Úmrtí dotýkající se školy, ať už jde o samotného žáka, jeho příbuzného či učitele, je velmi náročná situace, na kterou se ale dá alespoň v rámci postupu připravit pomocí krizového plánu. V řešení nastalé situace hrají velkou roli samotní pedagogové, na které je nutné myslet a poskytnout jim možnost, jak zajistit svou vlastní psychickou pohodu, protože jen v takovém případě budou moct být oporou třídnímu kolektivu.
Učitelé do své práce často vkládají ohromné množství energie. Mnohdy dokonce na úkor sami sebe. Velká řada z nich má svou práci opravdu hluboce ráda, realizují se v ní, chtějí své žáky podporovat a rádi jsou kreativní. A co se může třeba honit hlavou takovému citlivému pedagogovi, když zjistí, že v jeho třídě je dítě, kterému někdo blízký zemřel a on by měl nastalou situaci s daným žákem a jeho rodinou řešit? Možná něco jako:
„Chudák dítě, takováhle věc, jak mu vůbec můžu pomoct?”
„Mají tohle vůbec ostatní děti slyšet a přemýšlet nad tím?“
„To je šílená situace, je mi tak líto celé rodiny“
„To zvládnu, doteď jsem toho taky hodně zvládl, tak zvládnu i tohle!“
Samozřejmě pouze fabulujeme, ale na druhou stranu se inspirujeme řadou telefonátů, které jsme s pedagogy v podobných situacích vedli. Na těchto myšlenkách je zajímavé hlavně to, že se točí okolo ostatních a vůbec se nedotýkají situace samotného pedagoga. Je přirozené, že učitel v takové chvíli přemýšlí nad dobrem samotného žáka a jeho nejbližšího okolí, zároveň je ale velmi důležité, aby někdo myslel také na blaho dotyčného vyučujícího. V takto náročných chvílích, kdy je tu pro ostatní, musí být i on sám zajištěný.
Ne vždy je snadné poskytnout takovou pomoc zvenčí, protože situace pohltí celé okolí dotčeného a je vždy spousta úkolů, které je potřeba řešit. Prosíme ale, pokud vidíte takového učitele ve svém okolí, zkuste myslet i na něj. Zeptejte se ho, jak mu je a co by mu pomohlo situaci zvládnout. A pokud jste vy sám pedagog, který takové téma řeší, nabízíme zde pro vás alespoň jiný úhel pohledu a alternativní otázky, které byste si mohl položit:
„Jak se teďka cítím? Jsem překvapený, vyděšený, smutný, naštvaný, nebo něco jiného? Proč se takhle cítím?”
„Co by mi teď pomohlo, abych se v situaci lépe zorientoval a bylo mi v ní lépe?“
„Kdo mi může být oporou a s kým to celé mohu sdílet tak, aby to bylo eticky správné?“
Smrt má rozhodně jednu velmi silnou vlastnost – zastaví nás. Využijme toho, že je to takový náraz, který nás dokáže zpomalit v našem běhu a rychlém tempu a věnujme v takové chvíli pozornost i sobě. Ať můžeme být stejně laskaví k nám samým, i k našim žákům.
Pokud pocítíte, že na takovou situaci nechcete být sami, že je nadmíru těžká a že je vám z ní nedobře nebo je toho na vás prostě a jednoduše „moc“, řekněte si o podporu. Školnímu metodikovi prevence, kolegovi, s kterým jste zvyklí sdílet, školnímu psychologovi (opravdu jsou ve školách stejně tak pro dospěláky jako pro děti!) nebo zavolejte k nám do Poradny Vigvam. Rádi s vámi situaci projdeme a nenecháme vás v tom.
Autor: Mgr. Tereza Berková, terapeutka
Publikováno: 23. 3. 2022
