Smrt ve škole a psychika učitele

Úmrtí dotýkající se školy, ať už jde o samotného žáka, jeho příbuzného či učitele, je velmi náročná situace, na kterou se ale dá alespoň v rámci postupu připravit pomocí krizového plánu. V řešení nastalé situace hrají velkou roli samotní pedagogové, na které je nutné myslet a poskytnout jim možnost, jak zajistit svou vlastní psychickou pohodu, protože jen v takovém případě budou moct být oporou třídnímu kolektivu. 

Učitelé do své práce často vkládají ohromné množství energie. Mnohdy dokonce na úkor sami sebe. Velká řada z nich má svou práci opravdu hluboce ráda, realizují se v ní, chtějí své žáky podporovat a rádi jsou kreativní. A co se může třeba honit hlavou takovému citlivému pedagogovi, když zjistí, že v jeho třídě je dítě, kterému někdo blízký zemřel a on by měl nastalou situaci s daným žákem a jeho rodinou řešit? Možná něco jako:

„Chudák dítě, takováhle věc, jak mu vůbec můžu pomoct?”

„Mají tohle vůbec ostatní děti slyšet a přemýšlet nad tím?“

„To je šílená situace, je mi tak líto celé rodiny“

„To zvládnu, doteď jsem toho taky hodně zvládl, tak zvládnu i tohle!“

Samozřejmě pouze fabulujeme, ale na druhou stranu se inspirujeme řadou telefonátů, které jsme s pedagogy v podobných situacích vedli. Na  těchto myšlenkách je zajímavé hlavně to, že se točí okolo ostatních a vůbec se nedotýkají situace samotného pedagoga. Je přirozené, že učitel v takové chvíli přemýšlí nad dobrem samotného žáka a jeho nejbližšího okolí, zároveň je ale velmi důležité, aby někdo myslel také na blaho dotyčného vyučujícího. V takto náročných chvílích, kdy je tu pro ostatní, musí být i on sám zajištěný. 

Ne vždy je snadné poskytnout takovou pomoc zvenčí, protože situace pohltí celé okolí dotčeného a je vždy spousta úkolů, které je potřeba řešit. Prosíme ale, pokud vidíte takového učitele ve svém okolí, zkuste myslet i na něj. Zeptejte se ho, jak mu je a co by mu pomohlo situaci zvládnout. A pokud jste vy sám pedagog, který takové téma řeší, nabízíme zde pro vás alespoň jiný úhel pohledu a alternativní otázky, které byste si mohl položit:

„Jak se teďka cítím? Jsem překvapený, vyděšený, smutný, naštvaný, nebo něco jiného? Proč se takhle cítím?”

„Co by mi teď pomohlo, abych se v situaci lépe zorientoval a bylo mi v ní lépe?“

„Kdo mi může být oporou a s kým to celé mohu sdílet tak, aby to bylo eticky správné?“

Smrt má rozhodně jednu velmi silnou vlastnost – zastaví nás. Využijme toho, že je to takový náraz, který nás dokáže zpomalit v našem běhu a rychlém tempu a věnujme v takové chvíli pozornost i sobě. Ať můžeme být stejně laskaví k nám samým, i k našim žákům. 

Pokud pocítíte, že na takovou situaci nechcete být sami, že je nadmíru těžká a že je vám z ní nedobře nebo je toho na vás prostě a jednoduše „moc“, řekněte si o podporu. Školnímu metodikovi prevence, kolegovi, s kterým jste zvyklí sdílet, školnímu psychologovi (opravdu jsou ve školách stejně tak pro dospěláky jako pro děti!) nebo zavolejte k nám do Poradny Vigvam. Rádi s vámi situaci projdeme a nenecháme vás v tom.

Autor: Mgr. Tereza Berková, terapeutka

Publikováno: 23. 3. 2022 

Smrt je pro nás těžko uchopitelná, tak přikládáme váhu pověrám a ovládá nás strach

Pověry, které dříve mohly sloužit, aby našim předkům ulehčily vyrovnat se se smrtí blízkého člověka, nás dnes často děsí i paralyzují. Přestože je nadmíru jasné, že smrt s naplněním pověr nesouvisí, raději mnozí z nás nevstávají od štědrovečerní tabule, netrhají vlčí mák a nemají doma kočárek před narozením miminka. Protože jinak by mohla přijít smrt. Jak zmírnit strach z pověr o smrti radí terapeutky Poradny Vigvam Barbora Racková a Tereza Olivová. 

Pověry přebíráme z generace na generaci a často je bereme jako přirozená nepsaná pravidla svého chování. Snad všichni jsme už slyšeli, že není dobré vstávat od štědrovečerní večeře, trhat vlčí mák nebo mít doma postýlku nebo kočárek dříve, než se miminko narodí. Ve snaze se smrti vyhnout, se snažíme lidová pravidla dodržovat, ale mezitím se nám v hloubi mysli ukládá strach. Zmocňuje se nás domněnka, že pokud se nebudeme chovat správně a v souladu s pověrou, zahráváme si, a jako trest může přijít smrt. Strach se zvětšuje, až nás může paralyzovat. 

Smrt je životní událostí, která přichází velmi často nečekaně a nad kterou nemáme téměř žádnou kontrolu. Je pro nás natolik neuchopitelná a děsivá, že máme snahu vytvořit si zákonitosti, které, pokud dodržíme, před smrtí nás uchrání. 

Iluzorní prostředek, jak dostat smrt pod kontrolu

„Pověra na první pohled může vypadat tak, že nás má smrtí děsit, za mě je ale opak pravdou. Pověra nám vlastně dává iluzorní možnost mít situaci v moci, dává možnost události předcházet. Na psychologické úrovni také může uklidňovat v tom slova smyslu, že někomu se událost stala, protože vykonal něco, co neměl, ale mně se to stát nemůže, protože tak nejednám,“ říká k pověrám o smrti terapeutka Poradny Vigvam Barbora Racková.

Ze zkušenosti terapeutů vyplývá, že problém nastává v okamžiku, kdy k úmrtí zcela jinou kauzalitou v rodině dojde a někdo z jejích členů si úmrtí následně vyčítá, kvůli pověře, byť zcela logicky ví, že smrt nemá s pověrou souvislost. „Vznikají pak pocity viny, které ale opět pomyslně umožňují žít v představě, že máme událost ve své moci, že se neštěstí stalo jen naší neopatrností, a tak můžeme dalšímu neštěstí předejít,“ dodává Barbora Racková.

Bát se smrti je normální

V rámci rozvoje vlastního duševního zdraví bychom se měli snažit se od tohoto strachu odpoutat. Něco jiného je však strach ze smrti samotné. Ten je naprosto přirozený a normální. 

„Chci zdůraznit, že mi přijde zcela normální se smrti bát. Úzkost ze smrti považuji za nejhlubší dynamiku lidského nitra. Terapeutickým cílem není se zcela úzkosti ze smrti zbavit. Strach, že zemřu, mě na jednu stranu může paralyzovat, na druhou stranu mě ale také může chránit před situacemi, které jsou nebezpečné a ke smrti doopravdy mohou vést,“ říká Barbora Racková. 

Byť je smrt přirozenou součástí života, je ale stejně tak přirozeně součástí bolestnou. Proto je v pořádku, že z ní máme respekt nebo strach. Nadmíru se však zatěžovat obavami z naplnění pověr, nám akorát více ubližuje. 

„Bojme se smrti zdravě, nenechejme se jí paralyzovat, ale taky nežijme tak, jako by neexistovala,“ doporučuje terapeutka. 

Jak se odpoutat od strachu z naplnění pověry 

Pověry jsou svým způsobem něco magického. Jedna cesta proto může být sejmout z nich onu magii. Racionálně si vysvětlit, že opravdu neexistuje souvztažnost mezi obsahem pověry a smrtí. Tato cesta funguje především pro ty, kteří jsou racionálně a logicky založení.  

„Druhý způsob pracuje zcela opačně – nabízí možnost setrvat v magickém prostoru, využít ho a vytvořit magickou obranu, která nás před důsledky pověry chrání. Někdy tohle funguje u dětí, když se bojí bubáků a mají v posteli plyšáka, který je před nimi chrání. I pro nás dospělé, kteří se v dospělejší verzi magického myšlení nacházíme, může být tento princip užitečný. U obou způsobů je však velmi důležité hlídat, zda nám přinášejí úlevu a nezatěžují nás ještě více než původní pověra samotná,“ upozorňuje terapeutka Tereza Olivová.

Autor: Veronika Drdáková, www.prest.cz

Publikováno: 8. 2. 2022