Smrt do školy nepatří – a nebo jo?

Jakou nejhorší událost si dokážete v prostředí školy představit? Smrt představuje bezpochyby tu nejděsivější. Nikdy se na ni nelze pořádně připravit. Na to, jak jednat, co říct, co neříct, na emoce – vlastní, ale i našeho okolí. Nezáleží na tom, zda přijde náhle, bez ohlášení, nebo máme možnost tušit, že je v blízkém časovém horizontu nevyhnutelná.

A přitom smrt v prostředí školy není zdaleka tak neobvyklá, jak bychom předpokládali a jak bychom si přáli. V roce 2023 zemřelo ve věku 5-19 let 239 dětí, mladistvých a čerstvě dospělých. Zeptáme-li se přátel, příbuzných nebo náhodně ve svém okolí, mnozí si vybaví, že i v průběhu svých školních let takovou situaci zažili – možná to byl učitel, který zemřel při autonehodě, student o pár ročníků výš, který zemřel sebevraždou, nebo spolužačka, která zemřela následkem nevyléčitelného onemocnění. Vynoří se více či méně barvité vzpomínky na danou osobu, vlastní emoce či způsob, jakým se ve škole situace komunikovala a řešila.  

Smrt ale nemusí být přítomna přímo ve škole, aby dokázala školní život zásadně ovlivnit – může být ukrytá v slzách, které přijdou v průběhu výuky bez zjevného důvodu, v nenadálém rušivém chování, agresivních projevech či lhostejnosti. I na pozadí takového chování se může skrývat smrt a následné prožívání ztráty. Může se v danou chvíli týkat rodičů, prarodičů, sourozenců, rodinných příslušníků, ale i  domácích mazlíčků, vzdálených známých, osobnostních vzorů a idolů – ať už v blízkém okolí či v online světě. Smrt a ztráta mají nesčetné množství podob a ani škole se nevyhýbají, a proto věříme, že i ve škole má smysl o nich mluvit. 

Mluvit o smrti? Nejlépe dřív, než přijde

Kdy téma smrti a ztráty ve škole otevřít? Stejně jako u většiny témat, je ideální začít už v čase, kdy není toto téma aktuální a bolestivé – takže preventivně, jako součást běžné výuky, projektových dnů či třídnických hodin – po vzoru ostatních ožehavých a mnohdy stále tabuizovaných témat, jako jsou pornografie, gender nebo sexuální výchova. Jako zdroj inspirace pro učitele, školní  metodiky prevence i školní psychology mohou posloužit například naše metodiky „Malé velké ztráty ve škole“, jejichž hlavním cílem je za pomoci krátkých filmů citlivě otevřít různé podoby ztrát, včetně té největší, smrti. 

Co ale dělat ve chvíli, kdy smrt do školy bezprostředně vstoupí – ať už jde o úmrtí žáka či pedagoga, a škola má najednou pozůstalé spolužáky, pedagogy a kolegy?

I zde platí, že prevence má smysl a je tak užitečné mít pro tyto situace vypracované krizové plány školy. Ty mají za cíl nakrokovat konkrétní a jasný postup, kdo a jak má v daném krizovém okamžiku jednat. Často jsou zpracovány ve spolupráci vedení školy a školního metodika prevence, který o plány následně pečuje, aby byly vždy aktuální, uložené či vyvěšené na dostupném místě, všichni pedagogové je znali a předem tak tušili, jaká bude v případě úmrtí jejich role a jakými postupy bude konkrétní škola situaci řešit.

Jak tomu ale u krizových situací bývá, ztráta a smrt nejsou výjimkou, ať už se snažíme připravit sebevíc, v daný krizový okamžik se nám informace prostě vykouří z hlavy nebo se nám najednou zdají nedostatečné, jsme zmatení a zoufalí a nevíme, co dělat. Děti a dospívající učíme, že pokud je něco trápí nebo si s nějakým tématem nevědí rady, mohou volat na krizovou linku. Stejně se můžeme zachovat i my dospělí. A tak se kromě předem vypracovaných krizových plánů určitě hodí zjistit, kam se můžeme obrátit v případě, že si nevíme rady. Ohledně jakékoliv ztráty a úmrtí lze zavolat nebo napsat třeba právě k nám do Poradny VIGVAM. Odborníci na telefonu nebo e-mailu dokáží efektivně pomoci se v konkrétní situaci zorientovat a společně nakrokovat, jak v danou chvíli z pozice školy postupovat.

Externí pomoc jako opora, ne selhání

Součástí postupu bývá i zvážení ošetření pozůstalé třídy a pedagogického sboru externisty, nejčastěji krizovými interventy, pracovníky pedagogicko-psychologických poraden či neziskových organizací – tedy odborníky, kteří mohou v danou chvíli v rámci krizové intervence unést nejrůznější myšlenky, ošetřit emoce a třeba i sloužit jako hromosvod bolesti, smutku, ale i vzteku, lhostejnosti, apatie a popření. Některé školy si i tuto část práce ponechávají a vysílají do tříd své psychology nebo metodiky prevence, nicméně přínos práce externistů ve třídách a pedagogických sborech zasažených úmrtím spočívá mimo jiné i v tom, že sami nejsou pozůstalí a nejsou tak aktuální situací bezprostředně zasaženi. 

Bezpečný prostor pro truchlení ve třídě i sborovně

Krizová intervence tak nabízí prostor všem pozůstalým – žákům i pedagogům. Cílem je co nejlepší zvládnutí náročné situace – poskytnutí bezpečného prostoru pro nastartování procesu truchlení, kontakt s vlastním prožíváním a možnost integrace náročné situace do další etapy života. Ačkoliv součástí takové intervence bývá i rituál pro symbolické uzavření bolestné situace, intervencí, rituálem ani pohřbem truchlení nekončí. Následující týdny si v prostředí školy žádají specifické zacházení (tzv. doba hájení) a je vhodné mít na paměti, že jistá specifika přetrvávají v řádu měsíců a někdy i let. S externími odborníky lze spolupracovat i v delším časovém horizontu, v rámci podpory napříč celým procesem truchlení.

 Ačkoliv by si jistě mnozí přáli v takových chvílích udělat tlustou čáru, která jako mávnutím kouzelné hůlky zakryje veškerou bolest i nepříjemné emoce, kouzlo tohoto typu nemáme. Nicméně právě v takových momentech můžeme být v Poradně VIGVAM oporou a společně hledat cestu, jak se se situací vyrovnat a pokračovat na cestě životem dál. Člověk nemusí být na všechno sám a mít se o koho opřít může snížit zátěž, kterou smrt blízkého přinesla.