Skip to content

O nás

Jsme průvodci v tak těžké situaci, jako je ztráta blízké osoby. Poradna Vigvam je nezisková organizace, ve které pomáháme vyrovnat se s úmrtím blízkého člověka a brát smrt jako běžnou součást života. Ztráta může vyvolat hlubokou krizi, a pokud není ošetřena, může způsobit dlouhodobé trauma. Pracujeme s dětmi i rodiči, s učiteli i s širokou veřejností, která si uvědomuje důležitost přijetí tohoto smutného okamžiku v našich životech.

Náš cíl

Naším cílem je vytvořit funkční systém podpory pro děti i dospělé, kteří prožívají ztrátu člověka ve svém okolí. Pomáháme pozůstalým lépe se zorientovat v nastalé situaci a pochopit ji podle jejich možností a schopností. O tématu smrti mluvíme otevřeně, protože i veřejnost má velký vliv na to, jak pozůstalí prožívají bolestnou ztrátu. Jsme tu pro učitele, kterým pomáháme citlivě mluvit o smrti ve vztahu k žákovi i třídnímu kolektivu.

Sylvie Stretti, poradna vigvam

Sylvie Stretti

ředitelka Poradny Vigvam, z.ú.

Při své dlouhodobé práci na Lince Bezpečí jsme se spoluzakladately Poradny Vigvam a krizovými interventy vnímali téma smrti vždy jako jedno z nejtěžších. Navíc praxe ukázala, že terapeutů specializovaných na téma smrti je nedostatek a jejich objednací doby jsou dlouhé. Je přitom dokázáno, že pomoc nebo změna v chování pozůstalého by měla přijít v období do 6 týdnů. To vše vedlo k tomu, že jsme založili Poradnu Vigvam. Místo, kde se věnujeme velké bolesti způsobené ztrátou blízkého člověka a snažíme se celé rodiny vrátit zpět na cestu životem, kterou mohou s radostí kráčet.

Tým

Terapeutka
b6

Barbora Racková

Terapeut
Jan Kanak

Jan Kaňák

Terapeutka
hana křížová

Hana Křížová

Terapeutka
Hani-7462_adj.

Hana Nečina Vaníčková

Terapeutka
Lenka

Lenka Macháčková

Terapeutka
Lucie Scheerová

Lucie Scheerová

Terapeutka
Tereza Lysá

Tereza Lysá

Terapeutka
veronika kašparová

Veronika Kašparová

Marketing & kurzy
eva pecha

Eva Pecha

Projektová manažerka
Simona Kopicová

Simona Kopicová

Školy
Markéta Jírová Exnerová

Markéta Jírová Exnerová

Fundraising
Marianna foto

Marianna Čabová

Produkce
andrea slechtova

Andrea Šlechtová

Ekonom
petr horejs

Petr Hořejš

Dobrovolník
jiroušpavel1_2 (1 of 1)

Pavel Jirouš

První kontakt

Zasáhla vás nebo vaše známé smrt blízkého člověka? Potřebujete odbornou pomoc nebo si jen popovídat a ujasnit si, co se ve vás teď odehrává? Máte otázky týkající se smrti a truchlení? Zavolejte nám!

Šárka Grygarová, první kontakt

Ambasadoři

Zakladatelka Bejbyblogu
vendula karlikova_

Vendula Šírová

Zakladatel Investman s.r.o.
tung

Manh Tung Nguyen

olga mandelíková

Olga Mandelíková

7CD11300-317B-4AB7-AC2A-182C6C87C97B

Eva Hronová

Body Moody
Kateřina Rydlová

Kateřina Rydlová

Deník psychiatričky
IMG_5166

Anna Moricová

Marta Issová

Podpořit Vigvam, poradnu pro děti traumatizované ztrátou, jsem se rozhodla z několika důvodů. Ten počáteční byl velmi prozaický: jeho zakladatelku Sylvii Stretti už nějakou dobu znám a mám důvěru v ni i její cit zabývat se správnými a potřebnými věcmi.

Dalším je moje přesvědčení, že pomáhat je důležité, zvláště pak dětem ve svízelné situaci, do které se nedostaly vlastním přičiněním. Trauma ze ztráty někoho blízkého, nebo z jakékoli těžké situace tohoto druhu, může potkat kohokoli. Podstatné je, jakým způsobem se z něj dostaneme, případně kdo nám z něj pomůže. Což v případě dětí, které mají celý dlouhý život před sebou, platí dvojnásob. A proto jsem ráda, že mohu být jakousi „přítelkyní“ tohoto projektu, v jehož smysl hluboce věřím.

Podporují nás

Tématu smrti je spojeno s řadou negativních emocí. Spolupracovat s Vigvamem v oblasti marketingu a crowdfundingu je obrovská výzva. Je to o hledání cest, volby slov a titěrné práce, aby se právě tak nepopulární a tabuizované téma dokázalo správně představit a přiblížit veřejnosti.
Stand out
Vytvářet PR pro Poradnu Vigvam, je náročná práce, jejíž výsledky nás ale stále ženou kupředu. Šířit povědomí o tak důležitém tématu opravdu dává smysl.
Prest

„…Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…“
A. de Saint-Exupéry

Sylvie Stretti

Děti mnohokrát dospělé překvapují vlastní iniciativou i schopností hledat logické a jasné odpovědi i ve zdánlivě neřešitelné, těžké situaci.

Mám ráda jejich upřímnost, spontaneitu i nápaditost. Ráda propojuji pohádkové příběhy s příběhem dětí i dospělých, neboť jsem přesvědčená, že dospělý má v sobě skryté dítě.

S dětmi pracuji postupně od roku 2002, ať již formou asistence u dětí s mentálním a kombinovaným postižením, jako krizový intervent  Linky bezpečí a následně jako terapeut v rámci rodinné terapie. Vystudovala jsem psychosociální studia v kombinaci s teologií a jsem absolvent výcviků v krizové intervenci, dále výcviku a supervize v systemické rodinné terapii.

V současnost působím jako vysokoškolský pedagog se zaměřením na přímou sociální práci, dále jako krizový intervent v terénu i na telefonu a pracuji s dětmi i dospělými v poradně Vigvam.

Proč Vigvam?

Protože systematická podpora pro děti, které někoho ztratily a jejich rodiny, tady chybí. Ztráta je náročná pro všechny lidi, kterých se dotýká, a především pro rodinu.

Pokud se dítě může se ztrátou vyrovnat ve stejném čase jako jeho blízcí (děti i dospělí), mohou společně pracovat na přijetí situace, a tím se podporuje soudržnost rodiny jako uceleného systému. A propojení krizové intervence a terapie mi dává velký smysl, navíc jako bonus vnímám skvělé lidi kolem sebe

Vzpomínka na babičku…
Babička (velká milovnice masa): „Barunko, já už vůbec nejim maso…“
Já vyděšeně: „Babi a co jíš?“
Babička: „Tak brambory, rejži, těstoviny…“
Já: „Jako samotný, nebo s něčim?“
Babička: „No, tak většinou si do toho nakrájim gothaj, klobásu a nebo slaninu…“

Barbora Racková

Měla jsem se jmenovat Pepina, ale na poslední chvíli si to mamka rozmyslela a jsem Bára… a jsem za to ráda. 

Na Lince bezpečí jsem poznala kouzlo dětské duše, moudrost, která je dětem přirozeně dána, a obrovskou schopnost flexibility a regenerace i v těžkých situacích. 

 V bakalářském programu jsem vystudovala teologii a psychosociální vědy, v magisterském sociální práci. 8 let jsem se věnovala krizové intervenci na krizových linkách – pro děti i dospělé. Ve Vigvamu se věnuji v individuální terapii dětem i dospělým, můžete se se mnou také setkat na podpůrných skupinách pro děti i pro dospělé. Jako koterapeutka působím při hagioterapeutických skupinách v PN Bohnice. 

Proč Vigvam?

Protože Vigvam má smysl. A to právě proto, že při ztrátě blízkého člověka je smysl nejen těžké vidět, často je to až nemožné. O to víc je náročné být na takovou bolest sám. Poslání, které ve Vigvamu spatřuji, je ne radit, ale být průvodcem a podporou, je to prostor pro nejhlubší zákoutí naší zraněné duše.

„Ano,“ řeklo Prasátko, „Králíček je chytrý.“
„A má rozum.“
„Ano,“ řeklo Prasátko. „Králíček má rozum.“
Pak bylo dlouho ticho.
„Myslím,“ řekl Pú, „že právě proto nikdy nic nechápe.“
Medvídek Pú

Jan Kaňák

Jmenuju se Honza. S dětmi a dospívajícími pracuji od roku 2004 a to jak osobně, tak po telefonu.

Posledních pár let jsem pracovat v Modrých dveřích v rámci rodinné terapie, individuální práce s dospělými i dětmi a také formou krizové intervence. Přednáším (spíš někdy nechávám mluvit a někdy jen tak povídám) na HTF UK krizovou intervenci, teorie sociální práce a ještě něco k tomu.

Myslím, že obecně se dá říct, že je mým úkolem pomoct klientům ustát to, co potřebují ustát a vyznat se v tom, co vypadá naprosto nevyznatelně a přijmout to, co nelze vysvětlit ani zcela pochopit.

Proč Vigvam?

Odpovědět na to, proč Vigvam by asi zabralo hodně moc místa. Ale tak ve zkratce (aby to nebylo jen Protože Vigvam), důležitý pro mě je, že mi ta práce tady dává smysl, že jí tvoříme ne jen podle toho, co zažíváme s klientama a klientkama, ale taky podle toho, co se o procesu truchlení ví a co se v této oblasti už vyzkoumalo. A taky teda proto, že některý lidi ve Vigvamu znám už dlouho a je mi s nima dobře.

„Moje radost je jako jaro,
tak teplé,
že rozkvétají květy na všech cestách života.
Má bolest je jako řeka slz,
tak plná,
že naplní všechny oceány…“
T. N. Hanh

Hana Křížová

Jsem Hanka a s dětskými, dospívajícími či dospělými klienty, kteří pro sebe hledají a potřebují nějaký druh podpory, se potkávám od roku 2009. Za tu dobu jsem poznala, že hojivou sílou ve vztahu s lidmi bývá setkání a přijetí – že se vzájemně můžeme slyšet, vidět, vnímat a cítit, bez soudů a taky bez ohledu na to, v jak těžkých situacích se někdy člověk nachází.

Nespočet klientů, s nimiž jsem měla možnost pracovat, mi ukázal, jak silná a odolná může být lidská duše a jak zároveň někdy může být těžké, kráčet po světě se svými trablemi a nasbíranými ztrátami sám. A tak se jen snažím „být u toho“, jít chvíli vedle malých i velkých lidí, kteří si to přejí, pomáhat jim hledat, co může být úlevné a taky společně s nimi chvíli nést to, co nést sám je někdy v nadlidských silách.

Proč Vigvam?

Protože vnímám tento druh pomoci jako ojedinělý a velmi smysluplný. Přijde mi důležité být nablízku lidem, které společně zažívají ztrátu a zároveň s ní každý z nich může mít spojené jiné emoce a prožitky. Chci podporovat jejich individuální vyjádření tíhy, bolesti i jejich individuální hledání úlevy a smyslu, a současně propojovat vzájemné vnímání sebe i porozumění druhému („já to teď mám takhle a máma/táta/brácha/ségra to teď má jinak a obojí je v pořádku“).

PTÁČEK: Pane Smrtko, vy se pořád jen smějete. Když to víte, tak to řekněte, nebo alespoň něco naznačte.
SMRTKA: My nesmíme ani naznačovat…

Hana Nečina Vaníčková
Jsem psychoterapeutka, psycholožka a krizová interventka. Krizová intervence mě dovolila profesně vyrůst, můj pracovní život je spojen s Linkou bezpečí, kde jsem 20 let zpět začínala a kde stále na částečný úvazek pracuji jako vedoucí chatu. Svůj background jsem nakonec našla v celostním přístupu biosyntézy.

Proč Vigvam?

Do Vigvamu jsem přišla za skvělou šéfovou a týmem, který je z velké části složen z lidí, které dobře znám právě z Linky bezpečí. Když jsem seděla na první poradě, měla jsem pocit, že jsem doma. Téma smrti a péče o pozůstalé považuji za důležité a tak nějak zvláštně opomíjené a vytěsňované. Práce tady mi dává smysl. A bez toho bych pracovat nemohla.

To je hrozné, jak sebehlubší filozofie vypadá marná vedle kousku života. Poznat nesmírnou složitost skutečnosti, to je pro mne věc úcty k životu, která se stupňuje v úžas.“ Karel Čapek

Lenka Macháčková

Jmenuji se Lenka, ale často se mi stane, že se podepíši jako Lebka. Když se nad tím zamyslím, asi to nevadí, v obojím se najde pár zajímavých věcí…

K psychologii jsem se dostala díky literatuře a dodnes si myslím, že život je hlavně o příbězích; ať už jde o pohádku, komedii nebo tragédii. A příběhy by měly být vyprávěny. Kdykoli je vyprávěn příběh, je nezbytné naslouchat. Vyprávění mi zatím moc nejde, ale v naslouchání jsem celkem dobrá. 

Co se týče mého příběhu, došla jsem k osobnímu poznání, že někdy je snazší přijmout, že některé události nemají smysl než se pokoušet ho v tom všem najít.

Mám za sebou několik let na Lince bezpečí, hlubinně-dynamický psychoterapeutický výcvik SUR a nyní studuji psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Proč Vigvam?

Protože smrt, bolest a vina nejsou obyčejně oblíbenými konverzačními tématy, přestože mluvit o nich je mnohdy životně důležité. Naučit se žít bez někoho blízkého je dlouhá cesta a někdy je potřeba neplahočit se po té cestě sám, to je totiž neskutečná páračka. Prostě mít někoho, kdo poponese batoh, vybalí svačinu nebo pláštěnku je prostě fajn.

„Do korun stromů se opíral svižný větřík a zalézal pod mokré, těžké listy. V Příhodově mozku se nezrodila ani jediná myšlenka. Jeho hruď naplnil klid a mír.“

J. Kosinski

Lucie Scheerová

Jmenuji se Lucie. V oblasti krizové intervence, psychologického poradenství a terapie se pohybuji přes 20 let. Jako většina týmu Poradny Vigvam jsem začínala na Lince bezpečí, kde jsem se naučila, jak podporující a úlevné může být sdílení čehokoliv, co má člověk na srdci, v hlavě, kolem sebe. Ve Vigvamu takový bezpečný a přijímající prostor nabízím klientům při stabilizačních telefonických hovorech. 

Proč Vigvam?

Protože věřím, že každý, kdo někoho ztratí nebo se ocitne blízko smrti, by měl mít možnost v takové těžké chvíli být s někým a sdílet, co sdílet potřebuje, třeba i mlčení. Věřím, že i takové bolavé zkušenosti můžou mít po čase v našich životech své dobré místo. 

Pokud si myslíte, že jste příliš malí na to, abyste něco změnili, zkuste spát s komárem.

Dalajláma

Tereza Lysá

Jmenuji se Tereza a jsem psycholožka a terapeutka. Dlouho jsem pracovala s dětmi z dětských domovů, zkušenosti mám i ze školství. 

Ve Vigvamu pracuji s dětmi a jejich rodiči. Naše setkávání chápu jako vytváření bezpečného a důvěrného prostoru, kde se klient může svěřit a vztahu, který je nezbytný pro zkoumání myšlenek, pocitů a tělesných prožitků. Kde slova nestačí, zejména v práci s dětmi, využívám různé techniky, nástroje a materiály. Blízká je mi práce s terapeutickým pískovištěm, opírám se o prvky terapie hrou. 

Také se přes 15 let věnuji oblasti filmu, spolupracuji s několika kiny a podílím se na tvorbě a organizaci filmových festivalů a filmových klubů. Vedle lásky ke stříbrnému plátnu jsem zde získala mnoho nedocenitelných osobních i profesních zkušeností.

Proč Vigvam?

Protože je místem, v němž mi práce dává smysl. A taky protože je tam veliká zahrada.

Vysvětlila jsem jí, jak pomáhám lidem rozpovídat se o jejich pocitech, jak to bylo s ní, a nakonec jsem řekla: Debby, pravdou je, že nic nevím jistě.

V. Oaklander

Veronika Kašparová

Jmenuji se Veronika a ve Vigvamu se věnuji dětem a všemu, co se v jejich světě právě děje. 

S dětmi jsem se začala více potkávat jako skautská vedoucí a zjišťovala jsem, že mě být s nimi naplňuje a baví. Postupně jsem si tak k nim hledala cestu i profesně. Doprovázela jsem tak rodiny a děti s poruchami autistického spektra nebo děti v pěstounské péči. 

V životě každého dítěte se snažím našlapovat jako průvodce a host, který je pozván na kousek cesty jeho příběhem a být tam, dokud to bude potřebovat. 

Proč Vigvam?

Vigvam považuji za bezpečné místo, kde mají jak děti, tak dospělí svůj prostor cítit bolest, smutek, ale i radost a naději. 

Jsem ráda, že se ve Vigvamu nebojíme tématu smrti a dáváme tak možnost všem přicházejícím v jejich náročné situaci ji prožít tak, jak potřebují. 

„…Nejdřív se to může zdát nemožné, ale jen do chvíle, než se to povede…“
N. Mandela

Eva Pecha

Mé jméno je Eva. Šest let jsem pracovala v neziskovém sektoru s dětmi a učiteli. A občas zavítala do ziskového sektoru, nasbírat zkušenosti v oblasti marketingu a PR. Dozrál čas, abych tyto dvě oblasti konečně propojila.

Ve Vigvamu je proto mým denním chlebem fundraising a marketing. Starám se o život v online prostředí a spolupodílím se na projektech, které
rozšiřují povědomí o naší činnosti.

Proč Vigvam?

Protože přes smutné konce je velmi těžké vidět šťastné začátky. A také proto, že ve Vigvamu pracují odborníci, kteří neztrácejí nadšení a lidskost. To považuju za nejdůležitější pro dělání věcí správně a pro poskytnutí pomocné ruky těm, kteří ji potřebují.

„Člověk v životě ani nevítězí, ani neprohrává, stává se pouze zkušenějším.

Jindřich Konečný

Simona Kopicová

Celé své profesní působení se věnuji práci s žáky a pedagogy v oblasti primární prevence rizikového chování. Ve VIGVAMU teď pracuji na jednom z projektů, který je zacílen právě na oblast vzdělávání pedagogů v práci s nelehkým tématem smrti.

Proč Vigvam?

Do VIGVAMU mě vlastně přivedl život, jehož přirozenou součástí je také smrt, o které se právě tady může mluvit otevřeně, v bezpečném prostoru, s laskavým a přitom odborným provázením na trnité cestě zpracovávání této náročné životní situace. Práce všech lidí z VIGVAMU si natolik cením, že jsem neváhala, když mi byla nabídnuta možnost spolupodílet se na jednom z projektů. 

„Láska a soucit jsou nutností, nikoli přepychem. Bez nich lidskost nemůže přežít.

Dalajláma XIV.

„Koncept Ubuntu: Člověk je člověkem prostřednictvím jiných lidí.“

Desmond Tutu

Markéta Jírová Exnerová

Jsem Markéta. Taky jsem žena, mamka, manželka, dcera, teta, kamarádka, dětská a rodinná psychoterapeutka, lektorka, supervizorka. 

Svůj profesní život mám spojený s dětmi, rodinami, učiteli a s neziskovým sektorem. Profesně jsem začala růst v roce 2001 ve VrakBaru v Jihlavě mezi skupinami „dětí ulice“ a školními třídami. Od roku 2006 zraji v SEMIRAMIS v inspirativním a zázračném světě dětí, rodičů, učitelů, škol a svých vzácných kolegů. 

Podobně, ač čerstvě, rostu ve Vigvamu opět spolu s dětmi, učiteli a skvělými kolegy. Mým teoreticko-praktickým kotvištěm je gestalt terapie, prevence, víra v téměř nekonečný lidský potenciál a energii, propojování, humor, kouzlo vzájemného lidského setkání, moc přítomného okamžiku a síla vztahu.

Proč Vigvam?

Vigvam je pro mě ojedinělou a vzácnou organizací, ve které se snoubí profesionální péče s upřímnou lidskostí a otevřeností. Ztrátu někoho blízkého vnímám jako velmi hluboký, bolestný a náročný okamžik, ve kterém si člověk zaslouží nebýt úplně sám. Zaslouží si bezpečný prostor pro všechno, co aktuálně potřebuje sdílet i nesdílet. Proto Vigvam. Dává mi smysl a taky mi přináší kontakt s lidmi, se kterými mi je léta profesně i osobně moc fajn. 

Žij, jako bys měl zítra zemřít. Uč se, jako bys měl žít navěky.
M. Gándhí

Marianna Čabová

Jmenuji se Marianna. Profesně působím více než 15 let v mezinárodní komerční oblasti. Zkušenosti z této sféry bych ráda využila i ve prospěch poradny Vigvam, která poskytuje vzácnou pomoc lidem v těch nejtěžších chvílích.

Proč Vigvam?

S poradnou Vigvam jsem již několik let spolupracovala jako dobrovolník. Velmi si cením jejich lidskost, zanícení a lásku pro náročnou práci, kterou dělají. Velmi bych si přála, aby Vigvam mohl fungovat bez finačních potíží, aby terapeuti mohli pomoci všem těm, kteří to v těch nejtěžších chvílích potřebují.

„Naše hlavy jsou kulaté, aby naše mysl mohla změnit směr.“
A. Ginsberg

Andrea Šlechtová

Starám se o to, aby se o smrti víc mluvilo, a to i jinde než na titulních stránkách bulváru a v černé kronice. Pracuji na tom, aby měl každý možnost se o Vigvamu dozvědět ve chvíli, kdy to bude zrovna potřebovat.

Proč Vigvam?

Smrt je mezi lidmi ne zrovna oblíbené téma. Kdo by se divil… Nelze se jí ale vyhnout, a tak se s ní musíme naučit žít. Neutíkat od těch, kteří na tom nejsou zrovna nejlíp, ze strachu, že by na nás jejich neštěstí mohlo „přeskočit“. Vigvam je tu pro ty, kdo prožívají nejtěžší chvíle svého života, a proto si ho vážím.

„Když už to za moc nestojí, ať je to alespoň sranda.“

Petr Hořejš

Vystudoval jsem na VŠ obchod a podnikání. V neziskových organizacích se pohybuji již od roku 2008. V současné době, jako výkonný ředitel několika společností, se starám se svým týmem o ekonomickou, fundraisingovou, účetní a mzdovou oblast neziskových organizací.

Jsem spoluautorem metodiky hodnocení ocenění Neziskovka roku a spoluautorem knihy Krabička poslední záchrany pro neziskové organizace. 

Proč Vigvam?

Přiznávám, že s tématem, kterým se Poradna Vigvam zabývá, nemám osobní zkušenost. Proto občas v organizaci působím jako mimoň. Cením si zapálení kolegů a jejich profesionality. Chtěl bych, aby byla Poradna Vigvam ekonomicky nezávislá a mohla realizovat všechny plány, které leží v šuplíku.
jiroušpavel1_2 (1 of 1)

„Všichni vědí naprosto přesně, jak mají žít druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami.“
P. Coelho

Pavel Jirouš

Jmenuji se Pavel. Profesně působím více než 12 let v mezinárodní komerční oblasti. Zkušenosti z této sféry bych rád využil i ve prospěch Poradny Vigvam, která poskytuje vzácnou pomoc lidem v těch nejtěžších chvílích.

Proč Vigvam?

Velmi rád bych pomohl, aby Vigvam mohl fungovat bez finančních potíží, aby terapeuti mohli pomoci všem těm, kteří to v těch nejtěžších chvílích potřebují. Věřím, že téma smrti je potřebné s někým sdílet a mluvit o něm.

„Kdo nikdy nebyl dítětem, nemůže se stát dospělým.“
Ch. Chaplin

Šárka Grygarová

Jmenuji se Šárka a již na střední škole jsem se potkávala s dětmi na svých praxích. Po ukončení studia moje volba byla jasná a nastoupila jsem na Linku Bezpečí, která mě nasměrovala k pomoci dětem zvládat jejich těžké situace.

Na dětech mám ráda jejich upřímnost, bezprostřednost a schopnost vystihnout situaci. Práci s dětmi se věnuji již od r. 2001 nejprve ve školských zařízení, poté v sociálních službách. Vystudovala jsem psychosociální studia v kombinaci s teologií, jsem absolventka telefonní krizové intervence.

Proč Vigvam?

Poradna tohoto typu v ČR chybí. Vyrovnat se se ztrátou někoho blízkého je obtížné. Sdílení bolesti může pomoci zorientovat se, pochopit situaci, získat podporu a následné přijmout změnu.

„Každá smrt, se kterou jsem se v životě jakkoliv přímo nebo nepřímo setkala, mě určitým způsobem zasáhla, ale jedna pro mě byla dost zásadní. Bylo mi 27, když si tatínek mé dcery vzal život.“

Vendula Šírová

To období mám tak trochu v mlze. Cítila jsem vinu a strach. Byl to totiž nejen táta mé dcery, ale v té době také velmi čerstvě bývalý partner.

Prožívala jsem to celé v jakémsi úsporném módu. Rodina a kamarádi se začali obávat, že to neustojím a sesypu se. Navrhovali proto, abych navštívila psychologa. Poslechla jsem je a na sezení jsem zašla, ale udělala jsem to spíš pro jejich klid. Víc mi pomohli oni sami tím, že jsem o tom s nimi mohla mluvit, a když jsem cokoliv potřebovala, byli tu pro mě a pomohli.

V takové chvíli je totiž strašně důležité, jakými lidmi jste obklopeni. Počítala jsem s tím, že se můj okruh přátel hodně zredukuje. Nikdo z nich mě ale nevinil, právě naopak, všichni byli úplně úžasní a hodně mě podporovali.

Moje nejbližší rodina tehdy byla moje dvouletá dcera Val a moji rodiče. Mimo to, že z toho mamka s taťkou byli v šoku, vzali to jako fakt a bez jakéhokoliv vysvětlování a rozmluv nad tím co bude, začali fungovat strašně přirozeně dál. Hlídali Vali a neskutečně mi pomáhali, za což jsem jim moc vděčná.

Hodně jsem o tom v té době mluvila se všemi blízkým. Až zpětně jsem si uvědomila, že jsem to rozebírala pořád dokola a dokola, ale asi to bylo dobře. V těžkých chvílích mi nejvíc pomáhalo neustálé ujišťování, že to není moje vina a že se to tak prostě mělo stát.

Celé mě to ale změnilo a myslím, že celkem převratně. Dřív jsem si moc „neviděla do pusy“, teď jsem spíš empatická a taky se od té doby snažím lidi nesoudit. Ráda bych svým příběhem podpořila fungování Poradny Vigvam a ukázala, jak je důležité o smrti mluvit. Teď je to totiž téma, o kterém se nemluví. Smrt je ale důležitá součást našich životů a nemá smysl dělat, že neexistuje.

Mně v nejtěžších chvílích pomohli přátelé, rodina a také Vali, kvůli které jsem nemohla nefungovat. Ona je zároveň mou nejhezčí vzpomínkou. Jiní ale nemusí mít takovou oporu ve svém okolí nebo mohou potřebovat odbornou pomoc a myslím, že Poradna Vigvam je tím pravým místem, kam se obrátit, protože svou práci odvádějí opravdu skvěle.

Sledovat mě můžete na mém Bejbyblogu, kde píšu o dětech a pro děti, Instagramu či Facebooku.

„Otec mě vychovával jako vojáka. Byl přísný a to mě nutilo na sobě hodně makat. Byl taky jediný, kdo se o nás s bratrem staral v době, kdy na tom máma nebyla zdravotně dobře a musela být v nemocnici. A pak mu doktoři řekli, že má nádor mozku a nebude chodit.“

Nguyen Manh Tung

Když jsem se to dozvěděl, měl jsem v hlavě jen jedno – začít pořádně pracovat a postarat se o něj. V té době jsem si nepřipouštěl, že by mohl zemřít. Pamatuju si jednu chvíli, kdy za ním do nemocnice přišel na návštěvu známý a otec se mu chlubil, že trochu hýbe nohou. Ten známý na to ale jen řekl: „Vždyť umíráš…“. To mě jako dítě hodně vzalo. Do té doby se mnou o tom nikdo nemluvil.

Už od 12 let jsem se snažil si vydělávat, co to jen šlo. Abych měl na svačinu a také abych si nějaké peníze našetřil. Otec za to byl rád, ale stejně tak jako většina vietnamských rodičů nevyjadřuje své pocity, ani on mi to nedával příliš najevo. Možná proto je jedna z mých nejhezčích vzpomínek právě ta, kdy mi řekl, že je na mě pyšný. To už bylo v době, kdy chodil na ozařování.

Starost o rodinu postupně padala na mou hlavu. Když otec v mých 14 letech zemřel, musel jsem se postarat o bratra i mamku já. To období bylo velmi těžké. Okolí nás sice povzbuzovalo, ať jsme silní, já ale neměl směr ani cíl, byl jsem bezradný a na vše jsme byli sami. Máma byla stále nemocná a na vše sama. Ze dne na den přišla o byt a ocitla se na ulici. Rozhodl jsem se ji proto s bratrem odvézt do Vietnamu ke zbytku naší rodiny.

Byla to právě tahle cesta, která mi během těžkého období hodně pomohla. Možná to bylo změnou prostředí, nebo možná návratem k rodině, kulturou… Ve Vietnamu fungují rodinné vazby trochu jinak než tady. Lidé si jsou hodně blízcí a to i ve smrti. Existuje více rituálů a také se o smrti víc mluví.

Přijmout otcovu smrt byl běh na dlouhou trať. Nekončící boj uvnitř mě samotného. Celý svět se mi obrátil naruby. Velkou pomocí pro mě bylo stanovit si cíle a věnovat se něčemu smysluplnému. Začal jsem pracovat a založil jsem menší firmu, se kterou investujeme do hodnotných projektů. Hodně času a energie věnuji propojování české a vietnamské komunity v rámci česko-vietnamské organizace CZECH Viet a také spolupořádám oblíbené zážitkové Sapa trips.

Jsem spíš prakticky založený, a tak když se mě někdo zeptal, kde mám rodiče, řekl jsem, že se oba vrátili do Vietnamu. Bylo to tak jednodušší. O smrti otce jsem nerad mluvil. Na jedné akci jsem ale slyšel o Poradně Vigvam, a když jsem zjistil, čemu se věnují, donutilo mě to zamyslet se víc nad tím, jak asi smrt prožívají ostatní a jak se s ní vypořádávají. Rozhodl jsem se svůj postoj změnit a o smrti mého otce mluvit veřejně. Věřím, že můj příběh bude inspirací pro ostatní, kteří o někoho přišli. Mou cestu můžete sledovat na mém facebookovém profilu @Nguyentungis.

Ten den byl zvláštní. Byla jsem na párty na jedné místní faře. Doteď si nemůžu vzpomenout, jak ten večer probíhal. Ráno mi volala sestra. Marian umřel.“

Olga Mandelíková

Cože?! Vyletěla jsem z postele ven a potřebovala jsem utéct. Nemohla jsem dýchat a strašně jsem brečela. Utíkala jsem zahradou, až jsem se zastavila před stromem, který byl u kostela. Padla jsem na kolena a křičela. „Proč?!!! Proč?!!!“ Nemohla jsem přestat brečet, nemohla jsem popadnout dech.

Dva roky před jeho smrtí jsme se nebavili, a já ani nevěděla proč. Vím přesně, kdy jsem ho viděla naposledy. Vím přesně, co jsme si řekli. A bylo to v pěkném duchu.

Zhroutil se mi svět. Pohltila mě bezmoc a prázdnota. Nemohla jsem spát, jíst, nemohla jsem fungovat. Já s ním chci mluvit! Potřebuju mu toho ještě tolik říct!

Proč nás nikdo na tohle nepřipraví? Jde to vůbec?

Den jeho pohřbu byl velice bolestivý. Modlila jsem se, ať už to mám za sebou. 

Naši se uzavřeli do sebe, matka si to, myslím, nepřipustila ještě dodnes, táta o tom nemluví.

Moje sestra se zhroutila.

Moji kamarádi nevěděli, co mají říct, co udělat, báli se, nebo je to možná ani nezajímalo. Můj přítel neměl žádné pochopení a ani se nijak nesnažil. Nejedla jsem, měla jsem noční můry a hodně jsem pila. Aspoň nějak tomu uteču. Právě kvůli těm nočním můrám a pití mě můj přítel tenkrát donutil, abych vyhledala pomoc. Nebyl to zrovna přítel roku, chtěl mít klid. Tak jsem šla.

Prošla jsem si ne úplně úspěšným sezením a odešla s antidepresivy, mé večerní pití ale pokračovalo. Připadala jsem si úplně mimo, měla jsem závratě, byla otupělá… Nakonec jsem prášky po rozmluvě s rodinou vysadila. A pila dál. Přítel se mi vzdaloval a večery se mnou doma netrávil. Jak z toho kruhu ven?

Šla jsem na procházku se svou kamarádkou. Svěřila jsem jí, že už nevím, co mám dělat. Ona se na mě ale podívala a řekla, že to vím přesně. Že ho musím pustit a smířit se s tím. Na smutek mám tolik času, kolik budu potřebovat. Není třeba nikam spěchat. Můžu plakat, můžu se vztekat. Ale hlavně už musím přestat utíkat.

Musela jsem si to v hlavě srovnat.

Přišla jsem domů, kde jsem byla jako vždy sama. Bylo léto, sedla jsem si na terasu a dívala se, jak zapadá slunce. Zavřela jsem oči. Ocitla jsem se na poli. 

Uprostřed pole byl malý kopeček louky, a na něm byl strom. Seděla jsem pod tím stromem a všude kolem mě bylo spoustu barevných kytek. Vedle mě se posadil Marian. Mlčky jsme se dívali na západ slunce a hladili ty květiny kolem. Vždycky jsme se na sebe koukli a usmáli se jeden na druhého. Řekla jsem mu, že je mi smutno a že nevím, co mám dělat. On na to řekl, že jsem silná holka a že si poradím. Vždycky, když mi bude nejhůř, bude stát za mým levým ramenem a dá na mě pozor. To mě uklidnilo.

Řekla jsem mu, že ho mám moc ráda. Chytil mě za ruku. To on mě přece taky. Pak se na mě usmál a já ho v té chvíli dokázala pustit. Zvedl se a šel do zlatavého pole. Začaly mi padat slzy jako diamanty, cítila jsem velkou úlevu a klid.

Ten zážitek mě posílil, doslova mi spadl balvan ze srdce. Přestala jsem mít noční můry, začala jíst, situace v práci se uklidnila, já ukončila vztah a začala žít.

Nikdy jsem si plně neuvědomila, jaký je to dar, mít starší sourozence. Brala jsem je jako samozřejmost a mou součást. Moje sestra i bratr se na mě těšili, a když jsem se narodila, tak se o mě starali, i když se jim třeba zrovna nechtělo. Měla jsem v nich oporu, a nikdy mě nenechali ve štychu.

Tu lásku jsem vždy cítila. Byla to láska, bezpečí, a teplo.

V srdci teď cítím malé místečko, kde je malinké prázdno, ale ta láska zůstává. Ta nikam nikdy nezmizí. Věřím tomu, že je můj anděl strážný, a že se jednou znovu setkáme. Jsem teď šťastná. Byl prvorozený sourozenec, a v žilách mi koluje jeho krev a jeho geny.

Svým příběhem bych chtěla dát naději všem, kteří nevědí, jak dál. Děkuji organizaci Poradna Vigvam za příležitost být součástí, moci pomoci a děkuji za to, co děláte. Má to totiž smysl.

„Ztrátu prarodičů jsem nesla těžce. Nejintenzivněji při smrti dědečka, který s námi bydlel. Bylo mi něco přes dvacet a já poprvé pocítila, jak je život křehký a smrt konečná. Že smrt nepatří jen ke stáří jsem ale pochopila až ve chvíli, kdy nám zemřela naše starší sedmiletá dcera.“

Eva Hronová

Maruška byla naše vymodlené miminko, od první minuty, kdy jsme se dozvěděli, že je v břiše, jsme ji milovali. O tom, že zemře, jsme věděli tři roky, ale ani na minutu jsme si to nechtěli připustit. Měla vzácný dětský mozkový nádor, který zatím žádné dítě na světě nepřežilo. Přesto jsme hledali možné i nemožné. 

Maruška zemřela s námi doma v pět hodin ráno vedle mě v posteli. Byli jsme u toho všichni. Já, manžel i její sestřička Jiřinka. Bylo to jako byste se dívali na film a nechtěli si připustit, že jste účastníkem toho smutného románu. Jiřince bylo pět a v tu chvíli ji ta konečnost okamžiku nedocházela, Marušku učesala a šla si hrát. A my s mužem jsme přepnuli mozek na nějaký režim přežití.

Od první chvíle až do konce nám hodně pomáhali naši přátelé a rodina. Bylo to neuvěřitelně náročné období a zpětně si říkám, že ani nevím, jak jsme to mohli zvládnout. Asi právě díky nim. 

Její smrtí se pro nás změnilo úplně všechno. Život už nikdy nebude stejný. Není den, kdy bych pro ni neplakala, ale zároveň se každý den směju při vzpomínce na ni, mluvím s ní. Byla úžasná. Chybí nám její smysl pro humor, nezaměnitelný smích, její laskavost. Každá vzpomínka s Maruškou je pro mě ta nejhezčí.

Naučila jsem se věřit v to, že smrt není konec. Často se nám Mařenka ozve. Ačkoliv budu vypadat jako blázen, já v to věřím. Věří v to i můj muž a Jiřinka. A to nám pomáhá jít dál. To vědomí, že Maru tady někde je a že se zase někdy uvidíme. Jinak by mi život nedával smysl. Musí být někde něco jiného, lepšího. Jen bych ji potřebovala pořádně obejmout. 

Snažíme se žít pozitivně, máme Jiřinku a před rokem nám Maruška poslala malého Františka, kterého si vždy ještě přála za brášku. S jeho příchodem jsem se také opět ponořila do role rodiče miminka. Jsem už „stará matka“ a o to víc vím, jak je to všechno rychle pryč. Takže teď se jen nechávám unášet tím malým zázrakem a odpouštím mu i ty probdělé noci. 

Pomaličku také zase začínám s jógovou praxí dětské jógy, snažím se dopsat knížku, kterou jsem rozepsala už před dvěma lety a letos také proběhne druhý ročník Maruščina pochodu od srdce. Mám z toho velkou radost, vím, že Mařenka by byla nadšená. Tak ráda všem pomáhala. Měla zlaté srdce. 

A mě to naplňuje.

Mou jógovou i životní cestu můžete sledovat na mém blogu, Facebooku nebo Instagramu.

Bylo mi 26 a zemřela mi mamka.

Kateřina Rydlová

Byla jsem v kanceláři, když mi taťka volal, ať přijedu co nejrychleji do Hradce. Byl to krátký telefonát, ve kterém jen řekl, že mamka nezvládne převoz a pravděpodobně dnes zemře. Při takové větě se vám sevře žaludek a tečou slzy a nedokážete přemýšlet. Nechtěla jsem jet vlakem, autobusem, ani taxíkem, protože jsem věděla, že budu celou cestu brečet a doufat v to nejlepší… Nakonec jsem jela s kamarádem autem. Po cestě mi zavolala sestra, myslela jsem, že volá, kde jsem a za jak dlouho dorazím, ale řekla, že mamka zemřela. 

Pamatuju si, že jsem se jen zeptala, jestli tam někdo byl a ona řekla, že to nestihli. V tu chvíli se to ve mě sevřelo, otevřela jsem okýnko v autě a brečela, hodně. Ta sekunda, které jsem se bála nejvíc, ten okamžik mezi tím, že je mamka vážně nemocná, ale stále naživu a tím, že už tady není. 

Pamatuju si, jak mi tekly smrky a bylo mi to jedno. Než jsme dojeli do nemocnice, byla jsem klidná. Najednou to přestalo. Takový zvláštní klid. Když jsem vystoupila z auta a šla směrem k nemocnici, bušilo mi srdce, ale nebrečela jsem. Venku už stála sestra a uvnitř ostatní. Šla jsem se na mamku podívat. Nějak jsem prostě chtěla vidět, že opravdu odešla.

V té nemocnici jsem cítila něco strašně zvláštního. Když jsem vešla do jejího pokoje, byla to moje mamka, ale ona – ta duše – už tam nebyla, ani nikde blízko. Pomohlo mi vidět, že to tělo, které bylo nemocné, tam bylo, ale ta duše, už dávno ne. Věděla jsem, v jakých bolestech byla a nějakým způsobem se mi ulevilo, že už je nemá a něco mi říkalo, že to tělo už musela opustit. 

Teď s odstupem 10 měsíců vidím, že tohle byl pro mě zásadní krok na cestě k přijetí toho, co se stalo, součást pochopení, že tu mamka opravdu už není, fyzicky.

Možná byste čekali, že jsem pak probrečela několik dní, ale ne. Ano, slzy mi tekly, skoro pořád, ale to bylo takové už normální. Od té doby, co mamce diagnostikovaly rakovinu v nevyléčitelném stádiu, byly brek a slzy součástí každého dne. Já tomu ani neříkala brečení, ani teď ne, ale prostě mi často tečou slzy, jako takové čištění těla. 

Vzala jsem si volno v práci, když jsme připravovali pohřeb. Mamka mi dopředu řekla, jak si rozloučení představuje a já věděla, že toho chci udělat hodně rukama a tak trochu jinak, přesně jak si přála. Nesmutečně. Chtěla jsem tam hodně kytek, aby to vonělo, aby tam byly barvy a aby lidé nepřišli v černé. Říkala jsem si, že pokud tam bude mamka s námi (a tím nemyslím to tělo, ale duši), tak aby jí tam bylo dobře, aby to ukazovalo její život a né smrt. 

Po jejím odchodu mi připadalo, že to mám napsané na čele, pořád jsem to měla na jazyku, ale nedokázala jsem to říct… Když jsem to řekla nahlas, jako bych potvrzovala, že se to stalo a já jsem potřebovala čas si to chvíli odžít sama v sobě. 

To opravdové uvědomění, že už tu není a to, že mi začala šíleně chybět, přišlo ale až později. Nejdříve se dostavila únava, strašná únava za ty poslední měsíce, kdy jsem málo spala, starosti se kupily a přišlo vyčerpání. Dokázala jsem pracovat, ale po práci jsem šla většinou spát. Pomohlo mi slyšet od terapeutky, že je to úplně normální, že nejsem lenoch a pokud se mi chce spát, ať spím, že je to to nejlepší, co můžu udělat. Během dne nebyla snad hodina, kdy by mi netekly lzy, ale už mě to ani tak nepřekvapovalo, nechávala jsem je prostě volně kapat na počítač…

Postupně vnímám to, že truchlení přichází ve vlnách a ta díra po ztrátě se hojí. Pomalu, ale hojí. Nevím, co bude za pár měsíců, protože to strašně ovlivňují životní události. Přichází nové zážitky, které jsou s mamkou spojené, úspěchy, které s ní nemůžu sdílet, jiné starosti, které to hojení zpomalují a zase nové a nové vlny, se kterými třeba ještě neumím pracovat, ale učím se, každý den.

Mamka, byla můj nejbližší člověk. Nejen moje mamka, ale taky parťák v projektu Body Moody. Byla člověk, který mi ze všech nejvíce přál, když se mi dařilo, cítila jsem, že mi to úplně čistě přeje, jako by to byl úspěch její vlastní.

S jejím odchodem se toho změnilo hodně, ale to nejvíc zásadní je asi to, že jsem se změnila já. Ta podstata zůstala, ale celá ta zkušenost dodala mému životu dost jiný rozměr, takovou další vrstvu skrz kterou už se na některé věci nekoukám stejně. 

Jedna z prvních věcí, co jsem udělala po tom, co jsem se dozvěděla o mamky diagnóze, bylo vyhledání terapeuta. Věděla jsem, že budu potřebovat pomoc a že mám před sebou jedno z nějtěžších období, se kterým jsem se nikdy předtím nesetkala a chtěla jsem, aby tam pro mě někdo byl, někdo, kdo něco takového už zažil a bude se mnou umět pracovat.

Na nohy mě postavil také můj projekt Body Moody, na kterém dlouhodobě pracuji a který každým dnem roste pod rukama mě, Doroty a dalších. Pokaždé, když přišel nový vzorek a testování, byla to pro mě nová dávka energie. Dále pracuji jako průmyslová designérka pro Stimvia a také se věnuji systému domácí péče v návrzích dalších produktů. 

Mou další cestu s Body Moody můžete sledovat na Instagramu i Facebooku

„Byla jsem vychovaná v tradiční české rodině. Moji rodiče jsou poctiví lidé, kteří mě vždycky vedli k tomu, abych byla slušným a dobrým člověkem. Zároveň ale byli v některých věcech extrémně uzavření. Stejně jako spousta lidí z jejich generace a z generace jejich předků.“

Anna Moricová

Smrt u nás doma vždycky byla jedno z takových těch tabu témat, o kterých se nemluví za žádných okolností. Ani nevím, jestli jsem se vůbec někdy zeptala, co to znamená, když někdo zemře.

Nejsem věřící, a tak mi posmrtný život nic moc neříká. Myslím, že v tomhle to věřící lidé mají trochu jednodušší. Protože neztrácejí naději. A člověka, o kterého přišli. Aspoň ne definitivně. Jednou se přece shledají v Ráji.

Pracuji jako lékařka a už během studia medicíny jsem se se smrtí setkávala často. Nikdy se to ale nestalo rutinou. Možná člověk jen trochu otupí. Ale pořád máte takový ten respekt a pokaždé, když někdo z pacientů zemře, zamrazí mě.

První opravdovou ztrátou pro mě byla smrt dědy. Byla jsem tehdy mladá holka v pubertě, a i když byl děda vážně nemocný a poslední měsíce se tak nějak vytrácel, zpráva o jeho skonu mě šokovala.

Doteď si pamatuju, jak jsem přišla ze školy a táta to mně i bráchovi řekl.

Samozřejmě, dalo se to očekávat, ale když to doopravdy přišlo, vůbec jsem nevěděla, jak zareagovat.

Říkala jsem si, že bych měla plakat. Ale v ten moment mi to nějak nešlo. A už tehdy jsem se začala obviňovat z toho, že to nedělám správně.

Nevěděla jsem, co je správné. Jak reagovat. A že i když nepláču, ten smutek může být nezměrný.

Dědu jsem milovala, zažila jsem s ním spoustu legrace a byl taková moje opora. Vždycky se mě zastal, ať se dělo cokoli.

A najednou tu nebyl.

Jeli jsme pak spoustu kilometrů, protože prarodiče bydleli na druhé straně republiky. Vím, že jsme se v autě o jeho smrti vůbec nebavili. Mluvili jsme o běžných tématech, měli puštěné rádio, a já z toho všeho byla strašně zmatená.

Na jednu stranu jsem chtěla všechno probrat. To, co cítím uvnitř. Ale na stranu druhou jsem se bála.

Myslím, že naše společnost pořád není v téhle otázce otevřená. A že kdyby se o smrti mluvilo více, možná by se nám všem lépe přijímala.

Není správný ani špatný způsob truchlení. A není nic zlého na tom, když chcete o svých pocitech mluvit.

To bych řekla té malé holce, kterou jsem tehdy byla, teď.

A říkat to nahlas a pořád dokola opakovat, je možná ta správná cesta.

Sledovat mě i celou moji cestu můžete na Facebookovém profilu Deníček psychiatričky, kde se věnuji
různým palčivým tématům i každodenním radostem a strastem.