Když do letních prázdnin vstoupí ztráta: Jak podpořit děti, když se stane něco těžkého

Léto. Čas radosti, smíchu, dobrodružství a zážitků, na které se děti těší celý rok. Tábor, výlety, dovolená. Všechno je jinak než ve školním roce. Jenže právě tohle „jinak“ může přinést i nepředvídatelné. Úraz, nehoda, nebo dokonce úmrtí. A to v době, kdy jsou všichni někde jinde; děti na táborech, rodiče v práci nebo na dovolené. Taková zpráva pak může udeřit nečekanou silou. A právě proto si zaslouží pozornost a citlivý přístup.

Co když se stane něco závažného?

Úmrtí blízkého člena rodiny nebo vážný úraz velmi bolí, bez ohledu na to, jestli je venku sněhová kalamita, nebo horká letní noc. V létě je ale situace často komplikovanější. Děti jsou pryč, dospělí různě rozlítaní, a rozhodování, jak a kdy dětem sdělit špatnou zprávu, se stává ještě náročnějším.

Rodiče pak stojí před otázkou, jestli dětem říct, co se stalo hned, i když jsou třeba uprostřed vysněného tábora nebo počkat až na návrat domů.

Nechte rozhodování na dětech

V obecné rovině lze říct, že je vždy prospěšné, když nerozhodujeme za děti, ale ty se mohou rozhodnout samy, samozřejmě v rámci svých možností a věku. Pokud je to jen trochu možné, je lepší osobní setkání než telefonát. Například se s vedoucími tábora domluvit na klidném místě, kde může rodič s dítětem být chvíli o samotě.

Když osobní návštěva možná není, může pomoci i telefonát nebo videohovor. Důležité je, že v tu chvíli spolu mohou sdílet, co se stalo, projít první emoce a společně se rozhodnout, co dál. Zůstat na táboře? Odjet domů? A co všechno to znamená prakticky?

Pokud se dítě rozhodne zůstat, je fajn s ním i vedoucími domluvit, jak bude probíhat další kontakt. Truchlení je totiž proměnlivý proces a dítě může po pár dnech změnit názor a potřebovat být doma.

Ve Vigvamu máme zkušenost se všemi variantami; děti, které na táboře zůstaly, i ty, které odjely hned, nebo třeba až po pár dnech. Důležité je nehodnotit, nevnucovat, ale společně hledat cestu, která bude fungovat právě pro vaše dítě.

Truchlení má mnoho tváří

Možná je dobré si připomenout, že truchlení není něco, co po pár týdnech odezní. Není to „tři dny smutku a pak zpátky do normálu“. Má různé podoby, různou délku, ale také své zákonitosti.

První rok bývá většinou nejsložitější. Přichází řada ‚poprvé‘; první narozeniny bez zemřelého, první Vánoce, první začátek školního roku… A právě tehdy se mohou objevit emoce, které zaskočí nejen dítě, ale i jeho okolí. U dětí se to často neprojeví jen slzami, ale třeba i neklidem, únavou, nepozorností nebo změnou chutí k jídlu.

Proto je důležité, aby se o podobných událostech dozvěděla i škola, a to klidně i během prázdnin.

I během prázdnin může být škola oporou

Pokud dítě ztratí někoho blízkého, je vhodné dát tuto informaci škole vědět co nejdříve. Umožní to učitelům se připravit a být oporou hned od začátku školního roku. A i v létě můžete využít poradenství, třeba na to, abyste si společně s odborníkem naplánovali, jak s dítětem i školou mluvit a co očekávat.

Letní prázdniny jsou navíc ideální dobou pro revizi krizových plánů školy. V mnoha případech se právě úmrtí nebo návrat pozůstalého žáka zpět do výuky v plánech vůbec neobjevuje. Přitom to bývá velmi náročná situace. Inspirací a pomocí mohou být i naše krizové plány pro školy: Krizový plán – úmrtí ve škole a Krizový plán – úmrtí v rodině.

Nezlehčujte „malé“ změny – ani o prázdninách

Prázdniny jsou pro děti časem mnoha změn – některé jsou viditelné, jiné méně. Některé vnímáme jako běžné a snadno přehlédneme, jak velký dopad mohou mít.

Děti zažívají spoustu nových situací – jsou najednou víc samy, nebo naopak neustále s rodiči, mění prostředí, ztrácejí jistoty. I něco jako ztráta telefonu může být spouštěčem velkého smutku – ne kvůli samotnému zařízení, ale kvůli vzpomínkám, které v něm byly, nebo pocitu bezpečí, který představoval.

Takže buďme o prázdninách k dětem ještě trochu pozornější. Ne proto, abychom je kontrolovali – ale abychom byli nablízku, když budou potřebovat.

Stejně tak můžete potřebovat oporu pro sebe, posdílet, poradit se. Neváhejte proto říci si o pomoc či podporu.

Autor: Lucie Pivoňková | Poradna Vigvam

Publikováno: 10. 8. 2025

Síla drobných laskavých gest: Malé skutky, velký dopad

Nikdy nevíme, čím si lidé, které potkáme, právě prochází. Stejně jako oni neví, čím si procházíme my. I když máme „jen den blbec“ nebo si procházíme něčím opravdu náročným, jako třeba ztrátou blízkého, jen drobné, laskavé gesto může znamenat mnohem víc, než si představujeme.

V každodenním shonu se často soustředíme na velké cíle a zásadní rozhodnutí, ale někdy zapomínáme na to, jak silný dopad mohou mít maličkosti. Jedno úsměvné slovo, přidržené dveře, zpráva kamarádce či kamarádovi nebo poděkování pokladní – to všechno jsou drobná laskavá gesta, která mohou změnit náladu a vlastně celý den.

Malé skutky, které nejsou malé

Možná si ani neuvědomujeme, jakou sílu v sobě každé takové gesto skrývá. Pro nás to může být banální moment, ale pro druhého člověka to může být přesně ten záblesk lidskosti, který zrovna potřebuje. Drobné projevy pozornosti často přicházejí bez očekávání odměny, a právě v tom je jejich kouzlo. Jsou nezištné. Upřímné. Silné. Možná to zní pateticky, ale není, je to prostě lidské, dělá to dobře druhým, ale také nám samým.

Výzkumy říkají, že nám dělá dobře nejen když dostáváme, ale také když dáváme – obojí v našem životě potřebujeme.
Co všechno může být „drobné gesto“?
  • Poděkování, které není automatické, ale upřímné. To může podpořit třeba pohled do očí a drobný úsměv.
  • Krátká zpráva: „Jen jsem ti chtěl říct, že na tebe myslím. A přeju prima den.“
  • Očištění sněhu z cizího auta na parkovišti. 
  • Ale třeba že zalijeme i květiny na sousedním hrobě; zdvihneme, když někomu něco upadne…
  • Vyslechneme, aniž bychom hned nabízeli řešení. Jen se pokusíme opravdu slyšet a vcítit se do toho, čím si druhý prochází. Pokud je to vhodné, můžeme položit ruku na rameno nebo nabídnout objetí.
  • Pousmání na neznámého člověka na ulici. 
  • Podržení dveří i ve chvíli, kdy na dotyčného musíme chvíli počkat
  • Nabídnutí místa v MHD. Zeptat se, zda má dotyčný vedle sebe volno. Pomoci s kočárkem nebo těžkými taškami.
  • Nabídnout upřímné ocenění nebo pochvalu – blízkým, ale i třeba obsluze u pokladny nebo v kavárně. Pokývnout a naznačit poděkování řidičům nebo strojvedoucím hromadné dopravy.

Nejde o velké činy. Jde o vnímání druhých lidí kolem sebe a ochotu jim udělat den trochu lepší. Výše nabízíme jen pár nápadů, ale možností je nepřeberně a můžete si zvolit, co vám bude nejpříjemnější.

Proč na tom záleží?

Psychologové potvrzují, že laskavost má nejen pozitivní dopad na příjemce, ale i na toho, kdo ji projeví. Aktivuje části mozku spojené s potěšením a empatií. Laskaví lidé bývají spokojenější a méně stresovaní. Vytváříme tak neviditelnou síť drobných pozitiv, která se postupně šíří dál. A také, laskavá gesta mohou probouzet v druhých, i třeba jen svědcích takového konání, pocity úžasu, který zase vede k pocitu propojení s ostatními.

Měníme svět. Pomalu, ale jistě.

Nemusíme zachraňovat svět velkými gesty. Někdy stačí být tím, kdo jako první řekne „dobrý den“, kdo nabídne pomoc, nebo kdo jen zvedne telefon a zeptá se: „Jak se máš?“ Kultura drobných laskavých gest má sílu změnit prostředí kolem nás – ve firmě, v rodině, na ulici. Pojďme dodat naději, že svět je přece jenom dobré místo.
 A jasně, někdy to půjde lépe, někdy hůř, někdy vůbec, to je přirozené. Ale co když se právě v takový den někdo usměje zas na vás?

Pamatujme, že každá laskavá maličkost se rozhodně počítá. 

Autor: Lenka Macháčková | Poradna Vigvam

Publikováno: 13. 7. 2025

Když péče o sebe není o radosti, ale o přežití

Ztráta blízkého – zvláště náhlá – převrací život naruby. Pozůstalí se potýkají nejen s bolestí ze ztráty milovaného člověka, ale i se ztrátou pocitu bezpečí ve světě. Často zároveň čelí nové náloži povinností, odpovědnosti nebo rolí. Věci, které dříve dávaly smysl nebo přinášely radost, mohou najednou působit nesmyslně, vzdáleně, nebo zbytečně. To platí i pro sebepéči.

Ta může v období truchlení znít jako luxus. Něco, co si nemůžeme dovolit. Nebo dokonce jako něco, na co po ztrátě blízkého už nemáme nárok. Co si nezasloužíme.

A přesto právě tehdy může být klíčová – ne proto, aby nám bylo „dobře“, ale aby to vůbec šlo nějak přežít.

Když sebepéče „nepomáhá“

Mnoho lidí si pod pojmem sebepéče představí něco, co přináší radost, potěšení nebo uvolnění. Jenže v období zármutku to tak být vůbec nemusí. Pocit radosti může být nedosažitelný. Někdy se nedostaví ani úleva. Možná zůstane jen fyzický pocit – horká sprcha, hluboký nádech, protažení zad. I to má svou hodnotu.

Sebepéče v truchlení totiž není o tom, že se budeme cítit lépe. Je to spíš způsob, jak se neztratit úplně.

Struktura jako zábradlí

Když se náš vnitřní svět rozpadne, může i malá denní struktura působit jako opora – jako zábradlí, kterého se držíme, abychom neupadli. Nemusí jít o nic složitého:
 „Ráno vstanu, umyju se, dám si kávu. K večeru se projdu. Každou sobotu si půjdu zaplavat.“

Úplně základní věci – pravidelný spánek, jídlo, pohyb – pomáhají našemu tělu i mysli orientovat se v čase a obnovovat rytmus. Přežívat den za dnem. A budovat pocit bezpečí. Nepřinášejí euforii ani vykoupení. Ale drží nás nad hladinou, když se vše ostatní hroutí.

Očekávání mohou zraňovat

Často očekáváme, že věci, které nám dřív přinášely radost (třeba běh, malování nebo hudba) budou fungovat i teď. Někdy ano, ale často ne. A to je v pořádku.

Zklamání z toho, že „to nefunguje“, může vést k rezignaci nebo pocitu selhání. Ale sebepéče není lék, který zabere po první dávce. V náročných obdobích je to spíš prostor pro nádech, pro chvíli, kdy nic netlačí. A někdy je skutečný úspěch už jen to, že si zvládneme každý den vyčistit zuby. I to se počítá. Opravdu.

Laskavost, ne výkon

Sebepéče v období ztráty není o výkonu. Není o radosti ani o úlevě.
 Je o laskavém vztahu k sobě – právě tehdy, když je nám zle.
 I když to „nefunguje“.
 I když necítíme nic dobrého.

Je to tiché gesto, kterým sami sobě říkáme: „Vnímám tě. Ještě jsi tu. A jsem s tebou.“

Autor: Lenka Macháčková | Poradna Vigvam

Publikováno: 7. 6. 2025

Když je toho moc: Kam se obrátit pro pomoc

Jsou chvíle, kdy se na nás všechno valí. Kdy se člověk cítí ztracený, bezmocný, unavený nebo sám. Možná právě teď něco takového zažíváte. Nebo někdo blízký. A i když si můžeme myslet, že bychom to měli zvládnout sami,i, opak je pravdou. Být na problémy nebo trápení sám dělá všechno těžší a může nás vrhat do větší bezmoci a osamělosti.

Děláme maximum, abychom vám v těžkých chvílích mohli stát pevně po boku. Čas od času ale poptávka po naší pomoci přesahuje naše kapacity. V takových případech pro vás máme doporučení s kontakty, kam se obrátit.

 

1. Když potřebujete mluvit hned

V krizových chvílích může být největší úlevou, že vám někdo zvedne telefon. Neptá se zbytečně, netlačí. Jen je s vámi, naslouchá, nesoudí. V případě potřeby, ale může nabídnout i vodítka pro to, jak zvládnout nejbližší hodiny nebo dny. A to může stačit k tomu, aby se člověk nadechl. Některé linky fungují nonstop a je možné zavolat opravdu kdykoli.

👉 Krizové linky důvěry:
 Celorepublikové kontakty najdete přehledně na stránkách České asociace pracovišť linek důvěry (ČAPLD):
 🔗 https://www.capld.cz/linky…/kategorie/celorepublikove

 
2. Když potřebujete delší doprovázení

Možná víte, že jeden hovor nestačí. Že se ztrácíte opakovaně. Že vás tíží něco hlubšího. Nebojte se vyhledat terapeuta – odborníka, který vás provede tím, co právě prožíváte. Třeba někdo z vašeho okolí zná někoho, s kým má dobrou zkušenost, nebo ji máte třeba sami ze své minulosti. Případně si můžete někoho, kdo je vám sympatický vyhledat. Vždy se ale dívejte, zda má ten člověk adekvátní vzdělání a výcvik.

👉 Adresář terapeutů spravuje Česká asociace pro psychoterapii:
 🔗 https://czap.cz/adresar

 
3. Když truchlíte nebo jste někoho ztratili

Ztráta blízkého člověka zasáhne všechno, svět se rozpadne a najednou není nikde bezpečno. Říká se, že čas pomáhá, ale sám o sobě  nestačí. Poradci nebo terapeuté pro pozůstalé pomáhají těm, kteří se snaží znovu najít pevnou půdu pod nohama – dětem, dospělým, rodinám.

👉 Odborné poradenství pro pozůstalé nabízí poradci sdružení v Asociaci poradců pro pozůstalé (APPP):
 🔗 https://poradci-pro-pozustale.cz/kontakt/

 
Na závěr

Není slabost říct si o pomoc – ano, to už je taková otřepaná fráze, ale přijde nám důležité ji zopakovat. Je to naopak projev síly nebo možná odvahy – uznání, že na všechno nemusíme stačit sami, že je to v pořádku, že je to lidské. Ať už jste na začátku těžké cesty, uprostřed bouře, nebo se pomalu vydáváte dál – nezůstávejte v tom sami.

V případě, že chcete podpořit naši práci, abychom mohli být pozůstalým oporou ve chvíli, kdy to nejvíc potřebují, váš dar tomu napomůže. 

DARUJTE

Autor: Poradna Vigvam

Publikováno: 14. 5. 2025

Smrt do školy nepatří – a nebo jo?

Téma, které se neodmyslitelně vztahuje k životu a je jeho přirozenou součástí, přesto se o něm zdráháme mluvit. A to dokonce i tam, kde se učíme, jak obstát ve světě – ve škole.

Jakou nejhorší událost si dokážete v prostředí školy představit? Smrt představuje bezpochyby tu nejděsivější. Nikdy se na ni nelze pořádně připravit. Na to, jak jednat, co říct, co neříct, na emoce – vlastní, ale i našeho okolí. Nezáleží na tom, zda přijde náhle, bez ohlášení, nebo máme možnost tušit, že je v blízkém časovém horizontu nevyhnutelná.

A přitom smrt v prostředí školy není zdaleka tak neobvyklá, jak bychom předpokládali a jak bychom si přáli. V roce 2023 zemřelo ve věku 5-19 let 239 dětí, mladistvých a čerstvě dospělých. Zeptáme-li se přátel, příbuzných nebo náhodně ve svém okolí, mnozí si vybaví, že i v průběhu svých školních let takovou situaci zažili – možná to byl učitel, který zemřel při autonehodě, student o pár ročníků výš, který zemřel sebevraždou, nebo spolužačka, která zemřela následkem nevyléčitelného onemocnění. Vynoří se více či méně barvité vzpomínky na danou osobu, vlastní emoce či způsob, jakým se ve škole situace komunikovala a řešila.  

Smrt ale nemusí být přítomna přímo ve škole, aby dokázala školní život zásadně ovlivnit – může být ukrytá v slzách, které přijdou v průběhu výuky bez zjevného důvodu, v nenadálém rušivém chování, agresivních projevech či lhostejnosti. I na pozadí takového chování se může skrývat smrt a následné prožívání ztráty. Může se v danou chvíli týkat rodičů, prarodičů, sourozenců, rodinných příslušníků, ale i  domácích mazlíčků, vzdálených známých, osobnostních vzorů a idolů – ať už v blízkém okolí či v online světě. Smrt a ztráta mají nesčetné množství podob a ani škole se nevyhýbají, a proto věříme, že i ve škole má smysl o nich mluvit. 

Mluvit o smrti? Nejlépe dřív, než přijde

Kdy téma smrti a ztráty ve škole otevřít? Stejně jako u většiny témat, je ideální začít už v čase, kdy není toto téma aktuální a bolestivé – takže preventivně, jako součást běžné výuky, projektových dnů či třídnických hodin – po vzoru ostatních ožehavých a mnohdy stále tabuizovaných témat, jako jsou pornografie, gender nebo sexuální výchova. Jako zdroj inspirace pro učitele, školní  metodiky prevence i školní psychology mohou posloužit například naše metodiky „Malé velké ztráty ve škole“, jejichž hlavním cílem je za pomoci krátkých filmů citlivě otevřít různé podoby ztrát, včetně té největší, smrti. 

Co ale dělat ve chvíli, kdy smrt do školy bezprostředně vstoupí – ať už jde o úmrtí žáka či pedagoga, a škola má najednou pozůstalé spolužáky, pedagogy a kolegy?

I zde platí, že prevence má smysl a je tak užitečné mít pro tyto situace vypracované krizové plány školy. Ty mají za cíl nakrokovat konkrétní a jasný postup, kdo a jak má v daném krizovém okamžiku jednat. Často jsou zpracovány ve spolupráci vedení školy a školního metodika prevence, který o plány následně pečuje, aby byly vždy aktuální, uložené či vyvěšené na dostupném místě, všichni pedagogové je znali a předem tak tušili, jaká bude v případě úmrtí jejich role a jakými postupy bude konkrétní škola situaci řešit.

Jak tomu ale u krizových situací bývá, ztráta a smrt nejsou výjimkou, ať už se snažíme připravit sebevíc, v daný krizový okamžik se nám informace prostě vykouří z hlavy nebo se nám najednou zdají nedostatečné, jsme zmatení a zoufalí a nevíme, co dělat. Děti a dospívající učíme, že pokud je něco trápí nebo si s nějakým tématem nevědí rady, mohou volat na krizovou linku. Stejně se můžeme zachovat i my dospělí. A tak se kromě předem vypracovaných krizových plánů určitě hodí zjistit, kam se můžeme obrátit v případě, že si nevíme rady. Ohledně jakékoliv ztráty a úmrtí lze zavolat nebo napsat třeba právě k nám do Poradny VIGVAM. Odborníci na telefonu nebo e-mailu dokáží efektivně pomoci se v konkrétní situaci zorientovat a společně nakrokovat, jak v danou chvíli z pozice školy postupovat.

Externí pomoc jako opora, ne selhání

Součástí postupu bývá i zvážení ošetření pozůstalé třídy a pedagogického sboru externisty, nejčastěji krizovými interventy, pracovníky pedagogicko-psychologických poraden či neziskových organizací – tedy odborníky, kteří mohou v danou chvíli v rámci krizové intervence unést nejrůznější myšlenky, ošetřit emoce a třeba i sloužit jako hromosvod bolesti, smutku, ale i vzteku, lhostejnosti, apatie a popření. Některé školy si i tuto část práce ponechávají a vysílají do tříd své psychology nebo metodiky prevence, nicméně přínos práce externistů ve třídách a pedagogických sborech zasažených úmrtím spočívá mimo jiné i v tom, že sami nejsou pozůstalí a nejsou tak aktuální situací bezprostředně zasaženi. 

Bezpečný prostor pro truchlení ve třídě i sborovně

Krizová intervence tak nabízí prostor všem pozůstalým – žákům i pedagogům. Cílem je co nejlepší zvládnutí náročné situace – poskytnutí bezpečného prostoru pro nastartování procesu truchlení, kontakt s vlastním prožíváním a možnost integrace náročné situace do další etapy života. Ačkoliv součástí takové intervence bývá i rituál pro symbolické uzavření bolestné situace, intervencí, rituálem ani pohřbem truchlení nekončí. Následující týdny si v prostředí školy žádají specifické zacházení (tzv. doba hájení) a je vhodné mít na paměti, že jistá specifika přetrvávají v řádu měsíců a někdy i let. S externími odborníky lze spolupracovat i v delším časovém horizontu, v rámci podpory napříč celým procesem truchlení.

 Ačkoliv by si jistě mnozí přáli v takových chvílích udělat tlustou čáru, která jako mávnutím kouzelné hůlky zakryje veškerou bolest i nepříjemné emoce, kouzlo tohoto typu nemáme. Nicméně právě v takových momentech můžeme být v Poradně VIGVAM oporou a společně hledat cestu, jak se se situací vyrovnat a pokračovat na cestě životem dál. Člověk nemusí být na všechno sám a mít se o koho opřít může snížit zátěž, kterou smrt blízkého přinesla.

 

„Krizová intervence a poradenství Vigvam nám citlivě umožnila zpracovat ve škole tragickou událost, jak v třídním kolektivu, tak mezi dospělými. Na pracovnice jsme se mohli kdykoliv obrátit o pomoc či radu. Vše probíhalo v bezpečném prostředí a atmosféře přijetí.“ Zpětná vazba základní školy, která absolvovala krizovou intervenci pro třídní kolektiv a celoroční poradenství

 

Důležité je nebát se říct si o pomoc, když je něco nad naše síly.

Autor: Michaela Dlouhá | Poradna Vigvam

Publikováno: 15. 4. 2025

Když smrt přijde bez varování…

Náhlé a neočekávané úmrtí často způsobí, že se v okamžiku život pozůstalých rozpadne na malé kousky. Šok z takové ztráty může narušit nebo zkomplikovat přirozenou schopnost se se smrtí blízkého vyrovnat.

Náhlé a neočekávané úmrtí přináší pozůstalým nejen hluboký zármutek, ale také řadu psychických a sociálních výzev. Jak projít obdobím truchlení, když se život zlomí v jediném okamžiku? Jak zvládnout bolest tak, aby bylo možné znovu najít pevnou půdu pod nohama? Odborná podpora může v těchto chvílích sehrát klíčovou roli – pomoci pozůstalým lépe nést tíhu ztráty a hledat cesty, jak zase dobře žít. Jaké možnosti pomoci u nás existují? A kde naopak podpora chybí? Podíváme se na to, co by mohlo změnit situaci pro ty, kteří se snaží vyrovnat s náhlým úmrtím blízkého.

Co znamená náhlá a neočekávaná smrt?

Jak napovídají výše zmíněná slova, jedná se o úmrtí, které přichází naprosto nečekaně a nikdo z blízkých nemá šanci se na něj jakkoli připravit. Mezi nejčastější příčiny náhlé smrti patří zdravotní komplikace, jako jsou infarkt myokardu, plicní embolie nebo cévní mozková příhoda. Dalšími příčinami může být nehoda (dopravní, pracovní, sportovní), přírodní katastrofa, sebevražda nebo násilný trestný čin. Každá z těchto situací přináší náročné emoční a psychické výzvy pro pozůstalé, kteří se musí vyrovnat nejen se samotnou ztrátou a s jejími dopady na jejich každodenní život, ale často i s tragickými okolnostmi úmrtí.

I v případě, kdy je člověk nevyléčitelně nemocný a dostává lékařskou péči, se smrt může jevit jako náhlá, pokud na ni blízcí nebyli dostatečně připraveni. Právě paliativní péče může hrát klíčovou roli nejen při doprovázení nemocného, ale také v podpoře jeho rodiny před smrtí blízkého, čímž se snižuje riziko komplikovaného truchlení. Práce paliativních týmů je v tomto směru nedocenitelná. 

Důsledky náhlého úmrtí

Náhlá smrt komplikuje proces zármutku a adaptace na novou realitu. Pozůstalý se ocitá pod obrovským tlakem emocí i společenských očekávání, musí nadále fungovat v běžném životě, často pečovat třeba o děti, sourozence nebo stárnoucí rodiče, zatímco uvnitř prožívá hlubokou ztrátu. Právě v těchto případech mohou sehrát klíčovou roli specializované poradny, které pomáhají zvládnout složité truchlení a životní výzvy, které s sebou nese.

Dopady na rodiny a společnost

Pozůstalé rodiny se často potýkají s dalšími komplikacemi, jako je ztráta pocitu bezpečí ve světě, nešťastná komunikace o smrti nebo ztrátě od okolí či dokonce od médií, zraňující sdílení, komentování a rychlé odsuzování na sociálních sítích. Dále také často zdlouhavá byrokracie, finanční nejistota, nelehká komunikace s dětmi o okolnostech úmrtí blízkého. V mnoha případech dojde k tomu, vzhledem k náročnosti situace, že rodič nastoupí dlouhodobou nemocenskou, čímž se ocitá mimo pracovní systém. Proto je klíčové nabídnout dlouhodobou podporu dospělým i dětem, aby se mohli postupně se adaptovat na novou situaci.

Ve vzdělávacím systému je důležité učit děti už od mateřské školy, jak zvládat drobné ztráty, například při odstěhování kamaráda nebo změně učitele. Osvojené copingové strategie mohou v dospělosti pomoci lépe zvládat větší ztráty.

Co může pomoci v případě náhlého úmrtí?

Náhlá smrt může pozůstalého konfrontovat s řadou silných a velmi náročných emocí, situací, vzpomínek i obav o budoucnost. Pokud nebyl blízký při úmrtí blízkého přítomný a nemohl se rozloučit nebo sdělit, co by potřeboval, může pociťovat lítost nebo vinu. Naopak, pokud u náhlého úmrtí blízkého byl, mohou ho pronásledovat těžké a náročné vzpomínky, pocity i prožitky spojené se zážitkem z posledních chvil života jejich milovaného.

Včasná pozůstalostní péče je klíčovou součástí prevence rozvoje komplikovaného truchlení důsledků ztráty.


Regionální dostupnost pozůstalostních služeb je však nerovnoměrná a někde chybí zcela. Přitom právě včasná odborná pomoc je v procesu truchlení zásadní. Její rozšíření a systematická podpora by mohly snížit dlouhodobé nepříznivé dopady náhlých úmrtí na život pozůstalých i na společnost jako celek. Proto školíme a mentorujeme odborníky napříč republikou, aby kvalitní pozůstalostní péče byla dostupná v každém kraji a byla poskytována včas. 

Poskytovatelé pozůstalostní péče stále řeší, zda podpora spadá pod Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo práce a sociálních věcí nebo jiný resort. Tato resortní roztříštěnost vnáší do oboru nejistotu. 

Dostupná včasná a kvalitní pozůstalostní péče a jistota, o kterou se poskytovatelé mohou opřít, můžou pozůstalým významně přispět k lepšímu zvládání této obrovsky náročné situace. Proto realizujeme společně s partnery advokační kroky směrem k realizaci systémových změn. Děkujeme všem našim partnerům. Jmenovitě Institutu Pallium a APHPP, Nadaci EP Group a Nadaci rodiny Vlčkových, které dlouhodobě pozůstalostní péči podporují.

Autor: Johana Malá, Lenka Macháčková | Poradna Vigvam

Publikováno: 21. 3. 2025

Pozůstalí po sebevraždě blízkého

poradna vigvam článek

Podle posledních dostupných údajů ze statistického úřadu zemřelo v roce 2022 sebevraždou 1306 osob. V průměru si tedy v ČR každý den vezmou život minimálně tři lidé. Pro srovnání, ročně při dopravních nehodách zemře přibližně 450 lidí. Tento údaj uvádíme, abychom ukázali, kolik energie investujeme do prevence dopravních nehod a kolik se věnuje péči o naše duševní zdraví a prevenci sebevražd. I když jsme si vědomi, že stále není všechno ideální, přece jen se objevují i pozitivní změny. Máme národní akční plán pro prevenci sebevražd, což dává naději, že se v této oblasti věci zlepší. Statistiky ukazují, že sebevražednost má, až na období pandemie, klesající tendenci.

Odhaduje se, že každá sebevražda má přímý dopad v průměru na 6 osob. Pokud dojde k sebevraždě ve škole nebo na pracovišti, může se dotknout až stovek lidí. Zároveň je důležité upozornit, že pozůstalí po sebevraždě bývají často více ohroženi sebevražednými myšlenkami či přímo sebevražedným chováním (Pompili et al., 2008; Runeson & Asberg, 2003).

Studie ukazují, že 80 % pozůstalých se dokáže se smrtí blízkého vyrovnat bez odborné pomoci, 20 % pozůstalých však odbornou pomoc potřebuje. Vyšší riziko je zejména v případě, kdy je úmrtí blízkého nečekané, příliš brzké nebo násilné, což jsou charakteristiky, které sebevražda často nese.

U pozůstalých po sebevraždě se častěji objevuje vysoká míra hněvu, viny a studu, stejně jako pocit odpovědnosti za smrt blízkého. Dále se setkávají se sociální stigmatizací, izolací a prožívají pocity odmítnutí a opuštění (Jordan, 2001; Sveen & Walby, 2008). Na rozdíl od jiných úmrtí mají pozůstalí po sebevraždě větší potřebu hledat vysvětlení smrti a nalézt její smysl. Také častěji cítí potřebu utajit příčinu smrti před okolím, což může vést k tomu, že se vyhýbají sociální podpoře a dostávají se do větší osamělosti.

Jaké jsou primární otázky pozůstalých, které si po úmrtí blízkého kladou?

Klinický psycholog John Jordan, který se 40 let zabývá péčí o pozůstalé, identifikuje jako klíčový prvek, který odlišuje smrt sebevraždou od ostatních, tzv. „úmyslnost smrti“. Většina pozůstalých vnímá sebevraždu jako dobrovolné rozhodnutí zemřelého ukončit svůj život. Jordan zároveň zdůrazňuje, že otázka, zda byla sebevražda skutečně vědomou volbou, je složitá a diskutabilní. Důležité je, jak pozůstalý vnímá smrt svého blízkého: jako jeho volbu či záměr, nebo jako čin, k němuž byl jeho blízký dohnán okolnostmi, které nemohl ovlivnit.

Kdy se u pozůstalých objevují pocity viny a hněvu?

Pokud pozůstalý považuje sebevraždu za záměrnou volbu, zvyšuje se u něj pravděpodobnost výskytu emocí jako vina a hněv. V tomto případě se často objevují existenciální otázky, například:

  • Proč se rozhodl pro tento čin?
  • Jak mohl překonat svůj strach ze smrti?
  • Jak mohl udělat takový krok, když byl zodpovědný a miloval ostatní?
  • Mohl jsem já nebo někdo jiný tomu zabránit?
  • Proč nebyl můj vztah k němu dostatečným důvodem, aby chtěl zůstat naživu?
  • Kdo je zodpovědný za jeho smrt?
  • Jaký  je smysl jeho smrti? Jaký je teď smysl mého života? Proč mám dál žít?

Na otázku „proč“ nikdy neexistuje jednoznačná odpověď. S pozůstalými hledáme odpovědi, které pro ně dávají smysl a které je mohou uklidnit. Jak uvádí Jordan, otázka „proč“ souvisí s otázkou odpovědnosti – kdo je za tuto smrt odpovědný? Většina pozůstalých po sebevraždě totiž nemá k dispozici žádné konkrétní vysvětlení, jaké bývají k dispozici u jiných příčin smrti (např. u nemocí nebo dopravních nehod). Sebevražda totiž porušuje obecně sdílené přesvědčení, že každý člověk chce žít.

Jaké odpovědi na otázku „proč“ pozůstalí nejčastěji hledají?

Ve společnosti, zejména mezi lidmi, kteří nejsou pozůstalými po sebevraždě, panuje přesvědčení, že odpovědný je ten, kdo si vzal život. Pozůstalí se však často cítí být za smrt blízkého zodpovědní. V myšlenkách se vracejí k minulým událostem a přemítají o svých „vztahových chybách“ směrem k zemřelému, přičemž si na sebe berou vinu. Takové myšlenky mohou znít například:

  • „Kdybych se s ním předtím nepohádal…“
  • „Kdybych přišel domů včas…“
  • „Kdybych ji přiměl jít na terapii…“

Pozůstalí také někdy přisuzují vinu a odpovědnost jiným lidem, například členům rodiny, přátelům nebo odborníkům, kteří údajně „neudělali dost“. Někteří by si přáli alespoň dopis na rozloučenou s vysvětlením. Bohužel jej dostane pouze 15 % pozůstalých. Většina se tedy nikdy nedozví odpovědi na své otázky, a dokonce ani v nalezených dopisech se často odpovědi na tyto otázky nenacházejí.

Rizikové faktory sebevraždy

Mezi rizikové faktory patří: předchozí pokus o sebevraždu, sebevražda v rodině, duševní onemocnění, tělesné onemocnění, užívání alkoholu a jiných návykových látek, ztráta zaměstnání, finanční problémy, rozpad vztahů, osamělost, nedostatek sociální podpory, diskriminace a snadný přístup k prostředkům k vykonání sebevraždy (www.sebevrazdy.cz).

Protektivní faktory

I když některé rizikové faktory nemůžeme ovlivnit, můžeme se soustředit na protektivní (ochranné) faktory, které nám mohou pomoci vyrovnat se s obtížnými okolnostmi a snížit riziko sebevraždy. Mezi tyto faktory patří: silné přátelské vazby, podpora rodiny a komunity, schopnost řešit problémy, důvěra v sebe sama, osobní přesvědčení, omezený přístup k prostředkům sebevraždy, vyhledání pomoci a snadný přístup k kvalitní péči o duševní a tělesné zdraví (www.sebevrazdy.cz).

Pokud se potýkáte s těžkými chvílemi a cítíte, že nemáte dostatek sociální podpory, nezůstávejte na to sami. Můžete se obrátit na krizové linky nebo psychoterapeuty.

Tématu sebevražd se věnujeme také v našich kurzech:

Kontakt s truchlením
Podoby truchlení dospělých
Když škola čelí sebevraždě

 

Pokud máte sebevražedné myšlenky, neváhejte se obrátit na krizové linky, například 116 123, nebo vyhledejte odbornou pomoc u psychoterapeuta. Seznam ověřených terapeutů naleznete na stránkách www.czap.cz. V případě akutních tendencí volejte RZS 155.

Autor: Barbora Racková, Lenka Macháčková | Poradna Vigvam

Publikováno: 20. 3. 2025

Truchlení není jen o pěti fázích Kübler-Ross

poradne vigvam blog

Když se mluví o truchlení, ať už v laických či odborných kruzích, téměř vždy se objeví „pět fází“ Kübler-Ross. Jeho obliba pravděpodobně vychází z jednoduchosti a srozumitelnosti. My vám však chceme představit přehled dalších tří modelů k truchlení, které lépe odrážejí současné vědecké poznatky. Tyto přístupy vnímáme za vhodnější vodítko pro terapeutickou práci i hlubší porozumění procesu truchlení.

Truchlení je hluboce individuální proces, který závisí na mnoha okolnostech. Je tedy potřeba zkoumat, ptát se, naslouchat a BÝT s těmi, kdo truchlí. Setkání s lidmi, kteří přišli o někoho blízkého, je náročné, jelikož se setkáváme s lidmi, kteří čelí jedné z nejhorších bolestí ve svém životě. I proto je důležité mít se jako odborník o co opřít. A k tomu jsou právě modely užitečné – jsou naší oporou. Nemělo by se z nich však nikdy stát dogma.

My jako odborníci musíme počítat s různými projevy truchlení, s celou škálou emocí a způsobů vnímání a chování. S řadou zlých, ale i dobrých dní, které budou naši klienti prožívat. O to víc o sebe musíme pečovat my a tu obrovskou bolest s pozůstalými „usedět“,  jak se říká. Hledět s nimi do té obrovské prázdné díry, ale vědět, že nás nepohltí.

Abychom tedy nabídli i jiné možnosti, jak se na proces truchlení dívat, vybíráme z přibližně dvaceti teorií truchlení jen některé z nich. Tyto modely zdůrazňují, že truchlení není lineární proces, ale komplexní a dynamický proces, který zahrnuje nejen bolest, ale také adaptaci, odolnost nebo dokonce růst.

Wordenův úkolový model

Tento model přistupuje k truchlení jako k několika úkolům, které na pozůstalého čekají a kterými by měl projít, aby bylo možné ztrátu integrovat. Zdůrazňuje aktivní zapojení pozůstalého do procesu zvládání ztráty a poskytuje strukturovaný návod, jak se vyrovnat s novou realitou. Úkoly zahrnují přijetí reality ztráty, prožití zármutku, přizpůsobení se světu bez zemřelého a nalezení nové rovnováhy v emocích a vztazích. Úkoly nemusí jít po sobě tak, jak jsou zapsány a u úkolu prožití zármutku dnes již víme, že projev emocí navenek není nezbytnou součástí „dobrého“ truchlení. 

Range of Response to Loss

Zkráceně RRL neboli Šíře reakcí na ztrátu je model Lindy Machin nabízející rámec pro porozumění reakcím lidí na ztrátu, zejména v souvislosti s truchlením a procesem adaptace. Tento model zdůrazňuje, že reakce na ztrátu existují na spektru, od intenzivního emočního prožívání až po více kontrolované a kognitivně orientované přístupy. 

Machin identifikovala dvě klíčové dimenze: reaktivitu (vyjadřující emocionální odpověď, jako je smutek, úzkost či deprese) a kontrolu (zaměřenou na zvládání a regulaci emocí). Výsledný přístup pozůstalých k truchlení je určen individuální kombinací těchto dimenzí a je ovlivněn faktory jako osobnost, předchozí zkušenosti, sociální podpora či kulturní normy. 

Dual Process Model

S dalším zásadním modelem zkráceně zvaným DPM přišli Margaret Stroebe a Henk Schut. Tento model se zaměřuje hlavně na coping (zvládání) a rozlišuje dvě hlavní dimenze: zaměření na ztrátu a zaměření na obnovu. Truchlení podle nich zahrnuje oscilaci mezi těmito dvěma procesy – pozůstalý se pohybuje mezi prožíváním smutku a hledáním způsobů, jak se přizpůsobit nové realitě. 

Tento model připomíná, že střídání mezi obdobími hlubokého smutku a obdobími kdy se soustředíme na praktické aspekty života, je zdravé a přirozené. Naopak uvíznutí v jednom z těchto stavů může proces truchlení komplikovat. Na první pohled by se mohlo zdát, že zaměření na ztrátu přináší těžkosti, zatímco orientace na obnovu je tím žádoucím směrem, který přináší úlevu. Autoři však upozorňují, že jak orientace na ztrátu, tak orientace na obnovu mohou vést k pozitivním i negativním strategiím zvládání (copingu).

Každý z těchto modelů nabízí jiný pohled na truchlení a ukazuje, že proces vyrovnání se se ztrátou je mnohovrstevný. Modely nám mohou pomoci se opřít o to, co již o truchlení víme na základě výzkumů a mohou nabídnout hlubší pochopení a konkrétnější nástroje pro zvládání ztráty. Zároveň je třeba vždy pamatovat na individualitu každé ztráty a osobnost pozůstalého. Tedy volit přístupy s ohledem na konkrétního člověka, který před námi sedí. 

Autor: Lenka Macháčková, Barbora Racková | Poradna Vigvam

Publikováno: 15. 1. 2025

Po ztrátě: Jak se „smířit“ se životem, který pokračuje

Prožitek, kdy se po ztrátě blízkého náš život rozpadne na prach, je ničivý. Vidět ostatní, jak pokračují ve svých životech, zatímco my máme pocit, že ten náš skončil, nás může izolovat a prohlubovat pocit osamělosti.

Často cítíme, že jsme rozpolceni mezi minulostí, bolestivou přítomností a budoucností, kterou jsme si představovali jinak. A přesto – často i k našemu vlastnímu úžasu – v životě nějak pokračujeme. Fungujeme, i když to samo o sobě může být vyčerpávající.

Náročné je i to, když si dovolíme zasmát se nebo pocítit radost. V hlavě se mohou objevit otázky: „Jak je možné, že se směju, když tu náš milovaný už není? Ničí to jeho památku? Znamená to, že mi na něm nezáleželo? Jak dokážu žít ve světě, kde už mi chybí?“

Jde vůbec zapomenout?

Je možné zapomenout na někoho, koho jsme milovali? Na někoho, kdo byl součástí našeho života, ať už krátce, ale intenzivně, nebo dlouhá léta? Ne, zapomenout nejde. Bolest zůstává, ale její intenzita se s časem často proměňuje.

Můžeme zažívat bolest, která nás požírá zaživa. Můžeme tiše plakat a zároveň se usmívat nad starými fotografiemi. Vzpomínáme na chvíle, které jsme společně prožili, a naši milovaní se stávají součástí nás samých. Přemýšlíme, co by asi v některé situaci řekli, jak by se zachovali, co nás na nich inspirovalo nebo naopak dráždilo. A také za co jsme vděční.

Často se snažíme zapomenout nebo předstírat, že se nic nestalo. Někdy máme pocit, že se milovaný člověk prostě vrátí. A dali bychom za to cokoli.

Co dělat, když všechno ztratilo smysl?

Nedáme vám přesný návod, co konkrétně dělat, ale zeptáme se vás: Co je vám příjemné, třeba i jen tělesně? Je to horká sprcha nebo vana, čokoláda, běh nebo plavání? Existuje něco, co vám pomůže se na chvíli „vypnout“ a vzdálit od bolesti? (Alkohol nebo jiné drogy opravdu nedoporučujeme.) Může to být stále to samé dokola, nebo se to může měnit klidně ze dne na den. Jeden den to může fungovat tak, a druhý úplně jinak.

Věnujte pozornost základním věcem, jako je spánek a jídlo. Zkuste si do svých dní vnést nějaký řád. A nezapomeňte na laskavost a pochopení vůči sobě. Je normální, že někdy nic nejde, nic se nechce, všichni vás štvou, nebo máte chuť se někam schovat.

Pečujte o sebe, když máte špatný den, a využijte, když den není úplně na prd.

Žít dál…

Žít dál není zrada. Je to přirozenost, i když se to může zdát jako to nejméně přirozené, co můžete udělat po ztrátě někoho blízkého.

Jak na to? Krok za krokem, den po dni. I když máte pocit, že nikdo nerozumí tomu, co prožíváte, pokuste se obklopit lidmi, na které se můžete spolehnout. Někým, kdo vám pomůže s praktickými věcmi, komu se můžete svěřit, s kým si zavzpomínáte, nebo kdo s vámi prostě jen bude.

Nebojte se říct si o pomoc. Ať už rodině, přátelům, známým nebo odborníkům. Požádat o podporu není známkou slabosti – naopak, často je to projev velké vnitřní síly.

Každý z nás má jiné potřeby, jiné tempo a jiný pohled na svět. Důležité je být k sobě laskaví a vnímat, co právě teď potřebujete. Jen vy sami víte, co je pro vás v tuto chvíli to nejlepší.

Autor: Poradna Vigvam

Publikováno: 19. 12. 2024

Kde hledat podporu a tolik potřebné zdroje?

Truchlení a zvládání ztráty blízkého člověka je hluboce osobní proces. Ne každý potřebuje nebo hledá odbornou podporu – mnoho lidí nachází útěchu v rodinném kruhu, u přátel nebo ve své komunitě. Existuje ale i celá řada zdrojů a podpůrných skupin, které mohou pozůstalým poskytnout prostor, podporu a pochopení. Tento článek shrnuje různé možnosti, jak nalézt oporu a přiblížit se k vyrovnání s těžkým obdobím.

1. Rodina a přátelé

Rodina a přátelé se nabízejí jako přirozená opora, když nám není dobře. Může nám pomoci spolu sdílet nebo jen tak být spolu. Často totiž každý z rodiny prožívá také svou bolest, a to, jak každý v rodině truchlí, se může lišit. Každý může mít jiné prožitky nebo potřeby. Truchlení ale nemusí nutně znamenat osamění – sdílení vzpomínek na milovanou osobu s těmi, kteří ji znali, může být nesmírně důležité a uklidňující. Společné vzpomínky, fotografie nebo příběhy pomáhají udržovat vzpomínku na zesnulého živou a zároveň poskytují prostor pro zpracování smutku.

Pokud cítíte potřebu být nějaký čas o samotě, je důležité to blízkým sdělit. Neexistuje „správný“ způsob, jak se se ztrátou vyrovnávat – to, co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému. Komunikace s blízkými ohledně vašich potřeb může přispět k vytvoření podpůrného prostředí, kde se budete cítit pochopeni a přijati.

2. Online komunity a skupiny na sociálních sítích

Digitální svět přináší mnoho možností, jak získat podporu, aniž by bylo nutné se účastnit osobních setkání. Na platformách jako Facebook nebo jiných fórech existují komunity zaměřené přímo na truchlení a zvládání ztráty. Mnoho uživatelů zde sdílí své zkušenosti, vzpomínky na zesnulé, nebo praktické rady, jak překonat těžké dny.

Tyto skupiny nabízejí možnost zůstat v anonymitě (třeba na FB můžete příspěvek ve skupině vkládat jako anonymní účastník), což některým lidem dodává pocit bezpečí. Sdílení online může být dobrou volbou pro ty, kdo chtějí oporu, ale necítí se na osobní kontakt nebo se k němu aktuálně nemohou dostavit.

3. Knihy a podcasty o truchlení

Pro ty, kteří hledají útěchu sami pro sebe, může být čtení knih nebo poslech podcastů o truchlení dobrým způsobem, jak lépe pochopit vlastní prožitky. Mezi oblíbené knihy patří například „Je v pořádku, že nejsi v pořádku“ od Megan Devine, která přináší realistický pohled na to, co znamená ztráta, a odhaluje, že není třeba se přetvařovat nebo „překonávat“ bolest způsobem, jaký očekává společnost. Z našich materiálů můžeme doporučit třeba Průvodce truchlením dětí a Průvodce truchlením dospělých ke stažení zdarma.

4. Rituály a osobní vzpomínkové akce

Vytváření vlastních rituálů může být terapeutickým způsobem, jak si uchovat vzpomínky na zesnulého a přitom jim dát vnitřní řád. Někteří lidé si každoročně zapalují svíčku, jiní píší dopisy, které nikdy neodešlou, nebo si vyhrazují čas na procházku místy, kde trávili s milovanou osobou čas. Vzpomínkové akce mohou být malou osobní záležitostí nebo větší rodinnou událostí. Cílem je vytvořit prostor, kde si můžeme připomenout lásku a život blízkého a přitom zvládnout i vlastní zármutek. V případě, že vzpomínání nejde tak lehce, připravili jsme pro vás ke stažení hru Je čas si zavzpomínat.

5. Dobročinné akce nebo pomoc druhým

Někteří pozůstalí najdou útěchu v tom, že na památku zesnulého podnikají něco smysluplného – například se zapojí do charitativních aktivit nebo pomáhají ostatním. Tato činnost může mít mnoho podob: od pomoci lidem v nouzi po věnování času charitativním organizacím nebo zakládání fondů na podporu oblastí, které byly zesnulému blízké. Dobročinnost může pomoci přenést negativní pocity do něčeho konstruktivního a zároveň přinést pocit smysluplnosti.

6. Terapeutická pomoc jako podpora v náročnějších obdobích

Pokud ztráta zasahuje do běžného fungování nebo způsobuje intenzivní úzkosti či deprese, může být na místě hledat pomoc u terapeuta nebo odborníka na psychologii truchlení. Existují terapeuti a psychologové, kteří se specializují na práci s pozůstalými a mohou nabídnout podporu a vedení během tohoto obtížného procesu. Mimo individuální terapie existují i terapeutické skupiny, které poskytují prostor pro sdílení s ostatními v podobné situaci.

7. Podpůrné skupiny pro pozůstalé: Sdílení zkušeností v bezpečném prostředí

Podpůrné skupiny nabízejí bezpečné místo, kde se můžete setkat s lidmi prožívajícími podobnou ztrátu. Setkání s ostatními truchlícími může být pro někoho přínosné, protože slyšet, že nejsme sami, kdo prochází podobným smutkem, často přináší pocit úlevy a pochopení. Skupiny bývají vedeny zkušenými terapeuty, kteří umí skupinu usměrnit, poskytnout prostor pro sdílení i tiché naslouchání.

Závěrem

Truchlení je jedinečná cesta, na které si každý potřebuje najít svou vlastní formu podpory. Ať už zvolíte oporu rodiny a přátel, nebo se rozhodnete hledat pomoc v knihách, skupinách či terapii, nejdůležitější je, abyste měli pocit, že se můžete svěřit a najít úlevu. Podpora může přijít z mnoha stran a v různých podobách – a cílem je najít si takovou, která vám nejvíce vyhovuje a pomáhá překonat těžké chvíle.

Autor: Poradna Vigvam

Publikováno: 3. 12. 2024