Teresa žije se svým manželem na španělském venkově nedaleko Santiaga de Compostela. Věnuje se péči o domácnost a práci na zahradě. Její snacha Zdíša žije s rodinou v České republice, kde vede jazykové kurzy španělštiny a francouzštiny (www.zdisavazquez.cz).
Jaké rituály, obřady a tradice spojené se smrtí jsou typické pro vaši zemi?
Teresa: V mém okolí se obvykle koná rozlučná mše a pohřeb na hřbitově.
Zdíša: Od českých zvyků se liší hlavně tím, že u zesnulého se „bdí“ – buď přímo v jeho domě, u jeho postele, nebo je jeho tělo vystaveno přes noc v krematoriu nebo podobné instituci a tam ho mohou navštívit před pohřbem všichni přátelé a blízcí.
Pohřeb probíhá velmi brzy po úmrtí, obvykle hned druhý či třetí den. Manželovi před rokem zemřela babička a kdyby zrovna nebyl už na cestě, protože ji chtěl naposledy navštívit v nemocnici, tak by se na pohřeb vůbec nedostal, protože pohřeb byl vlastně hned další den.
Jak důležité jsou tyto rituály ve vaší kultuře?
Teresa: Pro mě osobně je velmi důležité doprovodit zesnulého při jeho poslední cestě – bdění u postele zemřelého noc před pohřbem.
Jaké jsou zvyky v období truchlení (např. nošení černého oblečení)? A dodržujete tyto zvyky vy a vaše rodina?
Zdíša: Teresa mi jednou vyprávěla, že dřív se hodně nosila černá barva celý rok po smrti někoho z rodiny. Jednoho dne se ale její maminka už naštvala, že přece nebude celý život chodit v černém, když ji každou chvíli zemře nějaký bratranec… a vykašlala se na to.
Myslíte si, že přístup vaší kultury ke smrti pomáhá při truchlení? Co se vám na něm líbí?
Teresa: Vyrostla jsem v katolické víře a je pravda, že v některých směrech mi to pomáhá. Rodíme se, abychom zemřeli, tak to prostě je. Mně osobně přináší klid vědět, kde je dotyčný pohřbený a mít možnost mu nosit květiny.
Jak u vás probíhá truchlení? Je vzpomínání na zesnulé spíše smutnou událostí, nebo oslavou života a vzpomínek?
Teresa: Na zesnulé blízké si s časem vzpomínáme s láskou a zůstávají s námi po celý život, ale je pravda, že člověk musí truchlit a každý to prožívá jinak – někomu to trvá rok, jinému tři. Ale vždy je třeba myslet pozitivně a věřit, že člověk, který nás opustil, by si nepřál, abychom byli nešťastní.
Kdyby zemřel někdo ve vaší rodině, obrátila byste se na někoho pro odbornou pomoc nebo je běžnější řešit to v rodině či komunitě?
Teresa: Mám to štěstí, že mám velkou rodinu, která mi pomáhá v tak těžkých chvílích, jako je smrt někoho velmi blízkého. Ale pokud se někomu nedaří se z truchlení dostat, existují velmi dobří psychologové, kteří nám mohou pomoci. Je jasné, že pokud někdo není schopen dlouhodobě překonat smrt blízkého, měl by vyhledat pomoc, protože život pokračuje a musíme ho žít.
S čím máte smrt spojenou? Co vás jako první napadne, když se řekne „smrt“?
Teresa: Mně osobně slovo „smrt“ samo o sobě nevyvolává strach ani smutek, beru to jako součást života.
Máte osobní zkušenost, kterou byste s námi mohla sdílet?
Teresa: Já mám naštěstí málo zkušeností, a to je dobře, ale i tak je to smutné, protože odešli kamarádi z dětství, rodiče… Ale člověk to musí překonat, protože život jde dál a oni nějakým způsobem zůstávají v mé mysli.
Připravila: Andrea Šlechtová, Zdislava Vazquez Dubišarová (lektorka francouzštiny a španělštiny, www.zdisavazquez.cz)
Publikováno: 3. 8. 2025
