Jaké rituály, obřady a tradice spojené se smrtí jsou typické pro vaši zemi? 

Teresa: V mém okolí se obvykle koná rozlučná mše a pohřeb na hřbitově.

Zdíša: Od českých zvyků se liší hlavně tím, že u zesnulého se „bdí“ – buď přímo v jeho domě, u jeho postele, nebo je jeho tělo vystaveno přes noc v krematoriu nebo podobné instituci a tam ho mohou navštívit před pohřbem všichni přátelé a blízcí. 

Pohřeb probíhá velmi brzy po úmrtí, obvykle hned druhý či třetí den. Manželovi před rokem zemřela babička a kdyby zrovna nebyl už na cestě, protože ji chtěl naposledy navštívit v nemocnici, tak by se na pohřeb vůbec nedostal, protože pohřeb byl vlastně hned další den.

Jak důležité jsou tyto rituály ve vaší kultuře?

Teresa: Pro mě osobně je velmi důležité doprovodit zesnulého při jeho poslední cestě – bdění u postele zemřelého noc před pohřbem.

Jaké jsou zvyky v období truchlení (např. nošení černého oblečení)? A dodržujete tyto zvyky vy a vaše rodina? 

Zdíša: Teresa mi jednou vyprávěla, že dřív se hodně nosila černá barva celý rok po smrti někoho z rodiny. Jednoho dne se ale její maminka už naštvala, že přece nebude celý život chodit v černém, když ji každou chvíli zemře nějaký bratranec… a vykašlala se na to. 

Myslíte si, že přístup vaší kultury ke smrti pomáhá při truchlení? Co se vám na něm líbí?

Teresa: Vyrostla jsem v katolické víře a je pravda, že v některých směrech mi to pomáhá. Rodíme se, abychom zemřeli, tak to prostě je. Mně osobně přináší klid vědět, kde je dotyčný pohřbený a mít možnost mu nosit květiny.

Jak u vás probíhá truchlení? Je vzpomínání na zesnulé spíše smutnou událostí, nebo oslavou života a vzpomínek?

Teresa: Na zesnulé blízké si s časem vzpomínáme s láskou a zůstávají s námi po celý život, ale je pravda, že člověk musí truchlit a každý to prožívá jinak – někomu to trvá rok, jinému tři. Ale vždy je třeba myslet pozitivně a věřit, že člověk, který nás opustil, by si nepřál, abychom byli nešťastní.

Kdyby zemřel někdo ve vaší rodině, obrátila byste se na někoho pro odbornou pomoc nebo je běžnější řešit to v rodině či komunitě?

Teresa: Mám to štěstí, že mám velkou rodinu, která mi pomáhá v tak těžkých chvílích, jako je smrt někoho velmi blízkého. Ale pokud se někomu nedaří se z truchlení dostat, existují velmi dobří psychologové, kteří nám mohou pomoci. Je jasné, že pokud někdo není schopen dlouhodobě překonat smrt blízkého, měl by vyhledat pomoc, protože život pokračuje a musíme ho žít.

S čím máte smrt spojenou? Co vás jako první napadne, když se řekne „smrt“?

Teresa: Mně osobně slovo „smrt“ samo o sobě nevyvolává strach ani smutek, beru to jako součást života.

Máte osobní zkušenost, kterou byste s námi mohla sdílet?

Teresa: Já mám naštěstí málo zkušeností, a to je dobře, ale i tak je to smutné, protože odešli kamarádi z dětství, rodiče… Ale člověk to musí překonat, protože život jde dál a oni nějakým způsobem zůstávají v mé mysli.

Připravila: Andrea Šlechtová, Zdislava Vazquez Dubišarová (lektorka francouzštiny a španělštiny, www.zdisavazquez.cz)

Publikováno: 3. 8. 2025

Jaké zvyky vás ve spojitosti se smrtí ve vaší zemi napadnou jako první?

Obecně je smrt v Kolumbii velmi úzce spjatá s katolickou vírou. Smuteční rozloučení obvykle trvá jeden až dva dny a koná se ve smutečních síních. V některých tradičních venkovských oblastech se však stále koná přímo v domě zesnulého. Během rozloučení se běžně modlíme, vyjadřujeme rodině soustrast a sdílíme jídlo a pití – obzvlášť na venkově.

Jak probíhá samotný pohřeb?

Před pohřbem probíhá náboženský obřad, a na venkově je typické, že se z kostela na hřbitov jde pěšky, přičemž se zpívá a modlí.

Během pohřbu bývá někdy na hřbitov pozvána skupina mariachis, aby zesnulému zazpívali na rozloučenou. Také na venkově přetrvává tradice, že rodina zesnulého nabídne po pohřbu všem přítomným něco k pití – obvykle před hřbitovem, a servíruje se káva, limonáda nebo i pivo.

Zesnulý bývá zpravidla oblečen velmi slavnostně – do oblečení, které měl za života rád, nebo do šatů spojených s nějakým výjimečným okamžikem, například do svatebních šatů.

Máte nějakou specifickou tradici typickou pro vaši kulturu? 

Máme tradici zvanou Novenario – rodina a přátelé zesnulého se scházejí po dobu devíti po sobě jdoucích dní po úmrtí v domě zesnulého nebo v kostele, aby se společně modlili. Zároveň spolu sdílíme jídlo a vzpomínky na zesnulého. V domě se také vytváří oltář s fotografiemi, náboženskými předměty a svíčkami. Někteří lidé na oltář dávají i sklenici vody – věří totiž, že zesnulý je navštíví a bude mít žízeň.

Běžným zvykem při setkáních s rodinou nebo přáteli, kde se slaví a pije alkohol, je vylít první doušek na zem jako symbolickou oběť za duše v očistci. Věří se, že tímto gestem jim pomáháme najít klid.

Jsou pro vás tyto rituály důležitou součástí posledního rozloučení?

Velmi důležitou součástí, zejména náboženské obřady, které se vždy konají před pohřbem, v den pohřbu i po něm.

Náboženství je tedy nedílnou součástí smrti.

Rozhodně – smrt je v mé zemi úzce spojená s náboženstvím. Všechny obřady a rozloučení, které se kolem smrti konají, jsou provázeny modlitbami za zesnulého.

Jaká jsou očekávání ohledně oblékání a společenského chování po úmrtí blízkého?

Nošení černého oblečení, nebýt příliš hlučný nebo nápadný v oblékání či líčení. Jako truchlící osoba byste po určitou dobu neměli nosit barevné oblečení ani se účastnit večírků – nebylo by to považováno za vhodné.

Dodržujete vy osobne a vaše rodina tyto tradice?

Ano, jsme velmi katolická a tradiční rodina a na smrt nahlížíme z hluboce náboženského pohledu.

Jakým způsobem lidé v Kolumbii obvykle vyjadřují podporu pozůstalým?

Obvykle o tom otevřeně mluvíme, sdílíme vzpomínky na zesnulého a nabízíme pozůstalým svou přítomnost a podporu.

Je v Kolumbii téma smrti stále považováno za tabu, nebo se o něm mluví otevřeně?

Myslím, že mezi dospělými je dnes téma smrti už celkem běžné, ale stále považuji za tabu mluvit o ní s dětmi. Situaci jim obvykle nevysvětlujeme přímo, ale používáme zástupná vyjádření – například říkáme, že je ten člověk na velmi dlouhé cestě apod.

Existuje v Kolumbii rozdíl v tom, jak se nahlíží na sebevraždu ve srovnání s jinými typy úmrtí?

V minulosti, pokud někdo spáchal sebevraždu, nemohly se konat náboženské obřady, protože to bylo považováno za těžký hřích – a v některých velmi konzervativních městech v Kolumbii to tak platí dodnes. Dnes se ale většinou přistupuje k pohřbu stejně jako v případě přirozené smrti. Jediný rozdíl bývá v tom, že se mluví o nehodě a že dotyčný nesmí být zpopelněn, ale musí být pohřben do země.

Existují ve vaší kultuře specifické dny nebo rituály věnované vzpomínce na zesnulé a uctění jejich památky?

Slavíme Día de las Ánimas (Dušičky) 2. listopadu. Koná se zvláštní mše za duše, zejména za ty, o kterých se věří, že jsou v očistci. Navštěvujeme hřbitovy, čistíme hroby, přinášíme květiny a modlíme se.

Myslíte si, že přístup vaší kultury ke smrti pomáhá v celém procesu truchlení?

Myslím, že to příliš nepomáhá v procesu truchlení a „vyrovnání se“ se smrtí blízkého, protože smrt u nás stále nese velmi negativní a bolestivý nádech. Co ale na své zemi oceňuji, je snaha dopřát rodině pocit, že v tom nejsou sami – a to i po pohřbu.

Je vzpomínání na zesnulé spíše smutnou událostí, nebo je to oslava života a připomínání si hezkých vzpomínek?

Je to smutná událost. Obecně mají všechny tradice spojené se smrtí v mé zemi smutný nádech.

Jsou podle vás některé zvyky ve vaší zemi tak výjimečné, že by si zasloužily, aby o nich věděli i lidé jinde ve světě?

Možná právě společné setkávání s rodinou zesnulého po dobu devíti po sobě jdoucích dní – být s nimi v těch nejtěžších chvílích, sdílet čas i vzpomínky. Díky tomu se rodina necítí tak opuštěná.

Vyhledala byste v případě úmrtí v rodině raději odbornou nebo duchovní pomoc, nebo je u vás běžné řešit to spíše v rodinném kruhu či s blízkými?

Rozhodně bych se chtěla spojit s nějakým odborníkem, který by mi pomohl se s tím vyrovnat. Ráda bych měla jak náboženskou nebo duchovní podporu, tak i psychologickou pomoc.

S čím máte spojenou smrt? Co vás první napadne, když slyšíte toto slovo? 

Smutek, samota, tragédie, pláč, bolest.

Připravila: Andrea Šlechtová, Zdislava Vazquez Dubišarová (lektorka francouzštiny a španělštiny, www.zdisavazquez.cz)

Publikováno: 28. 8. 2025

Tung Nguyen vyrůstal v České republice v rodině vietnamského původu. Už od dětství musel brzy převzít odpovědnost za rodinu, což formovalo jeho odhodlání a pracovní nasazení. Dnes se věnuje investicím do hodnotných projektů, propojuje českou a vietnamskou komunitu prostřednictvím organizace CZECH VIET a v rámci Cestovní a zážitkové agentury Sapa trip pořádá výlety do Sapy.

Seriál Truchlení 100x jinak nabízí možnost nahlédnout do způsobu truchlení různých kultur formou osobních rozhovorů. Podívejte se s námi, jak smrt prožívají lidé ze všech koutů světa. Lidé rozdílných náboženství, smýšlení, věku i postavení. Načerpejte inspiraci nebo si jen rozšiřte obzory.

Jaké zvyky vás ve spojitosti se smrtí ve vaší zemi napadnou jako první?

Uctívání předků – doma má většina rodin oltář, kde se pálí vonné tyčinky, přinášejí se květiny, jídlo a voda jako poděkování a modlitba za klid duše zesnulých.

Jak potom probíhá pohřeb?

Pohřeb trvá několik dní, je to velmi tradiční rituál. Rodina se obléká do bílého, přátelé přicházejí se rozloučit. Je zde silná duchovní rovina – obřady může vést jak buddhistický mnich, tak i místní šaman, jak se na vesnicích praktikuje dodnes.

A co samotné pohřbení těla?

Ve Vietnamu se tělo obvykle pohřbívá do země. Někdy, po několika letech, na vesnicích stále ještě i někteří dodržují tradici, kdy rodina ostatky exhumuje a uloží do hrobky – věří se, že duše má pak větší klid.

Má tato sešlost nějaká pravidla?
Ano, nosí se bílé, nečervené oblečení. Rodina zesnulého se zdraví zvláštním způsobem (ruce sepnuté, mírná úklona), přináší se květiny, případně finanční dary.

Dodržujete vy osobně, případně vaše rodina, tyto rituály a tradice?
Ano, velmi. Máme doma oltář, kde každý týden pálíme tyčinky a vzpomínáme. I v Česku se snažíme co nejvíce držet tradic.

Držíte ve Vietnamu také nějaké formy smutku?
Ano, tradičně rodina drží smutek 49 nebo 100 dní. Během této doby  by se neměly konat oslavy, svatby a nosí se tmavé nebo bílé oblečení.

Jak přistupují a komunikují s truchlícími přátelé, známí a širší rodina?
Obvykle se přichází osobně, vyjadřuje se soustrast jednoduchými slovy, např. „Chia buồn cùng gia đình“ (Upřímnou soustrast rodině). Je běžné přinést obálku s finanční pomocí.

A mluví se o smrti otevřeně v rámci veřejných míst jako je škola nebo práce?
Moc ne – smrt je stále trochu tabu. Lidé jsou citliví a často se tomu vyhýbají. Sjede se jen rodina a i vzdálení příbuzní. 

Je rozdíl při rozloučení v případě nezaviněné smrti a sebevraždy?
Ano, sebevražda je stále velmi citlivé téma. Rodiny často o příčině mlčí. Duchovní rozměr pohřbu je v takovém případě jiný, v některých případech se neprovádějí tradiční obřady. Věří se i na převtělování, duchy. 

Jaké zvyky se pojí se vzpomínáním na mrtvé?
Kromě pravidelného pálení tyčinek je velmi významný tzv. Den předků – „Lễ giỗ“ – připomínka výročí úmrtí každého člena rodiny. Také „Vu Lan“ – svátek všech zesnulých matek a otců, podobný našim Dušičkám.

Existují ve Vietnamu odborné služby pomáhající pozůstalým s procesem truchlení?
V tradičním smyslu spíše ne, rodina a komunita jsou hlavními oporami. Ale ve městech začínají fungovat i psychologické poradny – trend se pomalu mění.

Připravila: Marie Klusáčková

Publikováno: 25. 4. 2025