Od středoškolského projektu k pomůckám, které pomáhají pozůstalým dětem

Z osobní zkušenosti se ztrátou blízkého člověka vznikl středoškolský projekt, který dnes pomáhá pozůstalým dětem. Jan Homola propojil zájem o psychologii s 3D modelováním a ve spolupráci s Poradnou Vigvam vytvořil terapeutické pomůcky, které dětem pomáhají vyjádřit a zpracovávat náročné emoce spojené se smrtí. Jeho práce zvítězila v celostátním kole Středoškolské odborné činnosti a dostala se až na mezinárodní soutěž ISEF v USA. V rozhovoru Jan vypráví o cestě od prvotního nápadu k reálnému využití v terapeutické praxi, o překonávání překážek i o tom, proč může být právě hra důležitým prostředkem při dětském truchlení.

Jak ses vlastně dostal k tématu truchlení a k Poradně Vigvam?

Dostal jsem se k tomu přes naší školní psycholožku Terezu Lysou. Už v prváku jsem ji oslovil, že bych u ní chtěl psát ročníkovou práci. Věděla, že mám osobní zkušenost se smrtí, a nabídla mi, jestli bych se tomu tématu nechtěl věnovat. Přijal jsem to i jako formu sebezkušenosti a postupně jsem se do toho začal víc nořit. Zároveň jsem se díky tomu dostal blíž i k Poradně Vigvam a mohl nahlédnout do prostředí, kde se s tímto tématem pracuje v praxi.

Měl jsi od začátku jasno, že se budeš věnovat právě tomuhle tématu?
Neměl. Na začátku jsem vůbec nevěděl, čemu se budu věnovat. Uvažoval jsem o sportovní psychologii, protože jsem sportoval. Postupně se to ale změnilo. Téma smrti a pozůstalosti mě začalo zajímat víc, i kvůli vlastním zkušenostem se ztrátou. Postupně mi dávalo větší smysl se věnovat právě tomuto tématu a jít víc do hloubky.

Co tě na tom tématu drželo dál?
Chtěl jsem pochopit, co se v takových situacích děje a jak se s tím pracuje. Nešlo jen o teorii, ale i o to, jak to vypadá v reálném životě. Zároveň jsem měl pocit, že jde o téma, které je důležité, ale často zůstává stranou nebo se o něm mluví jen omezeně.

Kdy se do toho začala promítat praxe?
Ve chvíli, kdy jsem měl možnost nahlédnout do terapeutického prostředí. Viděl jsem, jak práce s pozůstalými vypadá, a zároveň jsem si začal všímat konkrétních potřeb v praxi. Právě tam jsem si uvědomil, že při práci s dětmi chybí pomůcky, které by jim pomáhaly vyjádřit to, co prožívají, a že by to šlo nějakým způsobem doplnit.

A tam vznikl nápad na vlastní pomůcky?
Ano. Ve škole jsme se zrovna učili 3D modelování a napadlo mě, jestli by se to nedalo propojit. Nebyl to žádný velký plán, spíš otázka, jestli by něco takového mohlo dávat smysl. Když jsem zjistil, že ano, pustil jsem se do návrhu a výroby pomůcek pro práci s pozůstalými dětmi. Postupně se z toho stal hlavní směr celé práce.

Jaké to bylo přenést nápad do reality?
Postupně jsem si uvědomoval, co všechno to obnáší. Nešlo jen o samotnou výrobu, ale i o to pochopit, jak ty pomůcky zapadají do terapeutické práce. Důležité pro mě bylo, že jsem mohl být v kontaktu s praxí a dostávat zpětnou vazbu. Díky tomu se ten nápad postupně vyvíjel a zpřesňoval.

Překvapilo tě během toho něco?
Překvapilo mě, jak děti s tím tématem pracují. Zpočátku mi přišlo zvláštní, že si chtějí „hrát“ s věcmi spojenými se smrtí. Postupně jsem ale pochopil, že hra je jejich přirozený jazyk. Je to způsob, jak vyjádřit to, co by jinak říkaly jen těžko, a zároveň si tím vytvářejí bezpečný prostor pro zpracování tématu.

Součástí projektu byla i teoretická část. Co pro tebe bylo důležité z ní?
Zjistil jsem, že neexistuje jen jeden model truchlení. Ten známý model pěti fází není jediný a realita je mnohem pestřejší. Pro mě osobně to znamenalo důležité uvědomění, že každý prožívá ztrátu jinak a že to má být respektované. Zároveň mi to pomohlo lépe chápat souvislosti mezi teorií a praxí.

Projekt se postupně dostal i do soutěží. Jak ta cesta vypadala?
Začalo to středoškolskou odbornou činností. Postupně jsem prošel školním, krajským i celostátním kolem, kde jsem s projektem vyhrál. Nakonec jsem se dostal i na mezinárodní soutěž v USA. Ta cesta byla postupná a každý krok znamenal další posun v tom, jak jsem o projektu přemýšlel a jak ho dokážu prezentovat.

Co pro tebe ta zkušenost znamenala?
Byla to velká zkušenost. Jednak možnost prezentovat projekt v širším kontextu, ale také konfrontace s jiným prostředím. Na mezinárodní úrovni je hodně vidět, že humanitní obory jsou často upozaděné oproti technickým nebo přírodovědným. Zároveň mi to ale dalo možnost vidět, jak různé přístupy mohou vedle sebe fungovat.

Jak ses s tím vyrovnával?
Bylo to pro mě důležité uvědomění. Byl jsem zvyklý, že se mi v soutěžích daří, a najednou to nebylo jen o výsledku. Naučilo mě to přijmout, že ne všechno dopadne podle očekávání a že i to má svou hodnotu. Postupně jsem se na to začal dívat víc jako na zkušenost než jen na výkon.

Co bylo během celé cesty nejtěžší?
Poslední rok na střední škole. Bylo toho hodně najednou – maturita, přijímačky, organizace plesu a do toho projekt. V jednu chvíli jsem zvažoval, že to vzdám. Měl jsem pocit, že už není prostor jak to všechno zvládnout.

Co tě udrželo?
To, že mi to dávalo smysl. Nebyl to jen školní úkol. Věděl jsem, že to může mít reálný dopad, a to pro mě bylo klíčové. Zároveň mi pomáhala podpora lidí kolem mě a to, že jsem v tom nebyl úplně sám.

Kdy sis ten dopad uvědomil nejvíc?

Ve chvíli, kdy jsem viděl konkrétní práci dítěte s pomůckami, které jsem vytvořil. Tehdy mi došlo, že to opravdu funguje a že to má místo v praxi. Ten moment pro mě byl hodně silný a potvrdil mi, že to celé má smysl.

To znamená, že se tvoje pomůcky dnes reálně používají?
Ano. A právě to je pro mě asi nejdůležitější. Že to nezůstalo jen jako školní projekt, ale že to našlo využití při práci s pozůstalými dětmi. Díky tomu má celý projekt přesah, který jsem na začátku ani nečekal.

Co sis z celé té zkušenosti odnesl?
Uvědomění, že má smysl věci dotahovat, že kreativita může mít konkrétní dopad a že je důležité vnímat vlastní limity. A taky to, že i relativně malý nápad může vést k něčemu, co pomáhá druhým. Vnímám to jako zkušenost, která mě ovlivnila i osobně.

Kam chceš směřovat dál?
Teď mě čeká studium psychologie. Chtěl bych se dál věnovat tématu truchlení a zajímá mě i jeho propojení s neuropsychologií. Rád bych na to, co vzniklo, nějak navázal a dál to rozvíjel.

Je na závěr někdo, komu bys za celou cestu chtěl poděkovat?

Určitě. V první řadě bych chtěl poděkovat rodině a kamarádům, kteří mě podporovali, jak ve chvílích, kdy se dařilo, tak i v momentech, kdy jsem pochyboval, zda to má smysl.

Obrovské poděkování patří také Poradně Vigvam a celému jejímu týmu. Dali mi možnost nahlédnout do skutečné terapeutické praxe, byli otevření mým nápadům a hlavně mi dali důvěru a možnosti, bez kterých by celý projekt nemohl vzniknout v podobě, v jaké je dnes. Moc si vážím toho, že moje práce nezůstala jen středoškolským výzkumem na papíře, ale že vytvořené pomůcky mohou být skutečně využívány při práci s pozůstalými dětmi.

A úplně na závěr bych chtěl nejvíce poděkovat své vedoucí práce, Tereze Lysé. Byla se mnou od začátku celého projektu a provázela mě všemi jeho etapami, od prvních nápadů přes samotný výzkum a SOČ až po ISEF. Děkuji jí za čas, který mi věnovala, za všechny rady a připomínky, ale především za důvěru a podporu. Myslím, že bez ní bych se s tímto projektem nikdy nedostal tak daleko, a jsem opravdu vděčný, že jsem právě ji mohl mít po celou dobu po svém boku.