První Vánoce bez zemřelého: doba od úmrtí nehraje roli, rezignováním na svátky smutek nevytěsníte

Vánoce bývají pro pozůstalé velmi náročným obdobím. Zatímco si všichni spíše jen v duši přejeme, aby byly svátky klidu pohody a blízkosti, ve skutečnosti se honíme za vizemi, jak by měly vypadat, a stávají se stresovým obdobím. Navíc otevírají velký prostor bilancování. O to náročnější jsou pro pozůstalé, kteří truchlí nad ztrátou milované osoby. Slavení Vánoc má ale smysl i přesto, že člověk aktuálně prožívá těžkou ztrátu. 

Tak co letos Vánoce vynechat? Když zemřel během svátků, nebylo by lepší přestat je úplně slavit? Vánoce uděláme aspoň kvůli dětem.

Některá z těchto myšlenek je vám možná povědomá, pokud se potýkáte se ztrátou blízké milované osoby. Není se čemu divit – Vánoce mají být o pospolitosti, rodině, blízkosti… a vy jste o jednu část tohoto celku přišli. Jenže svátky konce roku za to nemohou. Zlobit se nebo se rozhodnout, že je nebudeme slavit nebo na ně jednoduše rezignovat, váš smutek nezmenší a Vánoce z planety nezmizí. Proto je lepší naučit se fungovat v rámci vánočních svátků tak, abyste se během nich cítili co nejvíce v souladu se sváteční atmosférou a mohli je využít k umenšení prožívané bolesti.

„Ptala bych se, co by vlastně to neslavení mělo přinést? Protože objektivně vzato, Vánoce budou v našich životech neustále… Vždyť od listopadu jsou vyzdobené obchody, člověk slýchá koledy, z televize i rádia k nám proudí spoustu informací o svátcích, takže Vánoce samotné ze života vlastně nevynecháme. 

Tedy je to spíš o diskusi, jak by měly vypadat v období truchlení, aby mi přinesly to, co potřebuji. Pro někoho to může být změna prostředí, pro někoho změna zvyků, pro někoho potřeba třeba jít udělat radost někam a spoustu dalších možností,“ říká ředitelka Poradny Vigvam Sylvie Stretti.

Čas je relativní, tím spíše v truchlení

Okolí možná pochopí, když se rok či dva po ztrátě blízkého rozhodnete Vánoce odsunout na vedlejší kolej. Pak ale přijdou roky, kdy pohledem zvenčí je zase čas začít žít se vším všudy a to včetně okouzlujících Vánoc. Vy se však můžete cítit úplně jinak, a je to naprosto v pořádku. Čas je v období truchlení hodně relativní záležitostí.

„Pár měsíců od smrti blízkého ve světě pozůstalého někdy opravdu může vypadat jako nic. Jeho okolí však může mít pocit, že už uteklo hodně času. Na druhou stranu – ano, lze říci, že pokud náš blízký zemřel před měsícem, tak náš svět je pravděpodobně hodně roztříštěný a chaotický a snažíme se hledat pevnou půdu pod nohama. V případě, že je to již delší dobu, tak je možné, že nějaké záchytné body okolo sebe máme, trochu více rozumíme vlastním potřebám v truchlení a třeba už víme, co nám pomáhá a co naopak prohlubuje nepříjemné stavy. 

Někdy je to ale také tak, že s postupujícím časem se nám odkrývají nové hloubky našeho smutku a truchlení a naše prožívání může být těžší. Pokud si toto dovolíme zohlednit při plánování Vánoc, může to pro nás být přínosné,“ radí Olivová. 

Důležitá je shoda

Je v pořádku Vánoce v rok úmrtí blízkého člověka vynechat? Obecně je v pořádku vše, co pozůstalí vyhodnotí jako důležité a funkční. Ale je třeba, aby panovala shoda mezi všemi, kterých se takové rozhodnutí týká. Bude-li se tak dít pouze z přání jednoho člena, pro ostatní to naopak bude ještě větší zátěž. 

„Co vnímám jako podstatné, je příprava a komunikace o Vánocích uvnitř rodiny. Jak proběhnou, co z tradic a rituálů zachovat a co změnit. Někdy je pro děti důležité mít jasně ohraničený prostor, kdy se o zemřelém mluví a vzpomíná a kdy je prostor pro ostatní členy rodiny. Od rodičů zemřelých dětí zase slýchám, jak náročné je se soustředit na to radostné a na všechny lidi kolem sebe, protože je jim vše připomínkou toho, kdo zemřel a teď jim chybí. Proto je důležité nevynechat komunikaci a naplánovat vše společně, aby Vánoce nebyly ještě více bolestné a zraňující,“ říká zakladatelka a ředitelka neziskové organizace Poradna Vigvam Sylvie Stretti. 

Zavzpomínejte po svém

Nikdo neříká, že máte smutek jen tak hodit za hlavu, to ostatně ani nejde. Jednou z cest je část svátků věnovat zemřelému a zavzpomínat si na něj tak, jak vám to vyhovuje. Kromě běžného zapálení svíčky na hřbitově, to může být třeba výlet na místo, které měl rád, uvaření jeho oblíbeného jídla, nebo cokoliv dalšího, co vás napadne. 

„Slýchám, že třeba den před Vánoci nebo jeden vánoční svátek se rodina zaměří na vzpomínání na zemřelého. Během tohoto času pozůstalí zařazují milé vzpomínky, které mohou i nemusí přinášet smutek. Některé rodiny k tomu potřebují třeba prostředí křesťanského kostela, kde mohou vzpomínat,“ říká Stretti.

Nerozhodujte za děti, dejte jim prostor

Děti jsou mistři v čtení emocí a nevyřčeného. Přirozeně si také za nevyřčené věci dosazují vlastní vysvětlení, ale ne vždy jejich domněnky odpovídají realitě. Proto je vhodnější cestou, aby si dospělí udělali takové Vánoce, s nimiž budou co nejvíce v souladu oni sami. Děti tohle naladění ucítí a můžou se s ním lépe sladit a souznít. Klidný a autentický dospělý může zajistit podpůrnou atmosféru pro dítě. 

„Za sebe bych chtěla dát povzbuzení, aby rodiče našli odvahu udělat věci jinak. A to tak, aby jim v nich bylo co nejlépe a aby mohli autenticky se svými dětmi mluvit o tom, proč jsou věci po úmrtí blízkého jinak,“ říká Olivová. 

„Je důležité, aby se s dětmi o všem mluvilo narovinu. Ony dokážou vymyslet řešení, které dospělé nenapadne. Bude to platit, i když s nimi sdílíme naše obavy. Z mých osobních i terapeutických zkušeností vyplývá, že když se děti mohly podílet na vymýšlení co o Vánocích bez blízkého zemřelého, a znaly i obavy a přání rodiče, přišly často s velkými a velmi ohleduplnými nápady. Navíc platí, že aby pro děti Vánoce byly opravdu radostné, musí nějakou radost zažívat i dospělý,“ uzavírá Stretti.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 1. 12. 2023

7 tipů, jak letos oslavit dušičky: oddejte se kreativitě i rituálům

Poslední říjnový víkend bude již tradičně dušičkový. Svátek všech svatých, který připadá na 2. listopadu, nám po roce nabízí prostor zavzpomínat na naše nejbližší zesnulé a uctít jejich památku. Na okamžik se do našich životů zase o kousek přiblíží téma smrti, které v chodu běžných dní občas upozaďujeme.

Zapálit svíčku na hrobě zesnulého je rituál, na který si naše společnost zvykla. Zavzpomínat a symbolicky oslavit Dušičky ale můžete i jinak, po svém a tak, abyste večer usínali s pocitem, že jste tento den prožili ke své spokojenosti.

Vzpomínání nad rodinnými alby

Všichni jich máme plné police. Nebo minimálně naše maminky a babičky jich mají plné police, ale jak často se do rodinných alb doopravdy podíváme? Využijme Dušičky právě k tomu, abychom jedno odpoledne věnovali klidnému posezení s dobrým čajem nad fotkami našich blízkých zesnulých. 

„Oslava tohoto dne vůbec nemusí být naplněná smutkem, pokud nechcete. Klidně vzpomínejte na veselé historky nebo společné trapasy. Pocitům smutku, bezmoci nebo prožitku ztráty, pokud přijdou, se ale nebraňte. Teď je ta pravá chvíle dopřát si celé spektrum emocí, které k lidskému životu patří,“ říká Tereza Olivová, terapeutka neziskové organizace Poradna Vigvam.  

Pusťte se do oblíbeného receptu

Vzpomínat na blízkého můžete i tak, že na jeho počest uvaříte oblíbené jídlo nebo upečete milovaný moučník. Do přípravy můžete klidně zapojit i děti a udělat si ze vzpomínání příjemný společně strávený čas. 

S dětmi si pusťte film

V případě, že slavíme Dušičky s dětmi, je třeba program trochu uzpůsobit. Děti možná dostatečně nerozumí tomu, proč rodiče chtějí v chladných podzimních dnech objíždět hřbitovy. Vědí sice proč to dělají, ale plné porozumění jim chybí. Pro děti se tak hodí třeba vzpomínat na zemřelé u filmu, který tematiku hezky vyobrazuje, např. Myši patří do nebe, Coco, Hodný dinosaurus, Jack Frost, Jumanji nebo V hlavě nebo Lví král.

Zkuste slavit jako Mexičané nebo Španělé

„V Česku se Svátek všech svatých slaví nejčastěji návštěvou a zdobením hrobů, zádušní mší a zapalováním svíček doma u fotek spojeným se vzpomínáním. Pokud vám ale tento způsob úplně nevyhovuje, klidně si můžete vzít příklad ze zahraničí. Osobně se mi líbí mexické pojetí Dia de los muertos – rodiny dělají doma oltáře, vystavují fotky zemřelých a vzpomínají na ně. Věří, že dokud si na zemřelého někdo pamatuje, tak není skutečně mrtvý. Tento princip, že dokud na zemřelého myslíme, tak ho tak zcela neztrácíme, vnímám jako důležitou součást truchlení. Tedy, že smrtí končí život, ale ne vztah,“ říká terapeutka Tereza Olivová.

Magická moc světýlek a hřbitovů

Samotné hřbitovy, když se naplní plápolajícími světýlky, k sobě přitahují pozornost. Vydejte se jejich pěšinkami v podvečer, když světlo svíček více vynikne a zavzpomínejte nejen na své blízké zesnulé, ale klidně se nechte zatáhnout vlastní fantazií do příběhů lidí, kteří v jednotlivých hrobech odpočívají, jejich možných osudů a do životů těch, kteří jim přišli zapálit svíčku. Na chvíli tak k sobě můžete pustit blíže konečnost lidského života a smrt, která je všudypřítomná, jen my ji občas (ne)vědomě přehlížíme. 

Oddejte se vyrábění

Především pokud chcete oslavit Dušičky s dětmi, můžete na to jít kreativně. „Větší děti může bavit vyrábět výzdobu na hrob, menší mohou namalovat obrázek, který následně vložíme do kolumbária. Obrázek můžeme také spálit na ohništi a představovat si, že dým, který se vznáší do nebe, míří za daným zemřelým,“ dává tip Barbora Racková, terapeutka Poradny Vigvam.

Založte si vlastní rituály

Rituálů, kterými si každoročně můžeme připomenout své blízké, které už opustili svět živých, je nespočet. I vy si můžete vytvořit svůj vlastní, který bude reflektovat individualitu vás i vaší rodiny.

„Rituály totiž velmi efektivně pomáhají. Jsou jasně ohraničeným časem, ve kterém je prostor pro vzpomínání a pro emoce s tím spojené, ať už jsou radostné, když si vzpomínáme na hezké chvíle, které jsme se zemřelým prožili, nebo mají zabarvení smutku, lítosti, bolesti, strachu anebo taky vzteku. Všechny emoce jsou možné a adekvátní,“ dodává Tereza Olivová.

Zkuste si třeba přehrát oblíbené skladby zesnulého, vyrazit na výlet na místo, které měl rád, napsat mu krátký dopis nebo cokoli, co sedne k oslavám Svátku zesnulých právě vám. 

Téma smrti i vzpomínání samotné může být bolavé a velmi náročné. Proto taky třeba vůbec cíleně vzpomínat nemusíme a můžeme Dušičky záměrně vynechat. Třeba v případě, kdy se na to necítíme nebo nám to způsobuje emoce, které víme, že jsou pro nás rizikové – zejména pokud truchlíme velmi čerstvě. Nejdůležitější je to udělat v ten den tak, jak to my sami cítíme pro sebe jako dobré a je úplně v pořádku to udělat jinak, než je tradiční. 

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 18. 10. 2023

Pozůstalé dítě zpět ve škole: může přijít vyrušování ve třídě i přijetí situace

V životě jsou věci, jejichž příchod se naplánovat nedá. Mezi ně se bezpochyby řadí i smrt, která téměř nikdy nemůže přijít ve vhodnou chvíli. Když smrt někoho z blízkých zasáhne děti školního věku na začátku nového školního roku, má proces truchlení svá další specifika. Jak se s touto situací co nejlépe vyrovnat a jak by se měl v takové situaci zachovat pedagog? 

Návrat do školy v období po ztrátě blízké osoby

Pro většinu dětí je návrat do školy návratem k pravidelnosti a určitému režimu. To s sebou může nést určitá pozitiva v podobě pocitu jistoty, stability a jasných pravidel, ale i negativa. Trávení času s vrstevníky, se kterými si pozůstalý žák nemusí rozumět, brzké a pravidelné vstávání či orientace na výkon.

„U každého dítěte bych individuálně zvažovala, jaký je jeho vztah ke škole, k učitelům, spolužákům a celkové rutině školního fungování. Pak můžeme odhadovat, na co dítě připravit a jak v čem ho podpořit,“ vysvětluje terapeutka Poradny Vigvam Mgr. Tereza Olivová. 

Návrat do lavice může prospět

Pravidelnost, přehlednost světa, jasné hranice či pravila, jsou věci, které nám obecně pomáhají, abychom se cítili dobře a bezpečně. Bezpečný prostor bychom mohli definovat jako místo, které je pro nás komfortní, přehledné a známé. 

„Ve chvíli, kdy někdo z mých blízkých zemře, pocit bezpečí je narušen a je důležité ho obnovit. V tomto směru může být škola nápomocná, protože dokáže podporovat řád a bezpečí světa. Důležité však je, aby pravidla nebyla jen pevná, ale také pružná,“ říká Tereza Olivová. 

Škola může být pro některé děti místem, kde je jejich svět v pořádku. „Někteří klienti zmiňují, že jim škola pomohla zaměstnat hlavu a že si v zásadě „odpočinuli“ od truchlení,“ dodává Olivová.

Před nástupem dítěte do školy je dobré se domluvit, zda si žák přeje, aby škola tuto informaci měla. 

„Můžeme s dítětem probrat, v čem je to výhodné a v čem vidí nevýhody toho, když budou dospělí ve škole o této skutečnosti vědět. Stejně tak se můžeme bavit o spolužácích – zda chce, aby o tom věděli, kdo by jim to případně měl sdělit,“ vysvětluje Tereza Olivová. 

S pozůstalým dítětem bychom se měli také domluvit, zda se ostatní děti ve třídě mohou ptát na otázky týkající se úmrtí blízké osoby, či nikoli. Velmi prospěšné je také připravit si ve společném rozhovoru s třídním učitelem určité kroky pro případ, že se z nějakého důvodu nebude žák ve škole cítit dobře. Pomůže, když bude vědět, za kým může jít, co může v dané situaci dělat a podobně. 

Na co se připravit?

U pozůstalého žáka může docházet k různým situacím, na které je dobré se připravit a vědět, jak na ně zareagovat.

„Může to být velmi různé a paleta reakcí dětí je prakticky nekonečná. Nejčastěji se setkávám s tím, že děti se do školy vracejí poměrně rády, protože jim to přináší pravidelnost, řád, setkávají se s kamarády a také jim to pomůže zaměstnat hlavu a mohou si odpočinout od těžkých myšlenek,“ sdílí svou zkušenost Tereza Olivová. 

Co může být dalším plusem, je úplně jiné plynutí času – tolik věcí, které se stanou ve škole za týden, to by se v mimoškolním světě událo třeba teprve za celý měsíc. Samozřejmě s určitou dávkou nadsázky.

„Ale kdo někdy pracoval ve školství, zná pocit, kdy školní rok prolétne mezi prsty a je až neskutečné, kolik věcí se během něj stane. To je ve velkém kontrastu k prožívání truchlícího člověka, jehož čas naopak subjektivně plyne velmi pomalu a několik týdnů a měsíců po smrti blízkého člověka může být jeho prožívání stále stejně citlivé,“ upřesňuje Tereza Olivová. 

Nastane útěk nebo útok

V reakci na subjektivně zažívaný stav nebezpečí mohou nastat tři reakce: útěk, útok a zamrznutí. Útěk může častokrát vypadat jako denní snění, nepozornost či absence. Útokové reakce jsou takové, kdy se dítě snaží vyrovnat se svou situací aktivitou – vyrušováním, věnováním se jiným činnostem, tedy věcem, které bychom laicky mohli nazvat zlobením. Maxima pro spokojenost dítěte lze dosáhnout zejména tehdy, komunikuje-li rodina o celé situaci se školou.  „Ze strany pedagoga považuji za zásadní umět vytvořit prostředí důvěry a ze strany rodičů komunikovat se školou, pokud něco takového zaznamenají,“ uzavírá terapeutka Olivová.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 14. 8. 2023

O smrti se v létě mlčí, ale truchlení pokračuje

Léto vnímáme jako období radosti a špatné zprávy si přejeme pouštět k vodě. Jenže život běží dál se vším všudy a ti, kteří se potýkají se ztrátou blízkého, prožívají chvíle truchlení. Proč jsou zimní měsíce obdobím, kdy je pro nás téma smrti přirozenější? A dalo by se říci, že v letních měsících umírá méně lidí?

S hezkým počasím se nám nechce kazit si náladu probíráním zemřelých, což reflektují i média. Pozůstalí to mohou vidět jinak. Nová situace, ve které se snaží naučit fungovat, jim nedává na vybranou, zda ztrátu prožijí v zimě nebo v létě. Jenže život běží dál a společně s ním také smrt. Ta je navíc v letních měsících statisticky velmi aktuální.

Umírá v létě méně lidí?

Podle Českého statistického úřadu jsou u nás v průměru za posledních deset let úmrtí v jednotlivých měsících zhruba stejná. Bez ohledu na počasí nebo konkrétní měsíc. Jenom se o smrti v létě obecně tolik nemluví. 

„Navíc, když se podíváte na statistiku dopravních nehod, včetně těch, kde někdo zemřel, tak je jich v létě naopak, z důvodu velké fluktuace a cestování, mnohem více,“ říká Sylvie Stretti, ředitelka a zakladatelka neziskové organizace Poradna Vigvam. 

Smrt pro nás k podzimu patří

Mluvit o smrti v podzimních a zimních měsících je pro nás ve své podstatě velmi přirozené. Na začátku listopadu slavíme svátek zemřelých a mnoho rodin v tomto období navštěvuje hřbitovy a vzpomíná na své zesnulé blízké. S tím se pojí i mnohem přirozenější mluvení o smrti. 

Barbora Racková, terapeutka neziskové organizace Poradny Vigvam dodává: „Zároveň je toto období krásně poetické, příroda se připravuje na pomyslnou „smrt“, na zimu, kdy všechno utichá. Podzim je nádherný a hraje všemi barvami, čerpá z toho, co příroda zase na jaře vytvoří a také z toho, co dozrálo v létě a nese plody tohoto celoročního snažení. Myslím, že je to velká analogie k životnímu cyklu a že je zcela přirozené na jaře mluvit o zrození, v létě o radosti ze života a na sklonku podzimu se již připravovat na pomyslnou smrt.“

O smrti se mluví více nejen na podzim, ale také ve chvíli, kdy je smrt všude kolem nás, například v důsledku nemocí. 

Léto se smutkem (ne)pomůže

Tajným přáním pravděpodobně nás všech by bylo, kdyby nám letní počasí a sluníčko dokázaly pomoci při smíření se smrtí někoho blízkého. Ničím podložená tato myšlenka však bohužel není. „Navíc osobně nemám ráda termín vyrovnat se či smířit se, přijde mi mnohem přirozenější, co slýchám i od pozůstalých, že se s tím naučí žít, že to zkrátka přijmou,“ doplňuje Sylvie Stretti.

Mějte, ale prosím na paměti, že i když je obecně léto obdobím radosti a užívání si, mnozí okolo nás mohou právě prožívat náročné období a pocházet si ztrátou blízké osoby. Vždy jim proto nabídněte, že se mohou vypovídat nebo jim dopřejte prostor. Pomůže také nabídka pomoci s papírováním nebo běžným chodem domácnosti, který se pro některé pozůstalé může najednou stát velkou přítěží. 

Co obecně přispívá k lepšímu přijetí smrti, bývají často sociální kontakty, řád, jistoty v životě a samozřejmě možnost si ztrátu prožít, ať už s někým či sám. Počasí a roční období na to žádný výrazný vliv nemají. Léto je však obdobím bohatým na nejrůznější aktivity a trávení času s rodinou i přáteli, proto poskytuje větší prostor pro rozptýlení, který někteří truchlící vyhledávají. 

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 11. 6. 2023

Jak se o smrti bavit s pozůstalým, který je nám blízký

Když se dozvíme o smrti v našem okolí, možná se někdy přistihneme u myšlenky, zda je lepší dělat, jako by se nic nestalo, nebo je lepší se pozůstalého na jeho ztrátu zeptat. Jak ale takovou otázku položit, aby vyzněla stejně upřímně, jako je myšlena? A je vůbec vhodné pozůstalému otázky kolem smrti blízké osoby pokládat?

Když se dozvíme, že náš blízký prochází obdobím truchlení, někdy nám může přijít na mysl, že se do tak ožehavého a emočně náročného tématu nebudeme pouštět. Že bychom téma smrti z našeho rozhovoru mohli jednoduše vynechat a odbýt ho soucitným “To mě mrzí” nebo “Tak upřímnou soustrast”, jenže mlčet o smrti je špatně a truchlící často potřebuje naše otázky, aby s námi svou zkušenost mohl sdílet. Otázkou mu dáme najevo náš zájem, pochopení a také prostor pro vzpomínání. 

Otázka jako prvotní reakce

„Hlavně je důležité být autentický a pravdivý. Tedy pokud jsem překvapen, je v pořádku říci, že mě to překvapilo a vyjádřit účast a lítost,“ vysvětluje Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D., ředitelka a zakladatelka Poradny Vigvam. 

Čemu bychom se měli raději vyhnout, jsou neosobní a často nic neříkající fráze: „Pokud vyjadřuji třeba lítost, je důležité specifikovat, co že je mi líto: to, co druhý zažívá, nebo to, co se stalo?“ vysvětluje Stretti. Velmi důležité jsou také otázky. Ty mohou pomoci a rovněž dávají pozůstalému prostor říci, že se o úmrtí nechce v tuto chvíli bavit. Pokud se s pozůstalým na toto téma začneme bavit, je zde také prostor pro nabídku pomoci. Tady je ale velmi důležité být konkrétní a specifikovat, s čím bychom rádi, pokud by bylo potřeba, pomohli. Ať už se to týká financí, pomoci s domácností, péčí o děti nebo běžnými pochůzkami, je důležité právě toto specifikovat. 

Netvořte dusno přehnanou ohleduplností

Není vše na první pohled takové, jak se zdá, a to zejména v citlivých oblastech, jako je ztráta blízké osoby: „Čekat, až druhý začne o ztrátě mluvit sám, se na první pohled zdá ohleduplné, ale absolutně pomíjí fakt, že pozůstalý smrt blízkého prostě zažívá. Tím, že se nedoptám a ve vzduchu takzvaně visí smrt blízkého, se bolest, vztek, smutek a zkrátka jakékoli další pocity, co pozůstalý zažívá, spíše zintenzivňují,“ říká ředitelka a zakladatelka poradny Vigvam Mgr. Sylvie Stretti. Pozůstalý člověk je stejně jako my svéprávný a pokud o něčem co se ho aktuálně týká, mluvit nechce, řekne nám to. Otázka sama o sobě nikdy neurazí, spíše naopak. 

Pozor na postoj všeználka

Vynechat bychom měli především postoj „všechno vím, všechno znám“. I kdybychom zažili smrt blízké osoby vícekrát, nikdy nemůžeme přesně vědět, jakou zkušeností si prochází druhý. 

„Je mnohem lepší se ptát a nechat pozůstalého mluvit, než se tvářit, že všechno vím a všechno znám, protože tím mohu veškeré emoce druhého shodit,“ upřesňuje Mgr. Sylvie Stretti. Otázky, které vyjadřují náš opravdový zájem o druhého (nikoli senzaci), a hlavně jsou upřímné, pokládat můžeme. 

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 11. 4. 2023

Truchlení nefunguje podle systému, terapie je tu pro všechny

Truchlení a smutek po smrti blízkého je doprovázen řadou mýtů, který celý, už tak někdy velmi komplikovaný proces ještě ztěžují. Pro podporu truchlících je ale dobré nerozvíjet iluze a mýty o truchlení, ale místo toho nabízet pochopení pro individuální prožitky každého člověka. V rámci terapie následně vytvářet bezpečné místo a pomáhat se ve změti pocitů, myšlenek a nové životní situaci bez zemřelého zorientovat. Klidně i po letech. 

Děti si smrt uvědomují brzy

Terapie pro pozůstalé je tu pro všechny, a to včetně dětí. Obecně se tvrdí, že děti nejsou do určitého věku života schopny vnímat a uvědomovat si ztrátu blízké osoby.

Tereza Olivová, terapeutka neziskové organizace Poradna Vigvam, o tomto mýtu říká: „Jako lidské bytosti nevnímáme pouze kognitivně – tedy rozumově, ale také emocionálně a tělesně. Na kognitivní úrovni se náš vlastní koncept toho, co je to smrt, postupně tvoří a vyvíjí. A opravdu postupně zraje a krok za krokem objevujeme různé aspekty smrti… Ale třeba až po nějaké době pochopíme, že smrt znamená to, že i my i naši blízcí někdy zemřeme. V tomto směru opravdu můžeme mluvit o tom, že okolo mladšího školního věku tento rozumový koncept plně dozrává. Avšak na emocionální a tělesné úrovni je strach ze smrti v našich životech přítomný již od narození. Naše praxe potvrzuje, že i tříleté děti smrt emocionálně prožívají a je možné s nimi o tomto tématu mluvit, nebo spíše si o něm hrát a zpracovávat ho tak, jak je pro dítě přirozené.“ 

Pomoc je jen pro ty, kteří o ni stojí

Terapie pro pozůstalé je vhodná pro všechny, kdo o ni opravdu stojí a cítí, že jim může pomoci. Spousta lidí si totiž smutek a ztrátu blízké osoby potřebuje prožít sama se sebou. Důležité je nepředpokládat, že každý, kdo truchlí, odbornou pomoc potřebuje. Podpora má jednoznačně smysl tehdy, když si o ni dotyčný řekne, i přesto je ale důležitá takzvaná cílená podpora a to tam, kde probíhají větší či menší komplikace s přijetím situace. 

Nikdy není pozdě

Pomoc pozůstalým není určena pouze těm, kteří ztratili blízkou osobu v nedávné době. Naopak – terapeuti dlouhodobě kladou důraz na to, že není nikdy pozdě vyhledat odbornou pomoc. Nezdráhejte se si o ni říct, i když už od vaší ztráty uběhlo mnoho času. Možnosti terapie pro pozůstalé se neustále rozvíjí a v době, kdy jste ztrátou procházeli, ještě terapie nemusela fungovat nebo jste o ní nevěděli. Pokud cítíte, že podporu potřebujete i s odstupem od vaší ztráty a o terapii máte zájem, přihlaste se na ni. 

Truchlení nemá žádný jízdní řád

Ve společnosti může někdy panovat určitá představa o tom, jak by mělo truchlení vypadat. Velmi často si sami truchlící hledají informace o situaci, v níž se nachází, a svůj momentální stav se s jejich pomocí snaží pochopit a zpracovat. Na internetu lze nalézt několik teorií o zpracovávání smutku a postupu truchlení. Terapeuti Poradny Vigvam však apelují na fakt, že každý pozůstalý je unikátní lidskou bytostí, jejíž truchlení nelze popsat pomocí několika stupňové škály.

„Každé truchlení je jedinečné a něčím jiné od všech ostatních, stejně tak, jako náš vztah se zemřelým byl jedinečný a neopakovatelný,“ říká terapeutka neziskové organizace Poradna Vigvam Tereza Olivová.

Terapie poskytne bezpečný prostor a pochopení

To, co v rámci terapie pro pozůstalé zabírá, kromě různých specifických technik, je vytváření bezpečného prostoru, naladění se na pozůstalého a poskytování podpory a pochopení.

„Docela užitečné je také zvažovat jaká je tzv. klíčová reakce na prožité úmrtí blízké, či milované osoby a co by s ohledem na tuto klíčovou reakci (jestli je truchlící vším zahlcen a prostoupen, nebo jestli se snaží všemi způsoby kontrolovat situaci a vlastní reakce) potřeboval, aby lépe zvládal fungovat ve skutečném světě,“ uvádí Jan Kaňák, terapeut Poradny Vigvam

Vyvracíme mýty, které o terapii pro pozůstalé stále panují

  1. Terapie pomůže každému. To není tak úplně pravda, terapie může poskytnout pochopení a bezpečný prostor, ale opravdu fungovat bude pouze tehdy, když o ní její klient opravdu stojí. 
  2. Truchlení má několik fází, které truchlící postupně prochází. S tímto přístupem se ne všichni terapeuti ztotožňují. Truchlení každého pozůstalého je totiž velmi individuální a snažit se ho zapasovat do několika stupňové škály, může být kontraproduktivní. Řada lidí totiž neprochází definované stupně stejně rychle nebo ve stejném pořadí, jiní zase neprochází žádné z nich. 
  3. Nejhorší je první rok. S absolutní platností nelze spoléhat na pověru, že čas vše vyléčí. Nelze přesně predikovat, které období bude pro truchlícího nejhorší, jaké aspekty truchlení v jeho životě budou přetrvávat a jak dlouho. 
  4. Je třeba své pocity příliš neřešit a raději si najít nějakou zábavu. Každému pomáhá na starosti něco jiného, stejně tomu bude i u truchlení. Zatímco jeden si potřebuje popovídat a nebýt sám, druhý si jde zasportovat a třetí na pár dní odjede sám do přírody. Už vůbec u truchlení bychom se proto neměli pouštět do soudů a doporučení, jak má kdo zpracovávat svůj smutek. S vhodnou cestou blízkou osobnosti daného jedince však může pomoci zkušený terapeut.
  5. Děti si smrt neuvědomují. Výzkumy ukazují, že děti jsou s prožitkem ztráty na emocionální úrovni v kontaktu již od nejranějšího věku. Je tedy možné terapeuticky podpořit i ty nejmenší a pomoct jim skrz hru najít jejich aktuální potřeby a věnovat se jejich sycení. Tam, kde to je potřebné a možné může odborná intervence pomoci i třeba ve třech letech dítěte.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 3. 3. 2023

Jak dítěti sdělit, že někdo zemřel

Říct dítěti, že jeho milovaný člověk zemřel, je přesně ta situace, kterou člověk nechce zažít. Jakoby nestačil samotný fakt, že někdo vám blízký, koho jste měli rádi a byl důležitou součástí vašeho života, už tu s vámi není. Člověka napadá milion věcí, které si plánoval a už nebudou. Do jisté míry tomu nemůže a nechce uvěřit. A teď ještě tohle, další otázky, další zátěž. 

„Jak mu to mám říct? Není ještě moc malá? Pochopí to? A co když bude mít otázky a já nebudu znát odpovědi? Nebo je budu znát, ale nebudu chtít odpovědět? Jak to sakra mám udělat správně. Jak mám začít?!“

Téměř každý člověk, ať už rodič, učitel, vychovatel, vedoucí nebo kamarád se někdy dostane do situace, kdy je bezmocný, protože smrt je neměnný fakt a větu: „Tvůj táta/máma/kamarád/… umřel.“ bude muset vyslovit. Každý z nás si přeje, aby to bylo co nejpozději, nebo třeba nikdy. Aby to bylo na někom jiném. Přinášíme vám alespoň pár tipů, o které se můžete opřít.

Samotné sdělení má dvě roviny. Jedna se týká nás dospělých a toho, co v tu chvíli udělat. Druhá je o konkrétních slovech a jejich obsahu – co dětem říct. 

První rovina – zaměřte se na sebe

Je důležité si ujasnit, co se stalo, co mě čeká v nejbližších hodinách a kdo mi s čím může pomoci. Ať se to týká praktického zařizování, co komu musím sdělit a kdy nebo toho, co potřebuji já sám. K tomuto ujasnění mi mohou pomoci blízcí z rodiny, přátelé nebo pracovníci krizových linek. 

TIP: Na webových stránkách ministerstva pro místní rozvoj najdete ke stažení příručku, ve které je vypsáno, co praktického musíte zařídit. Není tedy nutné vymýšlet, co všechno zařídit, ale soustředíte se jen na to, JAK to zařídit.

Potom si naplánujte, kdy a jak to řeknete dítěti:

  • Je potřeba si říct, zda u toho chcete být s dítětem sám nebo byste ocenil podporu v podobě příbuzného, kamaráda. V tom případě se s danou osobou domluvte, jak moc si přejete, aby do rozhovoru zasahoval.
  • Vyberte místo, kde se budete cítit vy i dítě bezpečně.
  • Připravte si základní body, které chcete dítěti sdělit. Je důležité, aby informace byly jednoduché, srozumitelné (dle věku a schopností dítěte) a hlavně pravdivé.
  • Pokud existuje něco, co víte, že nejste v tuto chvíli dítěti schopni říct, mějte připravené vysvětlení, které bude opět pravdivé. Tedy že v současnosti na to nezvládnete odpovědět, ale jakmile to bude možné, vrátíte se k tomu.
  • Tento rozhovor zbytečně neodkládejte. 
TIP: Děti velmi brzy vycítí, že se něco děje a čím déle jim neřekneme co, tím déle žijí v nejistotě. A jak to tak s dětmi bývá, začnou mít pocit, že za to můžou ony.

Připravte se, že může být fyzicky velmi těžké ze sebe dostat to, co potřebujete sdělit. Není nic špatného na tom být autentický, naopak, pokud to tak cítíte, vyjadřujte své emoce jakkoliv potřebujete. Ale pokud by pro vás měl být problém přes váš smutek vysvětlit dítěti situaci, může vám v takovém případě pomoci dopředu se vyplakat se, vyvztekat nebo vypovídat někomu blízkému. 

Druhá rovina – co potřebuje dítě

Každý z nás si nese vzpomínky, co nám při úmrtí blízkého člověka pomohlo a co bylo naopak opravdu nepříjemné a rozhodně to nikomu nechceme způsobit. Tyto naše vzpomínky jsou dobrou korekcí pro to, co a jak říct. 

Než si s dítětem na oznamování smutné zprávy sednete, zamyslete se nad tím, co v dané chvíli pomohlo vám a co jste naopak slyšet nebo vědět vůbec nechtěli. A také naopak – co byste vědět chtěli a potřebovali. Protože tohle všechno obsahuje ta věta „…já nevím, jak začít…“.

Rozmyslete si také, co je nutné, aby dítě vědělo hned a co počká na později. Na srdci toho budete mít jistě hodně a mluvení pomáhá, myslete ale na to, že je lepší říct raději méně, zato být ve svých sděleních výstižný a přesný. Nezahlcujte dítě zbytečnými podrobnostmi hned na začátku a snažte se pokud možno odpovídat na otázky úměrně věku tak, aby bylo vše jasné, pravdivé, ale zároveň ne děsivé. 

Není nutné hned vymýšlet, zda půjde či nepůjde na pohřeb, nebo jak to teď bude se školou či odpoledním programem. Dejte si navzájem čas vše zpracovat.

 

Co očekávat za reakci? 

Očekávejte naprosto cokoliv. Může přijít pláč, hodně se otázek, nebo vztek a nebo také vůbec nic. A to vše může proběhnout kdykoli po sdělení zprávy. A pokud je toho na děti v tu chvíli moc, nemusí přijít reakce vůbec žádná a začnou vymýšlet, s čím si budou hrát. Děti totiž mají na rozdíl od nás dospělých tu kouzelnou vlastnost dávkovat si, co unesou.

Ať se ale bude dít cokoliv, tak v okamžiku, kdy budou mít dotazy nebo návaly emocí, budou nás potřebovat co nejvíc otevřené a upřímné. Vyzařující jistotu, že mohou mluvit o čemkoliv a ptát se na vše, co je napadne. 

Důležité je dětem dát odpovědi, které známe a jsme schopni je říct. Pokud to z nějakého důvodu nejde, tak alespoň vysvětlit, že to teď nedokážeme říct, ale vrátíme se k tomu později. A ujistíme je, že je máme rádi, i když se teď necítíme dobře. 

Máte pocit, že je toho na vás příliš?

Požádat o pomoc blízké či odborníky může být v této těžké chvíli to něco malého-velkého, co pro sebe i svou rodinu můžete snadno udělat. Nebojte se ozvat rodině, přátelům či nám do Poradny Vigvam. Budeme vám stát v této nelehké životní zkoušce „po boku“.

Autor: Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D.

Publikováno: 1. 8. 2022

Smrt je pro nás těžko uchopitelná, tak přikládáme váhu pověrám a ovládá nás strach

Pověry, které dříve mohly sloužit, aby našim předkům ulehčily vyrovnat se se smrtí blízkého člověka, nás dnes často děsí i paralyzují. Přestože je nadmíru jasné, že smrt s naplněním pověr nesouvisí, raději mnozí z nás nevstávají od štědrovečerní tabule, netrhají vlčí mák a nemají doma kočárek před narozením miminka. Protože jinak by mohla přijít smrt. Jak zmírnit strach z pověr o smrti radí terapeutky Poradny Vigvam Barbora Racková a Tereza Olivová. 

Pověry přebíráme z generace na generaci a často je bereme jako přirozená nepsaná pravidla svého chování. Snad všichni jsme už slyšeli, že není dobré vstávat od štědrovečerní večeře, trhat vlčí mák nebo mít doma postýlku nebo kočárek dříve, než se miminko narodí. Ve snaze se smrti vyhnout, se snažíme lidová pravidla dodržovat, ale mezitím se nám v hloubi mysli ukládá strach. Zmocňuje se nás domněnka, že pokud se nebudeme chovat správně a v souladu s pověrou, zahráváme si, a jako trest může přijít smrt. Strach se zvětšuje, až nás může paralyzovat. 

Smrt je životní událostí, která přichází velmi často nečekaně a nad kterou nemáme téměř žádnou kontrolu. Je pro nás natolik neuchopitelná a děsivá, že máme snahu vytvořit si zákonitosti, které, pokud dodržíme, před smrtí nás uchrání. 

Iluzorní prostředek, jak dostat smrt pod kontrolu

„Pověra na první pohled může vypadat tak, že nás má smrtí děsit, za mě je ale opak pravdou. Pověra nám vlastně dává iluzorní možnost mít situaci v moci, dává možnost události předcházet. Na psychologické úrovni také může uklidňovat v tom slova smyslu, že někomu se událost stala, protože vykonal něco, co neměl, ale mně se to stát nemůže, protože tak nejednám,“ říká k pověrám o smrti terapeutka Poradny Vigvam Barbora Racková.

Ze zkušenosti terapeutů vyplývá, že problém nastává v okamžiku, kdy k úmrtí zcela jinou kauzalitou v rodině dojde a někdo z jejích členů si úmrtí následně vyčítá, kvůli pověře, byť zcela logicky ví, že smrt nemá s pověrou souvislost. „Vznikají pak pocity viny, které ale opět pomyslně umožňují žít v představě, že máme událost ve své moci, že se neštěstí stalo jen naší neopatrností, a tak můžeme dalšímu neštěstí předejít,“ dodává Barbora Racková.

Bát se smrti je normální

V rámci rozvoje vlastního duševního zdraví bychom se měli snažit se od tohoto strachu odpoutat. Něco jiného je však strach ze smrti samotné. Ten je naprosto přirozený a normální. 

„Chci zdůraznit, že mi přijde zcela normální se smrti bát. Úzkost ze smrti považuji za nejhlubší dynamiku lidského nitra. Terapeutickým cílem není se zcela úzkosti ze smrti zbavit. Strach, že zemřu, mě na jednu stranu může paralyzovat, na druhou stranu mě ale také může chránit před situacemi, které jsou nebezpečné a ke smrti doopravdy mohou vést,“ říká Barbora Racková. 

Byť je smrt přirozenou součástí života, je ale stejně tak přirozeně součástí bolestnou. Proto je v pořádku, že z ní máme respekt nebo strach. Nadmíru se však zatěžovat obavami z naplnění pověr, nám akorát více ubližuje. 

„Bojme se smrti zdravě, nenechejme se jí paralyzovat, ale taky nežijme tak, jako by neexistovala,“ doporučuje terapeutka. 

Jak se odpoutat od strachu z naplnění pověry 

Pověry jsou svým způsobem něco magického. Jedna cesta proto může být sejmout z nich onu magii. Racionálně si vysvětlit, že opravdu neexistuje souvztažnost mezi obsahem pověry a smrtí. Tato cesta funguje především pro ty, kteří jsou racionálně a logicky založení.  

„Druhý způsob pracuje zcela opačně – nabízí možnost setrvat v magickém prostoru, využít ho a vytvořit magickou obranu, která nás před důsledky pověry chrání. Někdy tohle funguje u dětí, když se bojí bubáků a mají v posteli plyšáka, který je před nimi chrání. I pro nás dospělé, kteří se v dospělejší verzi magického myšlení nacházíme, může být tento princip užitečný. U obou způsobů je však velmi důležité hlídat, zda nám přinášejí úlevu a nezatěžují nás ještě více než původní pověra samotná,“ upozorňuje terapeutka Tereza Olivová.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 8. 2. 2022

Zpět do školy se smutkem

Děti a dospívající tráví většinu svého času ve škole. A s nimi tam vstupují i všechny jejich emoce včetně zármutku. Pro některé je návrat do školy uklidňující. Najdou zde podporu ve struktuře, známém prostředí, ve spojení s přáteli. Mohou se zaměřit na něco jiného než na smutek. Pro jiné to může být náročnou výzvou, která přináší další stres, nejistotu a obavy. 

Možnosti pomoci závisí na řadě faktorů: 

Jak staré je vaše dítě a do jaké třídy chodí? Kdo mu zemřel a jaký byl jejich vztah? Jak ten člověk zemřel? Kdy ke ztrátě došlo? Neexistuje žádný vzorec, jak odpovědi na tyto otázky ovlivňují něčí zármutek, je ale důležité je zvážit, když uvažujete nad tím, jak nejlépe podpořit své dítě při návratu do školy.

Zármutek prožíváme na mnoha úrovních, a to bez ohledu na věk. Dotýká se jak našich emocí, tělesného prožívání, tak chování. Vliv má i na naše vnímání. Veškeré tyto aspekty se ve škole mohou projevovat, ať už jde o soustředění se na nové učivo, vrstevnické vztahy nebo projekty věnující se tématu rodiny.  

Změny, ke kterým patří i návrat do školy, mohou být obtížné pro každého. Zvláště pak pro ty, kteří truchlí. Při přechodu z prázdninového na školní režim mohou být děti znepokojené, podrážděné a vyčerpané. Tuto dobu jim můžete ulehčit plánováním. Mluvte s nimi o nadcházejících změnách jako kdy půjdou do postele, kdy budou vstávat, jak bude vypadat rozdělení domácích prací. Kdy je budete vodit do školy a kdy vyzvedávat, kdy očekáváte, že si budou dělat úkoly nebo se jich ptejte, na jaké kroužky by chtěly chodit.

Jednou z největších obav dětí při návratu do školy je to, kdo o úmrtí jejich blízkého ví a kolik toho ví. Pokud ke ztrátě došlo v létě, nebo pokud jde vaše dítě do nové školy, zeptejte se jej, co by chtělo sdílet s učiteli a spolužáky. První přirozenou reakcí může být přání udržet to v tajnosti. Děti se často obávají, že s nimi bude zacházeno jinak, že na ně bude nahlíženo jako na „dítě jehož rodič/pečovatel/sourozenec zemřel.“ 

Jakkoliv je v takové chvíli důležité ctít přání dítěte, mluvte s ním o výzvách, které jsou se snahou udržet ztrátu v tajnosti spojené. Vyžaduje to mnoho energie a může to omezit jejich schopnost otevřít se přátelům. Také učitelé budou lépe připraveni být dítěti oporou, pokud o dané situaci ví. Promluvme si proto s dětmi o tom, jak silné může být, když se o svůj příběh podělí samy, než když to lidé zjistí jinými způsoby.

Nabízíme několik dalších obecných aspektů, které je vhodné při návratu do školy vzít v potaz:
Vytvořte si plány pro zvlášť obtížné dny:

Během roku přijdou měsíce a dny, které budou obtížnější než jiné. Často se tyto dny shodují s nějakým speciálním výročím, svátkem, nebo událostí. 

Mohou to být narozeniny vašeho dítěte nebo narozeniny osoby, která zemřela, ale také jiné události spojené se smrtí, jako je diagnóza, pobyt v nemocnici, nebo „první a poslední“ (tj. první volejbalový turnaj od smrti, první výlet na určité místo, kam se chodívalo pravidelně a které zesnulá osoba doposud organizovala). 

Mluvte o tom s dítětem a zjistěte, co potřebuje, když je toho na něj příliš, když se cítí přetížené. Spolupracujte s učiteli a psychologickými poradci a vytvořte strategie, díky kterým se vašemu dítěti dostane podpory. Může jít například o výběr konkrétního učitele nebo poradce, u kterého se dítě cítí v bezpečí. Vypracujte plán, jak může dítě v případě potřeby opustit třídu, aby se s danou osobou skontaktovalo.

Najděte způsoby, jak se děti a dospívající s vámi nebo jinými pečovateli mohou skontaktovat, když to budou potřebovat: 

Po úmrtí blízkého se děti často obávají, že se něco stane i jiným lidem v jejich životech. Například celodenní školní výlet bez možnosti kontaktu s vámi by pro ně mohl být velmi náročný, zejména v prvních několika měsících po smrti. 

Promluvte si se svým dítětem a zaměstnanci školy o tom, jak se s vámi mohou v určitých časech během dne skontaktovat. Nemusí jít o nic složité. Může jít o možnost rychlého telefonátu ze školní kanceláře nebo poslání textové zprávy v čase oběda. 

Naplánujte rutinu pro vodění do školy a vyzvedávání:

Pokud osoba, která zemřela, byla součástí vodění dítěte do školy a jeho vyzvedávání, mohou být tyto časy dne obzvláště obtížné.

Zeptejte se na to svého dítěte předem a promluvte si o možnostech. Některé děti budou chtít, aby věci byly co nejpodobnější, zatímco jiné mohou chtít vyzkoušet něco zcela nového.

Devítiletá Maya vodila každé ráno svojí sestřičku do třídy. Když její sestra v létě zemřela, Maya se bála chodit do školy bez toho, aby jí sestřička držela za ruku. Po několika rozhovorech si ona i její otec uvědomili, že by Maya mohla chodit do školy o deset minut dříve. Otec jí tak mohl doprovodit do školy i dostat se včas do práce.
Mluvte i o rituálech v čase po škole:

Podobně jako u vodění a vyzvedávání je i zbytek dne ovlivněn smrtí. Jakých částí odpolední rutiny se dotkla nejvíc? Je vaše dítě zvyklé mít každý den svačinu u babičky a jít s ní pak do parku? Zvyklo si vaše dítě chodit do domu svého nejlepšího kamaráda dělat spolu domácí úkoly?

Nejtěžší část smutku může být právě nevědomost, co se teď bude dít. Proto spolu mluvte a vypracujte plán i pro čas po vyučování. To dá vašemu dítěti možnost mluvit o tom, co jim bude chybět a zároveň může navrhnout nové alternativy, na které se bude moct těšit.

Mluvte o problémech týkajících se soustředění, paměti a přípravy do školy:

Smutek si může  vybrat daň na naší schopnosti soustředit se a dokončovat úkoly. Jak sdílel jeden dospívající: „Přemýšlení o smrti mé sestry zabralo celý prostor mého mozku, nezbylo místo pro algebru.“ 

Mnoho lidí říká, že se snaží si rychle na něco vzpomenout a nedokáží to. Potřebují pomůcky a postupy, díky kterým mohou být organizovaní. Totéž pro platí pro studenty.

Spolupracujte se svým dítětem a jeho učiteli. Zkuste spolu přijít na způsob, jak dítěti pomoct udržet pozornost a jak sledovat to, jak si dítě vede v učení.

Jeden páťák se například domluvil s kamarádem, že bude každý den kontrolovat, jestli má zapsané všechny domácí úkoly.
Udělejte si čas na oddech, hraní a na přátele:

I truchlící studenti jsou stále dětmi,  které potřebují čas na odpočinek, relaxaci a zábavu. Když se škola a práce stanou hektickými, máme ve snaze zvládnout všechny úkoly tendenci odkládat plány na propojení a zábavu stranou.

Hra je však způsob, jak děti, zejména malé děti, zpracovávají a integrují to, co se děje v jejich  světě. Pokud se osoba, která zemřela, významně podílela na jejich hrách a zábavě, je důležité si uvědomit, že by se mohli obávat, kdo s nimi bude tyto aktivity dělat nyní. 

Pokud vaše dítě mělo víkendovou tradici sledovat filmy nebo hrát videohry se svým bratrem, zeptejte se jestli je to něco, co by chtělo dělat i nadále s někým jiným, nebo jestli je to pro ně příliš bolestivé. 

Ujistěte děti, že je v pořádku, když se tradice udržují, ale také když se úplně změní. Někdy ztráta může způsobit, že rodič, nebo pečovatel má výrazně méně času a finančních zdrojů pro oddech a hraní. Pokud je tomu tak, jsou ve vašem okolí lidé, kteří mohou pomoci?

Pro mnoho dětí je vědomí toho, že mají vyhrazený čas s dospělými, na kterých jim záleží, bez ohledu na činnost, to nejdůležitější. Společné čtení knihy jednou denně, venčení psa po večeři nebo stavění pevnosti z polštářů a přikrývek jsou skvělé možnosti, jak zažívat sounáležitost s dospělými a budovat vzájemný vztah. 

Najděte způsob, jak pečovat také o sebe:

Výzkum ukazuje že to, jak se truchlící děti vyrovnávají se ztrátou, je úzce propojeno s tím, jak se s ní vyrovnávají jejich dospělí pečovatelé. Snadněji se to řekne než udělá, zejména pokud truchlíte a připadá vám to jako jeden z dalších úkolů na již tak dlouhém seznamu. Ať už je to čas o samotě nebo setkání s jinými lidmi, cvičení, dostatek spánku, kreativní činnost nebo cokoli jiného, co vám přinese úlevu a pohodlí. Naslouchání potřebám své mysli, těla a duše je jedním z nejlepších způsobů, jak můžete podpořit i svoje dítě.

Návrat do školy je významnou zkušeností pro každého studenta a zejména pro ty, kteří truchlí. Doufáme, že vám tato doporučení poskytnou dobrý základ pro rozhovor o obavách dětí bez ohledu na to, jak jsou před začátkem školního roku nalazení. A pomůžou vám najít cesty, jak je podpořit v tom, aby cítili podporu a pochopení.

Zdroj: Tento článek je překladem anglického originálu Back_to_School_with_Grief.pdf (dougy.org) 

Publikováno: 24. 8. 2021

Dítě a pohřeb – trauma nebo příprava na život?

Smrt je pro všechny náročné téma. Ve chvíli, kdy o ní máme mluvit s dítětem, se stává ještě ošemetnějším. A co teprve když přijde na pohřby. Kdy dítě na pohřeb vzít, a kdy ho raději nechat doma? Máme pro vás tipy, které vám pomůžou se správně rozhodnout.

Jít, či nejít?

Někdo si nese celoživotní trauma z pohřbu v dětství, někdo naopak nemožnosti rozloučit se s příbuznými lituje. „Dospělí často hovoří o tom, že někdo blízký jim najednou zmizel ze života a nechápali co se stalo. Až mnohem později si uvědomili, že ten blízký zemřel a chybělo jim rozloučení,” říká Mgr. Sylvie Stretti, ředitelka a zakladatelka Poradny Vigvam. Univerzální návod podle věku dítěte jednoduše neexistuje. Rodiče mají mnohdy pocit, že pohřeb bude pro dítě příliš stresující, nebo mu nebude rozumět. Jedná se ale o pouhé domněnky dospělých. Nejdůležitější úkol, před kterým rodič v takovou chvíli stojí, je vysvětlit smysl pohřbu dítěti tak, aby o své účasti mohlo samo rozhodnout.

„Je vhodné dítěti popsat, jak bude pohřeb probíhat, co je cílem a co ho může čekat. Řekněte dítěti, jestli bude mít možnost odejít a s kým, případně jak se může rozloučit jinak. I velmi malé děti dokážou říci, zda půjdou, nebo ne. A u těch nejmenších, se kterými není možnost se domluvit, je důležité, aby pohřeb byl uklidňujícím pro rodiče, protože pokud rodiče jsou v klidu na dítě se klid přenáší,” říká Mgr. Sylvie Stretti, ředitelka a zakladatelka Poradny Vigvam, která pomáhá dětem a rodinám vyrovnávat se se smrtí. 

Sylvie Stretti, poradna vigvam

Loučíme se s maminkou nebo se strýčkem?

Ohledně účasti dětí na pohřbu se nabízí dospělým také otázka, jestli mají v rozhodování rozlišovat mezi rozloučením s rodičem dítěte, nebo se vzdálenějším příbuzným. „Z mé zkušenosti není dobré, aby v tom dospělý dělal rozdíl. Děti dokážou tuto blízkost samy rozlišit. Pokud mají všechny vstupní informace, jsou schopny se rozhodnout,” vysvětluje zakladatelka Poradny Vigvam Mgr. Sylvie Stretti. 

Právě blízkost zemřelého je ale jedním z klíčových momentů pro rozhodování dětí. Také je dobré s nimi probrat nejen to, co se bude dít na pohřbu, ale i po něm. „Pokud jim zemřelý nebyl blízký, děti nemusí mít potřebu a chuť na pohřeb jít, ale mají potřebu s rodinou sdílet třeba jen následné rodinné setkání,” dodává Mgr. Sylvie Stretti.

Jak správně postupovat při přípravě pohřbu se zapojením dětí:

  1. Zvažte psychický stav dítěte – podle toho se rozhodněte. Pokud dítě propadá v nezvladatelné záchvaty smutku a pláče při zmínce o zemřelém, mohl by ho pohřeb ještě více rozrušit. 
  2. Vysvětlete mu, co přesně pohřeb je – ujistěte se, že dítě ví, co přesně znamená, když je někdo mrtvý. Citlivě mu objasněte celý proces a důvody, proč se na pohřby chodí.
  3. Dejte dítěti možnost podílet se na rozhodnutí – vysvětlete mu celý proces a dejte mu možnost, aby se samo rozhodlo, jestli se chce přidat. 
  4. Vysvětlete celý průběh pohřbu – popište místo i lidi s jejich úlohami. Zmiňte se, že někdo má smuteční řeč, vysvětlete v jakém pořadí a proč jsou jednotliví smuteční hosté na pohřbu, samotná kremace či vložení rakve do země, smuteční hostina. To vše jsou věci, na které bychom měli dítě připravit, aby ho nevyděsily. 
  5. Zapojte ho – jděte společně vybrat květiny, hudbu, nechte ho nakreslit obrázek, případně můžete společně vymyslet jinou vhodnou formu dárku na rozloučenou. Díky tomu se bude cítit jako důležitá součást celého procesu a pomůže to také utužit rodinné vztahy.
  6. Všechno je v pořádku – je naprosto v pořádku, ať se dítě rozhodne jakkoli. Ujistěte ho, že není špatné rozhodnutí a pokud nechce na pohřeb jít, respektujte to a hledejte jinou formu rozloučení.
  7. Někdo brečí, jiný ne – Nezapomeňte zmínit, že je normální, když jsou lidé na pohřbu velmi smutní a brečí, ale stejně tak je normální nebrečet. Každý prožívá žal jiným způsobem a všechny cesty jsou správné. Rozhodně není nutné stydět se za své pocity. 
  8. Není špatných otázek – někdy děti jen poslouchají a rozhodují se a někdy se také hodně ptají. Může to pro nás být zatěžující, ale odpovědi jsou důležité, pomáhají dětem se dobře rozhodnout a také pochopit, co všechno je se smrtí spojeno.

Pokud by celý velký pohřeb mohl být pro dítě příliš psychicky náročný, nenuťte dítě chodit s vámi. Můžete si například uspořádat druhé poslední rozloučení jen v kruhu blízké rodiny, kde se bude cítit dobře. Důležité je dát možnost rozloučit se sobě i dětem.

NEJSTE SI JISTI? ZEPTEJTE SE NÁS

Je vaše situace složitější a nevíte, jak vše jednoduše vyřešit? V Poradně Vigvam nabízíme nejen službu krizové terapie pro rodiny s dětmi, kterým někdo zemřel. Jsme tu i na telefonu pro všechny, kteří si neví rady, jak řešit jednorázové problémy spojené se smrtí v životě dětí.

Autor: Veronika Drdáková

Publikováno: 26. 5. 2021