky

Zatímco ten, kdo spáchal sebevraždu, se ze svého pohledu konečně dočkal vytouženého klidu, jeho rodina a přátelé se ocitají v nepředstavitelně náročné situaci. Mnoho z nich netušilo, že by jejich blízký o sebevraždě vůbec uvažoval, natož ji dokončil. Období zpracovávání této bolestné zprávy probíhá rozdílně dlouho a v nejrozličnějších podobách. U většiny lidí však nakonec dojde na výčitky.  

Sylvie Stretti, poradna vigvam
Mgr. Sylvie Stretti, ředitelka

Člověk má do jisté míry tendenci se obviňovat i ze smrti blízkého, který zemřel v důsledku nemoci či nehody, takže zbavit se výčitek ze sebevraždy blízkého je spíše zbožné přání. Prostě potřebujeme pochopit, co se to stalo a hledáme odpovědi, nejčastěji na otázky proč. Jenže po čase musíme přijmout a prožít fakt, že na tuto otázku pravděpodobně nenajdeme odpověď. Časem si ale začneme klást i jiné otázky, na které již odpovědi přijdou, a my se budeme moci se smrtí lépe vyrovnat,“ říká ředitelka a terapeutka neziskové organizace Poradny Vigvam Mgr. Sylvie Stretti. 

Jak najít pochopení

Mnoho pozůstalých po sebevrazích tráví spoustu času nad snahou pochopit, proč jejich blízký tento čin spáchal. Obecně odborníci doporučují na sebevraždu nahlížet tak, že se daný člověk rozhodoval v kontextu života a smrti a žít mu přišlo bolestnější a těžší, než zemřít. 

Člověk se nachází v takovém pomyslném tunelu, kdy nevidí nic jiného než úlevu, kterou mu smrt přinese. Zároveň ho to nijak neomlouvá z důsledků pro ostatní. Protože právě oni zažívají onu bezmoc, mají spoustu otázek a nemá na ně kdo odpovědět. Proces přijetí sebevraždy blízkého je běh na dlouhou trať. Během této doby může pozůstalý nalézt i jistou formu pochopení, že se jednalo o svobodné rozhodnutí druhého, ale to nezmenšuje jeho otázky, emoce a také  právo s tímto způsobem řešení nesouhlasit,“ vysvětluje Stretti. 

jaro obdobím sebevražd

Jak do toho znovu nespadnout

Akcentovat sebevraždu blízkého si žádá mnoho času, sil a snahy. Mnohdy se lidé nemohou pohnout z místa, jelikož jim ubližuje i stereotypní náhled společnosti na sebevrahy. Lidé je soudí a označují za slabomyslné, blázny, či nepříčetné. 

Většina společnosti totiž stav, kdy je žít horší než zemřít, nezažívá. Máme mnoho smysluplných důvodů proč žít. Díky naší silné vůli hledáme cesty, jak překonat různé těžkosti a překážky. Stavu lidí, kteří se rozhodli dobrovolně zemřít, prostě nerozumíme. Z laického pohledu nám to přijde nepochopitelné, nesrozumitelné a lidé na to někdy nahlíží jako na útěk, protože tu jejich bolest nevidí,“ upozorňuje ředitelka Poradny Vigvam Sylvie Stretti. 

Každý sebevrah není blázen

Spáchání sebevraždy však nutně nemusí předcházet psychiatrická diagnóza. Stav předcházející spáchání sebevraždy je většinou velmi těžký a člověk plně nevnímá realitu. „Ale není to tak vždy. Jsou lidé, kteří jsou si plně vědomi třeba svého změněného zdravotního stavu, který je neléčitelný a není naděje na změnu. Lidé v této situaci nechtějí zemřít odkázáni na druhé. Mají potřebu mít vše v životě pod kontrolou, a pro ně je v tu chvíli sebevražda vědomým řešením,“ uvádí Sylvie Stretti.

Proto je důležité vědět, že člověk ani v nejtěžších chvílích nemusí být sám. Může využít anonymních služeb krizové intervence a krizových linek, kde může celou situaci probrat a hledat, zda přeci jen nejsou ještě jiné cesty. 

Autor: Veronika Drdáková

Dárek od nich

poradna vigvam

Blíží se Vánoce a s nimi ten „sváteční čas“.

Čas, kdy velká část z nás nechodí do práce (v tu chvíli umíme zároveň líp, než kdy jindy, zapomenout na ty, co tam chodí).

Čas, v němž naše zaměstnání můžeme (a snad i máme?) nahradit časem s blízkými. 

V představách se s nimi díváme na pohádky, pijeme svařák nebo domácí vaječňák, uzobáváme cukroví a přidáváme si třetí řízek (ne, v představách se s nimi nikdy nehádáme, jako se nám to většinou, rok co rok – pod taktovkou přílišné blízkosti, s níž si náhle nevíme rady, povede ve skutečnosti).

Čas, kdy nás navštěvují naši blízcí i širší rodinní příslušníci (ti, které chceme vidět, a často i ti, které opravdu vidět nechceme, ale vzájemně předstíráme, že jo). 

Čas rituálů – které se rodinu od rodiny liší.
Čas darů – v té materiální i symbolické rovině.
Čas bilancování – co rok přinesl a co odnesl, ale taky co odnést měl, ale zůstalo tu „trčet dál“. 
Čas přání a čas ztrát. 

Každá rodina má svý tradice a divnosti, který se tak zaryjou pod kůži, že vám připadá, že to „takhle přece má každej“ a že to „nikdy nebude jiný“. Chvíle, kdy se novomanželský pár ocitne poprvé u společných „Vánoc“ bývá nejednou krušná, o čemž by novomanželé mohli vyprávět. 

Ani nevíte proč, ale najednou si uvědomíte, že od štědrovečerního stolu smí vstát jen ten, kdo jídlo podává, pod talíř se dává šupina a do bramborového salátu rozhodně nepatří cibule, hrášek, kukuřice nebo mrkev, každému jak libo (zmínění novomanželé to často vyřeší dvěma různými druhy salátů ze dvou nedávno spojených rodů, neboť napětí v tu chvíli nabývá nebývalé intenzity :))

U nás jsme (mimo dalších zvyků a rituálů) na štědrovečerní večeři vždycky dávali na stůl „talíř pro hosta“. Co kdyby. Ačkoliv – kdyby na to došlo a někdo opravdu zazvonil u našich dveří, tipuju, že by nikdo z nás nejásal a nějaký odvážlivec, mluvící za všechny, by možná navrhnul, že „třeba nejsme doma“. 

A děda ke smaženýmu kaprovi celé roky jedl vánočku. Vím, zní to zvláštně. Myslím, že jsem se v dětství slitovala a nechtěla jsem ho v týhle divnosti nechat samotného, tak jsem jí začala jíst s ním. 

Možná tím, jak se od nás nebál lišit, mi připadal výjimečnej a milování-hodnej.

Kapr a vánočka, až pak bramborovej salát. 

Děda je x let po smrti (jo, klidně si jednoho dne umřel a nechal mě v tom), ale moje máma mi ke kaprovi servíruje vánočku pořád.

A já jí takhle jím sama. Jako on kdysi. Tradice je tradice. Díky dědo.

Taky jsme si vždycky před jídlem popřáli, ať se nás příští rok u téhle večeře sejde minimálně stejně, ne-li více. Víte jak, přání je otcem myšlenky.

Už dva roky za sebou je to ale u stolu mínus jeden (a nemyslím teď dědu, kterej to na tomhle světě zabalil už podstatně dřív).

Skoro se bojím si tohle přání letos říct nahlas znovu. 

Řekla jsem si proto, že na to teď půjdu jinak. Nebudu se, jako vždycky, tolik zabývat tím, co všechno komu dám (lockdown mi k tomu trochu hraje do karet), ale popřemýšlím nad tím, co všechno už sem dostala. 

Co jsem dostala za ty roky od těch, co už si s námi ten bramborovej salát dát nemůžou.

Top dárek. Dárek nad všechny dárky.

Myslím, že jestli jsem dostala od svých blízkých zemřelých něco speciálního, tak je to dar přítomnosti. Asi trochu klišé, ale je to tak.

Řekla bych, že dotek se smrtí (ať už s naší vlastní skrze vážnou nemoc – podle mě to má podobnej účinek, nebo našich blízkých, co fakt umřou a my jsme emočně blízko u toho) nás konfrontuje s pocitem, že se to jako „fakt může stát“. 

Je to náraz.

Představte si, že bez obav jdete a najednou vrazíte do skleněný výlohy, která vám vyskočila před obličej. Do určitý míry je skoro jedno, jestli to vypadalo, že tam ta výloha je nebo není (jestli smrt čekáte nebo ne). Náraz vás překvapí. A zabolí.

Zítřek prostě nemusí bejt. Jako vážně. Štědrovečerní večeře za rok je na hony vzdálená fantazie a sci-fi, když je dneska. 

Jasně, všichni víme, že zítra můžem umřít.

Ale většinou se každodenně nebudíme a neuleháme s pocitem, že takhle to je. 

Yalom o tom napsal knihu Pohled do slunce – dívat se do plného žáru slunce taky nevydržíte dlouho (mimochodem, Yalom píše celkem beletristicky, takže doporučuju, kolegyně Bára by vám o tom mohla vyprávět, podle mě je to její vzdálenej praprapředek, protože o něm umí z celého Vigvam týmu nejlíp povídat :))

Ale zpět k věci – většinou nežijeme plnost tohoto vědomí. Vědomí, že máme jenom teď. 

Obvykle do doby, než zažijeme intenzivní dotek s definitivou a konečností, nepochybujeme o existenci každého zítra. Jsme si prakticky jistý, že se zítra ráno zase probudíme. A ta představa je stabilní, bezpečná a laskavá. A téměř vždycky statisticky platná, takže se na ní skoro lze spolehnout. Skoro. 

Taky ale díky ní víme většinou celkem málo, jakej jsme měli dnešek.

Kdysi mi jedna bývalá kolegyně říkala, že indiáni věří, že jim smrt stále sahá na jejich rameno. A že někdy tu ruku cítí. Je to asi deset let zpátky, říkala jsem si tehdy, že je fakt divná – cítit ruku smrti. Veroniko, nebyla si divná (to v tu chvíli byl někdo jinej – s určitou vlídností bych dneska trošku propleskla své mladší já)!

Já, když se dneska dívám skoro na kohokoliv, napadne mě – nevidíme se naposledy? 

Když se s někým někdy pohádám, proletí mi hlavou – tohle by nebyl pěknej závěr tvýho bytí tady, zkus to nějak napravit. 
Když jedu na nový místo, pomyslím si – uvidím to tady ještě někdy? 
Když zažiju něco mimořádnýho, řeknu si – jak si tenhle pocit můžu co nejlíp uchovat? 
Když mě někdo políbí, zároveň znejistím – políbí mě i zítra?

A jakými zážitky vlastně naplňuju svý běžný, ty nejvíc obyčejný, dny?
Není tohle právě ten poslední film, co spolu vidíme?
Každá plnost prožitku mě zároveň konfrontuje s vědomím, že všechno je pomíjivý. 
Kde je radost, tam dřív nebo později pravděpodobně bude i smutek a naopak. Radost a smutek jsou brácha se ségrou. 

Štědrovečerní večeře nebude vždycky ve stejném složení (co do lidí, i co ingrediencí). A je to tak se vším.

 

Barbora Šťastná v jednom svým článku napsala, že „budoucí bolest je součást nynějšího štěstí, taková je dohoda“. Myslím, že to je přesný. 

I minuty, kdy píšu tenhle článek, už odplynuly. Stihla jsem si všimnout?

Někdo by řekl – no, to aby ses z toho zbláznila! Z takových myšlenek! Jasně, nejde o tom takhle mluvit s každým a pořád (respektive zatím – však víme do kdy).

Takže vám – vám s nimiž tenhle článek rezonuje, zkusím dát do letošních vánoc jeden předčasnej dárek, kterej mi tady nechali mí blízcí zemřelí  – zkuste si všimnout toho, jaké je vaše TEĎ. 

Nic víc nemáme, protože všechno ostatní je iluze. Je to bolestivá ale i osvobozující představa (ono se to totiž vzájemně nevylučuje, podobně jako ten smutek s radostí) 🙂

Přeju svátečně „naplněné teď“ všem (opravdu nejen letos o Vánocích)!


Autor: Hana Křížová

Ahoj babi

poradna vigvam

Ahoj babi, 

představ si, že mám napsat článek o dušičkách. Měla jsem možnost ponořit se do historických faktů a opakovat už mnohokrát napsané. Pak mě napadlo, že to udělám jinak – prostě napíšu tobě.

Co myslíš babi, jak to mají lidi na dušičky? Chodí na hřbitov, nechodí? Já vím, ty na to máš jednoznačnej názor, chodit tam lidi “maj a musí”. A co tam nosí? V co vlastně v ty dušičkový dny věří?

Dušičky jsou prý po Vánocích svátkem, který v Česku slaví nejvíc lidí. Nakonec, rok co rok jsou o tom v TV reportáže. Ale víš jak to je – když se lidí zeptáš, jak je to u nich doma na Vánoce, dostane se ti 100+1 různých odpovědí. Vsadila bych boty na to, že obdobně to bude i s tímhle svátkem. 

Usmívám se teď při vzpomínce na to, jak jsme to měly my. Tys potřebovala jet na hřbitov vždycky v ten den. Druhého listopadu, na památku všech zesnulých, přesto zkrátka nejel vlak. A pokud by to náhodou ten den nevyšlo, připustila bys to maximálně den předtím, pozdějc nepřicházelo v úvahu. Rozčilovala si mě v tomhle svojí urputností, hlavně proto, že bylo jasný, že to auto s tebou budu řídit já. 

Vědělas babi, že staří keltové věřili, že přelom října a listopadu, konkrétně noc z 31. 10. na 1. 11. je doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých? Oslavovali konec roku, jeden z nejdůležitějších keltských svátků, tzv. Samhain. Věřilo se, že v tu dobu se duše zemřelých mohou vrátit na zem, živí jim při tom světlem (dnes možná svíčkami?) ukazují cestu a naopak, že živí mohou navštívit podsvětí. Ne náhodou se v tyto noci do země ukládaly pro zemřelé jablka nebo prý i staré teplé kabáty, aby zemřelým nebyla zima. Ostatně ty známé nápisy na hřbitovních zdech “Co jste vy, byli jsme my, co jsme my, budete vy” tu tenkou hranici mezi těmito dvěma světy jen zvýrazňují.

Když ses ty probudila do druhého listopadového rána, vědělas, že je na programu dne cesta na hřbitov. Čím dříve, tím lépe. Vystrojila ses, jako kdybys šla do divadla (nebo na pohřeb), netrpělivě si přešlapovala po bytě (zdánlivě ses snažila vytvářet dojem, že netrpělivá nejsi) a při odchodu ses ještě dvakrát vracela zpátky – nejdřív pro svíčky, pak zapalovač. 

Mělas ráda ten hřbitov, kam jsme jely jako první – je to ještě jeden z těch, který je „na kopci na okraji vesnice“, jak tomu bylo po celý staletí zvykem. Říkalas, že tak to má být – zemřelí mají z výšky koukat pohledem do dědiny, kde stále žijí jejich blízcí. 

Než jsme došly k místu odpočinku dědy – tvého manžela a taky tvé mámy a ségry, celkem jsme se prošly. Šly jsme pomalu a mlčely jsme. Myslím, že sem se tě v tu chvíli snad nikdy nezeptala, na co myslíš. Někdy jsme mlčky zvedly převrácený květináč u cizího hrobu, nebo si okomentovala cizí náhrobek, se slovy že „ti to maj ale pěkný“

Po té hřbitovní cestě jsme spolu sdílely ticho. V tichu jsou i kroky, který normálně nevnímáš, hlasitým hudebním nástrojem.  V tichu jsme udělaly všechny „ceremonie“, které se dělávají – hrob jsme očistily, přinesla jsem vodu, naaranžovaly jsme nové květiny, zapálily svíčky a vyhodily všechno staré, co od naší poslední návštěvy taky „umřelo“. Tys pak pohladila náhrobek a do toho ticha si řekla jenom „no jo no, dědo…“ a někdy si dodala „je to život bez rukávů“

Tohle celý jsme ten den absolvovaly ještě jednou – po téhle výpravě (odpusť, že tomu tady takhle říkám, ale nemůžu si pomoct) jsme se vydávaly na jiný hřbitov, za tvým synem. Za ním jsme šly podstatně delší cestu a kroky zde hrály mnohem hlasitější koncert. Tady ticho bylo tak hlubokým tichem, že to ani slovy nelze obsáhnout. Ticho, které si zřejmě umí naplno představit jen rodiče, kteří ztratí své děti. 

Vzpomínám, že jsme si tady na tom hřbitově, kde leží tvůj syn, jednou sedly na lavičku. Není to tak dávno. Ne že bychom to plánovaly, ale už si moc nemohla na nohy, bolely tě kyčle a potřebovala sis odpočinout. 

Tehdy (a možná jen tehdy?) jsme to ticho dušičkového dne prolomily. A tys vyprávěla a já tě poslouchala a byla nám při tom zima, ale ani jedné z nás se nechtělo se zvednout. Byly jsme pak překvapený, jak jsme tam seděly dlouho (mezitím se totiž úplně setmělo) a dělaly jsme si srandu, aby nás tam nezamkly (ty hřbitovní zdi bych ani já, ani ty, přeskočit určitě nezvládla). To, že jsme seděly a minuty utíkaly – je podle mně symbol toho, že na hřbitově čas opravdu běží jinak.

Ostatně, kdybys mohla, možná bys mi řekla, jaký to tam je. Už nějakou dobu to totiž víš líp, než když jsme tam chodívaly spolu. 

Ty už víš, z toho profláknutě řečeno „druhého břehu“, jestli svíčky, co se při setmění rozsvítí, jsou světlem, které vás volá zpátky k nám – co ještě chodíme po světě, nebo jestli se tím naopak my snažíme přivolat vás. 

Ty už víš, jaký to je, obývat jedno malé místo s blízkými, který si sice hodně milovala, ale kteří tě během života (přirozeně) i přiváděli na pokraj šílenství. 

Ty už víš, jestli to je s nimi stejný i teď, jako to bylo tehdy (nebo to přináší nový obzory, který si tady zatím ani neumíme představit).

Ty už víš, jestli dávat jablka a další věci do země pro vás, co v ní teď jste, je fajn, nebo je to jenom přežitek. 

Ty už víš věci, který já ještě ne. 

Babi, nevím jestli je to článek o dušičkách. Ale mám pocit, že tím, že ho teď píšu, dělám přesně to, co dělali ti staří keltové – když si s tebou takhle povídám (a ty mi už nemůžeš osobně odpovědět), trošku stírám tu hranici mezi mým a tvým světem – světem mrtvých a světem živých. 

P.S. Letos za tebou zajdu druhého listopadu. Maximálně dřív. Pozdějc ani náhodou – přesto rozhodně nejede vlak 🙂


Autor: Hana Křížová

Smrt a truchlení – kde hledat pomoc?

poradna vigvam

V médiích zaznívá, že v České republice nemáme odborníky, kteří by se truchlení věnovali. A to nás mrzí, protože to není pravda. Je nás sice málo, ale existujeme! Připravili jsme pro vás seznam míst, na která se můžete obrátit, pokud si se smrtí nevíte rady. Tento seznam vám pomůže zorientovat se ve službách, které různé organizace nabízejí. Nebojte se říct si o pomoc. 

Když si nevíme rady s úmrtím blízkého, jsou první volbou obvykle telefonické krizové linky důvěry. Proto je i my uvádíme na první místě. Jde o rychlou a jednoduchou cestu. Využít je můžete anonymně a odkudkoliv. Některé fungují 24 hodin denně a dokonce zdarma:

Děti a mládež

  • Linka bezpečí (Sdružení Linky bezpečí): 116 111 (nonstop), ZDARMA pomoc pro děti, mládež a studující do 26 let

  • Linka důvěry Dětského krizového centra: 777 715 215, 241 484 149 (nonstop) pro děti i dospělé

  • Krizová linka SOS centra Diakonie: 800 567 567 (denně 9-20), ZDARMA

Dospělí

  • Linka první psychické pomoci: 1221, (pracovních dnech od 8 do 19 hodin a o víkendu od 9 do 16.30 hodin)

  • Linka první psychické pomoci (Cesta z krize): 116 123 (nonstop), ZDARMA

  • Linka důvěry (CKI Psychiatrické nemocnice Bohnice): 284 016 666 (nonstop)

  • Pražská linka důvěry (Centrum sociálních služeb Praha): 222 580 697 (nonstop)

  • Krizová linka KC RIAPS (Centrum sociálních služeb Praha): 739 557 574 (nonstop)

  • Linka důvěry Dětského krizového centra: 777 715 215, 241 484 149 (nonstop) (i pro dospělé)

  • Krizová linka SOS centra Diakonie: 800 567 567 (denně 9-20), ZDARMA

Rodiče

  • Linka pro rodinu a školu (Cesta z krize): 116 000 (nonstop), ZDARMA -pomoc dospělým ohledně dětí (pro rodiče, příbuzné, učitele, vychovatele

  • Rodičovská linka (Sdružení Linky bezpečí): 606 021 021 (po-čt 9-21, pá 9-17) – pro rodiče, učitele, vychovatele

Senioři

  • Linka seniorů (Elpida): 800 200 007 (denně 8-20), ZDARMA

V případě, že potřebujete terapii dříve, než je v našich možnostech vám nabídnout volný termín, využijte k vyhledání vlastního terapeuta seznam terapeutů ČAP:

 

POHŘEB

První z věcí, které po smrti blízkého zařizujeme, je často pohřeb nebo jiné rozloučení. Proto zde hned na začátku uvádíme organizaci Ke kořenům, která se věnuje smysluplným rituálům posledního rozloučení. Tyto rituály stmelují komunitu pozůstalých a  vycházejících z principu Do It Yourself (princip svépomoci).

 

NÁSLEDNÁ PÉČE

Další služba, která se věnuje pozůstalým je Poradenství pro pozůstalé. Ve své podstatě má velmi podobnou strukturu jako krizová intervence, důležité je vědět, že poradenství pro pozůstalé je primárně určeno pro ty, kteří se se ztrátou vyrovnávají obvyklým způsobem. Často poradce pro pozůstalé můžete také najít při hospicích.

Poradce pro pozůstalé sdružuje Asociace poradců pro pozůstalé. Seznam poradců pro pozůstalé najdete zde.

V rámci tohoto institutu existují i poradny pro pozůstalé, například tyto:

Plzeňská zastávkaporadna pro pozůstalé v Plzni.

Klára pomáhá: pomoc pro pečující a pozůstalé v Brně. 

V případě, že pozůstalý hledá terapeutickou pomoc, všeobecně doporučujeme, aby si především zjišťoval, zda terapeut, kterého si vybral má výcvik, který je akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii, nebo Českou psychoterapeutikou společností.

Existují zde ale i organizace, které se zaměřují na jedno specifické téma v oblasti truchlení, například:

V organizaci Cesta domů se věnují perinatální ztrátě.

Cesta domů také nabízí Skupinová setkání pro pozůstalé a provozují informační portál pro nemocné, pečující a pozůstalé

Dlouhá cesta se specializuje na pomoc rodičům, kterým zemřelo dítě a realizují také podpůrné skupiny pro pozůstalé rodiče Vědomý zármutek.  

Na pomoc pozůstalým po onkologicky nemocných se specializuje mimo jiné PRO Gaudia.

A taky jsme tu my – Poradna Vigvam: původně jsme se věnovali především pozůstalým dětem a jejich rodinám a děláme to dodnes, zároveň ale reagujeme na to, kdo nás oslovuje s prosbou o pomoc v truchlení. A tak jsme rozšířili svoje služby na pomoc dospělým, dětem i celým rodinám. Navštěvují nás především ti, kterým zemřel blízký náhle a nečekaně. Našimi nejčastějšími klienty jsou pozůstalí po sebevraždě blízkého, autonehodách a onkologicky nemocných – tyto způsoby úmrtí samozřejmě nejsou vstupní podmínkou pro poskytnutí služby. 

Sami vidíme, že je před námi ještě dlouhá cesta, aby byla v ČR pomoc pozůstalým dobře dostupná, ale věříme, že to společnými silami zvládneme. Už v tomto seznamu organizací vidíme jistou naději. 

Naše jedna klientka nám řekla: „Holky, vy víte, že vás mám fakt ráda, ale nejradši bych byla, kdybych vás vůbec nemusela poznat.”

A to je také to, co přejeme vám: abyste nás nepotřebovali. A kdyby náhodou jo… Tak tu jsme.

Raději posloucháte než čtete? Máme pro vás pár tipů!

poradna vigvam

Dejte si nohy nahoru, zavřete oči a zaposlouchejte se do rozhovorů s našimi terapeuty. O smrti mluvíme otevřeně a učíme tomu i veřejnost. DVTV, Radio Wave, Sama doma.. Kde budeme příště? 

Rozhovor s naší úžasnou terapeutkou Bárou Rackovou si můžete poslechnout v Houpačkách. Do podcastu Radia Wave si ji pozvala moderátorka Michaela Sladká, které moc děkujeme za odvahu otevírat téma smrti veřejnosti. 

Rozhovor na Radio Wave – Houpačky ⇠

Jestli hledáte perfektní rozhovor o smrti, tak už nehledejte. Je tady. Emma Smetana vs. Sylvie Stretti. Zaposlouchejte se.

Rozhovor v DVTV ⇠

V Sama doma o Vigvamu a naší práci mluvila Sylvie Stretti s moderátorkou Janou Havrdovou.

Rozhovor v Sama doma ⇠

Tátové nepláčou. Nebo ano?

poradna vigvam

Smrt obrátí svět vzhůru nohama všem, i tátům, od kterých společnost vyžaduje rozhodnost, stabilitu, sílu a zajištění rodiny. Mají to muži v přijímání smrti blízkého těžší než ženy?

Muže od mala učíme nebrečet a své projevy smutku raději skrývat. Hodně mužů si tak emoce ukládá v sobě, což ale vytváří velký vnitřní tlak. Ten pak způsobuje podrážděnost a přehnané reakce. Co vypadá jako výbuch hněvu, může být nepřiznané zranění nebo neodžitý smutek.    

„Tlak naší společnosti na muže je v oblasti emocí mnohem náročnější. Pohlíží se na ně jako na silné bytosti, které mají těžké situace zvládat a moc si nestěžovat, mít vše pod kontrolou,“ vysvětluje Mgr. Sylvie Stretti, ředitelka Poradny Vigvam, ve které zajišťují terapeutickou pomoc rodinám s dětmi, kde někdo zemřel. 

Vyrovnat se se smrtí milované osoby je jeden z nejtěžších životních momentů. Muži se v těchto chvílích tak zaberou do zajištění chodu rodiny, že můžou zcela opomíjet smutek, který se v nich hromadí. Další problém je, že se ve svém emočním životě často nevyznají.

„Pro muže je stejně jako pro ženy důležité mít možnost přiměřeně vyjádřit svoje pocity. Jinak si zakládají na psychické a psychosomatické problémy. Potíž je v tom, že dost mužů si svoje pocity ani neuvědomuje, natož aby je dokázali identifikovat,“ vysvětluje PhDr. Martin Jára, spoluzakladatel Ligy otevřených mužů, organizace zvyšující kvalitu života mužů. 

Zatímco ženy si tak pro pomoc chodí přirozeně, muž v sobě nejdřív musí překročit předsudky, že má vše vyřešit sám. Teprve pak si může přiznat, že na něco nestačí a dokáže požádat o pomoc.

„Vzpomínám si na jednoho muže, který mne vyhledal půl roku po smrti své ženy. Zajímal se, jak se v této situaci má chovat ke svojí malé dceři. Postupně se ale ukázalo, že vlastně přišel sdílet svoji vlastní bolest. Hodně mu pomohlo, když jsme si společně prohlíželi jejich rodinné fotoalbum a on se nad ním mohl rozplakat a jiný muž byl u toho a podpořil ho. Mohl tak začít truchlit… Když jsme jeho ztrátu společně zpracovali, byl připraven věnovat se plně svojí dceři,“ vypráví Martin Jára příběh jednoho ze svých klientů.

Pro muže je uvědomění si vlastních emocí a jejich odžití a zpracování stejně důležité jako pro ženy. Rozdíl je primárně v povaze konkrétních lidí, jejich pohledu na svět a vztazích v rodině před smrtí spíš než v pohlaví. Právo i potřebu truchlit podle vlastních potřeb mají stejně tak ženy, jako muži. 

Poradna vigvam

„Smrt blízkého člověka převrátí život naruby stejně tak mužům, jako ženám. Jen u mužů se častěji projevuje potřeba mít sebe i své emoce pod kontrolou, takže chvíle, než se otevřenou a začnou odžívat svou bolest, přichází zpravidla později než u žen,“ říká Stretti a dodává, že v závěru jsou pro maminky i tatínky stejně důležité hlavně jejich děti:

„Důvod, proč muži s dětmi přicházejí do naší poradny, se často shoduje s důvody maminek. Nechtějí něco přehlédnout nebo zanedbat v truchlení jejich dítěte. Chtějí jim pomoct a chtějí to zvládnou společně s nimi na jednom místě. Přijmout bolest ze ztráty, aby mohli žít dál. A také hledají cesty, jak najednou vše, včetně výchovy, zvládnout jen v jednom.“