Blíží se Vánoce a s nimi ten „sváteční čas“.

Čas, kdy velká část z nás nechodí do práce (v tu chvíli umíme zároveň líp, než kdy jindy, zapomenout na ty, co tam chodí).

Čas, v němž naše zaměstnání můžeme (a snad i máme?) nahradit časem s blízkými. 

V představách se s nimi díváme na pohádky, pijeme svařák nebo domácí vaječňák, uzobáváme cukroví a přidáváme si třetí řízek (ne, v představách se s nimi nikdy nehádáme, jako se nám to většinou, rok co rok – pod taktovkou přílišné blízkosti, s níž si náhle nevíme rady, povede ve skutečnosti).

Čas, kdy nás navštěvují naši blízcí i širší rodinní příslušníci (ti, které chceme vidět, a často i ti, které opravdu vidět nechceme, ale vzájemně předstíráme, že jo). 

Čas rituálů – které se rodinu od rodiny liší.
Čas darů – v té materiální i symbolické rovině.
Čas bilancování – co rok přinesl a co odnesl, ale taky co odnést měl, ale zůstalo tu „trčet dál“. 
Čas přání a čas ztrát. 

Každá rodina má svý tradice a divnosti, který se tak zaryjou pod kůži, že vám připadá, že to „takhle přece má každej“ a že to „nikdy nebude jiný“. Chvíle, kdy se novomanželský pár ocitne poprvé u společných „Vánoc“ bývá nejednou krušná, o čemž by novomanželé mohli vyprávět. 

Ani nevíte proč, ale najednou si uvědomíte, že od štědrovečerního stolu smí vstát jen ten, kdo jídlo podává, pod talíř se dává šupina a do bramborového salátu rozhodně nepatří cibule, hrášek, kukuřice nebo mrkev, každému jak libo (zmínění novomanželé to často vyřeší dvěma různými druhy salátů ze dvou nedávno spojených rodů, neboť napětí v tu chvíli nabývá nebývalé intenzity :))

U nás jsme (mimo dalších zvyků a rituálů) na štědrovečerní večeři vždycky dávali na stůl „talíř pro hosta“. Co kdyby. Ačkoliv – kdyby na to došlo a někdo opravdu zazvonil u našich dveří, tipuju, že by nikdo z nás nejásal a nějaký odvážlivec, mluvící za všechny, by možná navrhnul, že „třeba nejsme doma“. 

A děda ke smaženýmu kaprovi celé roky jedl vánočku. Vím, zní to zvláštně. Myslím, že jsem se v dětství slitovala a nechtěla jsem ho v týhle divnosti nechat samotného, tak jsem jí začala jíst s ním. 

Možná tím, jak se od nás nebál lišit, mi připadal výjimečnej a milování-hodnej.

Kapr a vánočka, až pak bramborovej salát. 

Děda je x let po smrti (jo, klidně si jednoho dne umřel a nechal mě v tom), ale moje máma mi ke kaprovi servíruje vánočku pořád.

A já jí takhle jím sama. Jako on kdysi. Tradice je tradice. Díky dědo.

Taky jsme si vždycky před jídlem popřáli, ať se nás příští rok u téhle večeře sejde minimálně stejně, ne-li více. Víte jak, přání je otcem myšlenky.

Už dva roky za sebou je to ale u stolu mínus jeden (a nemyslím teď dědu, kterej to na tomhle světě zabalil už podstatně dřív).

Skoro se bojím si tohle přání letos říct nahlas znovu. 

Řekla jsem si proto, že na to teď půjdu jinak. Nebudu se, jako vždycky, tolik zabývat tím, co všechno komu dám (lockdown mi k tomu trochu hraje do karet), ale popřemýšlím nad tím, co všechno už sem dostala. 

Co jsem dostala za ty roky od těch, co už si s námi ten bramborovej salát dát nemůžou.

Top dárek. Dárek nad všechny dárky.

Myslím, že jestli jsem dostala od svých blízkých zemřelých něco speciálního, tak je to dar přítomnosti. Asi trochu klišé, ale je to tak.

Řekla bych, že dotek se smrtí (ať už s naší vlastní skrze vážnou nemoc – podle mě to má podobnej účinek, nebo našich blízkých, co fakt umřou a my jsme emočně blízko u toho) nás konfrontuje s pocitem, že se to jako „fakt může stát“. 

Je to náraz.

Představte si, že bez obav jdete a najednou vrazíte do skleněný výlohy, která vám vyskočila před obličej. Do určitý míry je skoro jedno, jestli to vypadalo, že tam ta výloha je nebo není (jestli smrt čekáte nebo ne). Náraz vás překvapí. A zabolí.

Zítřek prostě nemusí bejt. Jako vážně. Štědrovečerní večeře za rok je na hony vzdálená fantazie a sci-fi, když je dneska. 

Jasně, všichni víme, že zítra můžem umřít.

Ale většinou se každodenně nebudíme a neuleháme s pocitem, že takhle to je. 

Yalom o tom napsal knihu Pohled do slunce – dívat se do plného žáru slunce taky nevydržíte dlouho (mimochodem, Yalom píše celkem beletristicky, takže doporučuju, kolegyně Bára by vám o tom mohla vyprávět, podle mě je to její vzdálenej praprapředek, protože o něm umí z celého Vigvam týmu nejlíp povídat :))

Ale zpět k věci – většinou nežijeme plnost tohoto vědomí. Vědomí, že máme jenom teď. 

Obvykle do doby, než zažijeme intenzivní dotek s definitivou a konečností, nepochybujeme o existenci každého zítra. Jsme si prakticky jistý, že se zítra ráno zase probudíme. A ta představa je stabilní, bezpečná a laskavá. A téměř vždycky statisticky platná, takže se na ní skoro lze spolehnout. Skoro. 

Taky ale díky ní víme většinou celkem málo, jakej jsme měli dnešek.

Kdysi mi jedna bývalá kolegyně říkala, že indiáni věří, že jim smrt stále sahá na jejich rameno. A že někdy tu ruku cítí. Je to asi deset let zpátky, říkala jsem si tehdy, že je fakt divná – cítit ruku smrti. Veroniko, nebyla si divná (to v tu chvíli byl někdo jinej – s určitou vlídností bych dneska trošku propleskla své mladší já)!

Já, když se dneska dívám skoro na kohokoliv, napadne mě – nevidíme se naposledy? 

Když se s někým někdy pohádám, proletí mi hlavou – tohle by nebyl pěknej závěr tvýho bytí tady, zkus to nějak napravit. 
Když jedu na nový místo, pomyslím si – uvidím to tady ještě někdy? 
Když zažiju něco mimořádnýho, řeknu si – jak si tenhle pocit můžu co nejlíp uchovat? 
Když mě někdo políbí, zároveň znejistím – políbí mě i zítra?

A jakými zážitky vlastně naplňuju svý běžný, ty nejvíc obyčejný, dny?
Není tohle právě ten poslední film, co spolu vidíme?
Každá plnost prožitku mě zároveň konfrontuje s vědomím, že všechno je pomíjivý. 
Kde je radost, tam dřív nebo později pravděpodobně bude i smutek a naopak. Radost a smutek jsou brácha se ségrou. 

Štědrovečerní večeře nebude vždycky ve stejném složení (co do lidí, i co ingrediencí). A je to tak se vším.

Barbora Šťastná v jednom svým článku napsala, že „budoucí bolest je součást nynějšího štěstí, taková je dohoda“. Myslím, že to je přesný. 

I minuty, kdy píšu tenhle článek, už odplynuly. Stihla jsem si všimnout?

Někdo by řekl – no, to aby ses z toho zbláznila! Z takových myšlenek! Jasně, nejde o tom takhle mluvit s každým a pořád (respektive zatím – však víme do kdy).

Takže vám – vám s nimiž tenhle článek rezonuje, zkusím dát do letošních vánoc jeden předčasnej dárek, kterej mi tady nechali mí blízcí zemřelí  – zkuste si všimnout toho, jaké je vaše TEĎ. 

Nic víc nemáme, protože všechno ostatní je iluze. Je to bolestivá ale i osvobozující představa (ono se to totiž vzájemně nevylučuje, podobně jako ten smutek s radostí) 🙂

Přeju svátečně „naplněné teď“ všem (opravdu nejen letos o Vánocích)!

Autor: Hana Křížová

Dejte si nohy nahoru, zavřete oči a zaposlouchejte se do rozhovorů s našimi terapeuty. O smrti mluvíme otevřeně a učíme tomu i veřejnost. DVTV, Radio Wave, Sama doma.. Kde budeme příště? 

Rozhovor s naší úžasnou terapeutkou Bárou Rackovou si můžete poslechnout v Houpačkách. Do podcastu Radia Wave si ji pozvala moderátorka Michaela Sladká, které moc děkujeme za odvahu otevírat téma smrti veřejnosti. 

Rozhovor na Radio Wave – Houpačky ⇠

Jestli hledáte perfektní rozhovor o smrti, tak už nehledejte. Je tady. Emma Smetana vs. Sylvie Stretti. Zaposlouchejte se.

Rozhovor v DVTV ⇠

V Sama doma o Vigvamu a naší práci mluvila Sylvie Stretti s moderátorkou Janou Havrdovou.

Rozhovor v Sama doma ⇠

Smrt obrátí svět vzhůru nohama všem, i tátům, od kterých společnost vyžaduje rozhodnost, stabilitu, sílu a zajištění rodiny. Mají to muži v přijímání smrti blízkého těžší než ženy?

Muže od mala učíme nebrečet a své projevy smutku raději skrývat. Hodně mužů si tak emoce ukládá v sobě, což ale vytváří velký vnitřní tlak. Ten pak způsobuje podrážděnost a přehnané reakce. Co vypadá jako výbuch hněvu, může být nepřiznané zranění nebo neodžitý smutek.    

„Tlak naší společnosti na muže je v oblasti emocí mnohem náročnější. Pohlíží se na ně jako na silné bytosti, které mají těžké situace zvládat a moc si nestěžovat, mít vše pod kontrolou,“ vysvětluje Mgr. Sylvie Stretti, ředitelka Poradny Vigvam, ve které zajišťují terapeutickou pomoc rodinám s dětmi, kde někdo zemřel. 

Vyrovnat se se smrtí milované osoby je jeden z nejtěžších životních momentů. Muži se v těchto chvílích tak zaberou do zajištění chodu rodiny, že můžou zcela opomíjet smutek, který se v nich hromadí. Další problém je, že se ve svém emočním životě často nevyznají.

„Pro muže je stejně jako pro ženy důležité mít možnost přiměřeně vyjádřit svoje pocity. Jinak si zakládají na psychické a psychosomatické problémy. Potíž je v tom, že dost mužů si svoje pocity ani neuvědomuje, natož aby je dokázali identifikovat,“ vysvětluje PhDr. Martin Jára, spoluzakladatel Ligy otevřených mužů, organizace zvyšující kvalitu života mužů. 

Zatímco ženy si tak pro pomoc chodí přirozeně, muž v sobě nejdřív musí překročit předsudky, že má vše vyřešit sám. Teprve pak si může přiznat, že na něco nestačí a dokáže požádat o pomoc.

„Vzpomínám si na jednoho muže, který mne vyhledal půl roku po smrti své ženy. Zajímal se, jak se v této situaci má chovat ke svojí malé dceři. Postupně se ale ukázalo, že vlastně přišel sdílet svoji vlastní bolest. Hodně mu pomohlo, když jsme si společně prohlíželi jejich rodinné fotoalbum a on se nad ním mohl rozplakat a jiný muž byl u toho a podpořil ho. Mohl tak začít truchlit… Když jsme jeho ztrátu společně zpracovali, byl připraven věnovat se plně svojí dceři,“ vypráví Martin Jára příběh jednoho ze svých klientů.

Pro muže je uvědomění si vlastních emocí a jejich odžití a zpracování stejně důležité jako pro ženy. Rozdíl je primárně v povaze konkrétních lidí, jejich pohledu na svět a vztazích v rodině před smrtí spíš než v pohlaví. Právo i potřebu truchlit podle vlastních potřeb mají stejně tak ženy, jako muži. 

„Smrt blízkého člověka převrátí život naruby stejně tak mužům, jako ženám. Jen u mužů se častěji projevuje potřeba mít sebe i své emoce pod kontrolou, takže chvíle, než se otevřenou a začnou odžívat svou bolest, přichází zpravidla později než u žen,“ říká Stretti a dodává, že v závěru jsou pro maminky i tatínky stejně důležité hlavně jejich děti:

„Důvod, proč muži s dětmi přicházejí do naší poradny, se často shoduje s důvody maminek. Nechtějí něco přehlédnout nebo zanedbat v truchlení jejich dítěte. Chtějí jim pomoct a chtějí to zvládnou společně s nimi na jednom místě. Přijmout bolest ze ztráty, aby mohli žít dál. A také hledají cesty, jak najednou vše, včetně výchovy, zvládnout jen v jednom.“