Prožitek, kdy se po ztrátě blízkého náš život rozpadne na prach, je ničivý. Vidět ostatní, jak pokračují ve svých životech, zatímco my máme pocit, že ten náš skončil, nás může izolovat a prohlubovat pocit osamělosti.
Často cítíme, že jsme rozpolceni mezi minulostí, bolestivou přítomností a budoucností, kterou jsme si představovali jinak. A přesto – často i k našemu vlastnímu úžasu – v životě nějak pokračujeme. Fungujeme, i když to samo o sobě může být vyčerpávající.
Náročné je i to, když si dovolíme zasmát se nebo pocítit radost. V hlavě se mohou objevit otázky: „Jak je možné, že se směju, když tu náš milovaný už není? Ničí to jeho památku? Znamená to, že mi na něm nezáleželo? Jak dokážu žít ve světě, kde už mi chybí?“
Jde vůbec zapomenout?
Je možné zapomenout na někoho, koho jsme milovali? Na někoho, kdo byl součástí našeho života, ať už krátce, ale intenzivně, nebo dlouhá léta? Ne, zapomenout nejde. Bolest zůstává, ale její intenzita se s časem často proměňuje.
Můžeme zažívat bolest, která nás požírá zaživa. Můžeme tiše plakat a zároveň se usmívat nad starými fotografiemi. Vzpomínáme na chvíle, které jsme společně prožili, a naši milovaní se stávají součástí nás samých. Přemýšlíme, co by asi v některé situaci řekli, jak by se zachovali, co nás na nich inspirovalo nebo naopak dráždilo. A také za co jsme vděční.
Často se snažíme zapomenout nebo předstírat, že se nic nestalo. Někdy máme pocit, že se milovaný člověk prostě vrátí. A dali bychom za to cokoli.
Co dělat, když všechno ztratilo smysl?
Nedáme vám přesný návod, co konkrétně dělat, ale zeptáme se vás: Co je vám příjemné, třeba i jen tělesně? Je to horká sprcha nebo vana, čokoláda, běh nebo plavání? Existuje něco, co vám pomůže se na chvíli „vypnout“ a vzdálit od bolesti? (Alkohol nebo jiné drogy opravdu nedoporučujeme.) Může to být stále to samé dokola, nebo se to může měnit klidně ze dne na den. Jeden den to může fungovat tak, a druhý úplně jinak.
Věnujte pozornost základním věcem, jako je spánek a jídlo. Zkuste si do svých dní vnést nějaký řád. A nezapomeňte na laskavost a pochopení vůči sobě. Je normální, že někdy nic nejde, nic se nechce, všichni vás štvou, nebo máte chuť se někam schovat.
Pečujte o sebe, když máte špatný den, a využijte, když den není úplně na prd.
Žít dál…
Žít dál není zrada. Je to přirozenost, i když se to může zdát jako to nejméně přirozené, co můžete udělat po ztrátě někoho blízkého.
Jak na to? Krok za krokem, den po dni. I když máte pocit, že nikdo nerozumí tomu, co prožíváte, pokuste se obklopit lidmi, na které se můžete spolehnout. Někým, kdo vám pomůže s praktickými věcmi, komu se můžete svěřit, s kým si zavzpomínáte, nebo kdo s vámi prostě jen bude.
Nebojte se říct si o pomoc. Ať už rodině, přátelům, známým nebo odborníkům. Požádat o podporu není známkou slabosti – naopak, často je to projev velké vnitřní síly.
Každý z nás má jiné potřeby, jiné tempo a jiný pohled na svět. Důležité je být k sobě laskaví a vnímat, co právě teď potřebujete. Jen vy sami víte, co je pro vás v tuto chvíli to nejlepší.
Autor: Poradna Vigvam
Publikováno: 19. 12. 2024
