SHIT HAPPENS
I ten největší tvrďák se občas potřebuje schovat na záchodě.
Protože život je někdy prostě na h*vno.
A když se něco stane, často nevíme, co říct, co udělat nebo jak blízkému pomoci. Jenže dělat, že se nic nestalo, většinou nepomůže.
Proč to děláme
Smrt blízkého člověka mění všechno.
A pozůstalí často musí kromě vlastní bolesti, nebo třeba byrokracie zvládat ještě jednu věc: reakce lidí kolem sebe.
Nevíme, co říct. Tak raději neřekneme nic nebo použijeme nějakou frázi. Nemáme na mysli slova vyjadřují soustrast nebo lítost, ale spíš taková, která pozůstalému říkají, co by měl, musí nebo nemá dělat. Taková vyjádření často nemyslíme zle, naopak, chceme blízkého podpořit, z lásky a touhy pomoci a poslední, co bychom chtěli je zranit. Nebojte se proto zůstat a ptát se, zajímat. Uvařené jídlo, objetí nebo zájem je více než jakákoli fráze. 🤍
V Poradně VIGVAM už 10 let pomáháme dětem, dospívajícím, dospělým i rodinám projít obdobím, kdy se jejich svět obrátil vzhůru nohama. A zároveň chceme, aby lidé kolem nich věděli, jak být takovou oporou, jakou být vlastně chtějí.
„Co říkáme vs. co bychom mohli říct“
„Musíš být silná.“
Zkus raději:
„Nemusíš být silná. Jsem tady.“
„Čas všechno zahojí.“
Zkus raději:
„Nevím, co říct. Ale nechci, abys na to byl sám.“
„Aspoň už se netrápí.“
Zkus raději:
„Mrzí mě, co se stalo.“
Slovem zakladatelky
Sylvie Stretti
ředitelka Poradny VIGVAM
Když jsme s dalšími terapeuty pracovali na Lince bezpečí, potkávali jsme děti v těch nejtěžších chvílích jejich života. A začali jsme si všímat, že když dítěti zemře někdo blízký, často chyběla dostupná péče, která by pomohla dítěti, i jeho rodině. Tak vznikl VIGVAM. Z potřeby, aby v tom děti, dospívající a rodiny nemusely zůstat samy.
Kampaň Shit happens vznikla k oslavě 10 let naší existence.
Za tu dobu jsme dokázali:
Příběhy ze života klientů
*Příběhy jsou smyšlené, abychom ochránili soukromí našich klientů. Ilustrují však situace, které v naší praxi denně řešíme.
Tatínek volá do VIGVAMU kvůli svému šestiletému synovi, kterému nečekaně zemřela maminka. Chlapeček ví, že se jednalo o nepředvídatelné onemocnění, náhlé srdeční selhání, zároveň je hodně plačtivý a extrémně tichý. Odmítá chodit spát do školky a svého tatínka si hodně hlídá.
Tatínek má pocit, že se nemůže vrátit do práce, chlapeček se kdykoliv, kdy je s někým jiným, ptá, zda je tatínek v pořádku a jestli se mu něco nestane. Pán má o syna strach. Ví, že je úmrtí velmi čerstvé, od té chvíle uplynuly teprve 2 měsíce. Přesto by však synovi chtěl pomoci co nejdříve.
Třicetitříleté mamince čtyřletého chlapečka včera příslušníci Policie ČR oznámili, že její manžel zemřel při autonehodě. Paní je v šoku a netuší, jak by měla postupovat. Má to synovi říct? Co má teď vůbec dělat? Hlavou se jí honí spousta otázek. Od Policie ČR dostala mimojiné kontakt na Poradnu VIGVAM. Rozhodne se jej využít a dovolá se k nám na první kontakt. Zde jí kolegyně Šárka informuje o nabídce a možnostech našich služeb a nabízí jí stabilizační službu, která probíhá online. Ta slouží k základní stabilizaci a orientaci v situaci, ve které se paní ocitla.
Manžel ženy spáchal sebevraždu. Základní pomocí, kterou dostávala, bylo poradenství a stabilizační služby, které čerpala u nás v Poradně VIGVAM. Paní je ve stavu pracovní neschopnosti a návrat do práce je pro ní těžko představitelný, stěží zvládá péči o domácnost. Celý její svět se zhroutil. Špatně spí, bere léky, chodí pravidelně na terapie.
Doma má dvě děti, o které se stará za pomoci svých rodičů. Ti přijeli a nabídli jí, že se i s dětmi mohou přestěhovat a bydlet u nich. To paní odmítá, neboť by děti musely měnit školu a školku. Do VIGVAMU dochází už třičtvrtě roku a pomalu se připravuje na to, že by se mohla zkusit vrátit do práce.
Desatero
„Je mi to strašně líto.“
Neříkáme, že to je lehké, ale naslouchání může pomoci více nežli rychlé fráze. Zajímejte se více o člověka (jak mu je, co se v něm děje, co potřebuje…) než o příběh úmrtí blízkého, pokud o tom sám nechce mluvit.
„Jak se máte?“ „Jaký máš dneska den?“
Ale třeba i: „Jak to teď máš vůbec se spánkem?“
„Už jsi dneska něco jedl/a?“
Namísto: „To bude dobrý.“ Zkuste třeba:
„Tohle je fakt těžký/zmatený/je toho teď vážně hodně…“
„Dává smysl, že se tak cítíš…“
Nemusíte reagovat rychle. Stačí reagovat citlivě, laskavě.
Pokud si o ně pozůstalý sám neřekne.
„Můžu jít s tebou na…“
„Chceš vyzvednout děti ze školy/kroužku…?“
„Co kdybych ti uvařila?
Pozůstalý má často největší podporu okolí krátce po úmrtí, ale truchlení trvá mnohem déle a různá potřeba pomoci se může objevit později. Ozvěte se i za pár týdnů nebo měsíců. Vzpomeňte si na výročí, narozeniny, svátky…
Nevyhýbejte se tématu nebo třeba jménu zemřelého a zároveň respektujte, když o tom pozůstalý mluvit nechce.
Pozůstalým se často obrátí svět vzhůru nohama. Co bylo v pohodě jeden den, další být nemusí, nálady a potřeby se mohou rychle střídat…
U všech bodů mějte na paměti, že to jsou jen příklady, které si můžete přizpůsobit tak, aby odpovídaly okolnostem a aby vám šly dobře „přes pusu“, jak se říká…
Další nápady na věty, co můžou být fajn:
„Mrzí mě, co se stalo.“
„Jsem tady s tebou.“
„Chceš o tom mluvit, nebo jen být spolu?“
„Nevím úplně, co říct, ale záleží mi na tobě, mám tě rád.“
„Myslím na tebe.“
Neporovnávejte prožívání pozůstalého s tím, co jste třeba zažili sami. Respektujte individuální způsob truchlení. Nehledejte za každou cenu na situaci něco pozitivního.
Nebojte se ticha. Někdy je prostě těžké najít ta správná slova…
Všímejte si, zda člověk nepotřebuje odbornou nebo krizovou pomoc. Zejména, když pozůstalý dlouhodobě nespí nebo nejí, nadužívá alkohol či jiné látky, výrazně se uzavírá do sebe nebo mluví o tom, že už nechce žít. Pokud nevíte, jak pomoc nabídnout, či zprostředkovat, můžete se obrátit jak na nás, tak na třeba na linky důvěry.
A taky myslete na to, že i pro vás to může být hodně těžké, hlídejte si energii, svoje hranice a možnosti.
Chceš být o trochu víc připravený?
Někdo blízký může zemřít.
Dítě se může zeptat na otázku, na kterou neznáš odpověď.
Ve třídě může někdo přijít o někoho blízkého.
Kamarádovi může zemřít partner.
A v tu chvíli už není moc času googlit, co je správně.
Máme materiály, které ti pomůžou vědět, co říct. A co raději nedělat.
A pak konkrétní kategorie:
Pro rodiče → Jak mluvit s dětmi o smrti.
Pro školy → Jak být oporou dítěti i celé třídě.
Pro odborníky → Jak se v tématu ztráty orientovat a pracovat s ním.
Pro každého, kdo chce být oporou → protože jednou může být potřeba.
Když nevíš, co říct, řekni pravdu:
„Nevím, co říct.“ Protože dokonalá slova neexistují. Ale přítomnost ano.
Vybrat si materiál,
který se mi bude hodit
Nákupem pomůžeš hned dvakrát.
Sobě, protože budeš lépe vědět, co dělat ve chvíli, kdy shit happens.
Někomu dalšímu, protože podporuješ práci Poradny Vigvam s lidmi, kteří právě procházejí ztrátou blízkého.
Po celou dobu konání kampaně využijte slevový kód SHIT30.
Síla sdílení
Znáš někoho, komu by se tohle mohlo hodit?
Možná ne dnes.
Možná ne zítra.
Ale až se jednou něco stane, může být dobré vědět, že existuje někdo, kdo neuteče.