Podle posledních dostupných údajů ze statistického úřadu zemřelo v roce 2022 sebevraždou 1306 osob. V průměru si tedy v ČR každý den vezmou život minimálně tři lidé. Pro srovnání, ročně při dopravních nehodách zemře přibližně 450 lidí. Tento údaj uvádíme, abychom ukázali, kolik energie investujeme do prevence dopravních nehod a kolik se věnuje péči o naše duševní zdraví a prevenci sebevražd. I když jsme si vědomi, že stále není všechno ideální, přece jen se objevují i pozitivní změny. Máme národní akční plán pro prevenci sebevražd, což dává naději, že se v této oblasti věci zlepší. Statistiky ukazují, že sebevražednost má, až na období pandemie, klesající tendenci.
Odhaduje se, že každá sebevražda má přímý dopad v průměru na 6 osob. Pokud dojde k sebevraždě ve škole nebo na pracovišti, může se dotknout až stovek lidí. Zároveň je důležité upozornit, že pozůstalí po sebevraždě bývají často více ohroženi sebevražednými myšlenkami či přímo sebevražedným chováním (Pompili et al., 2008; Runeson & Asberg, 2003).
Studie ukazují, že 80 % pozůstalých se dokáže se smrtí blízkého vyrovnat bez odborné pomoci, 20 % pozůstalých však odbornou pomoc potřebuje. Vyšší riziko je zejména v případě, kdy je úmrtí blízkého nečekané, příliš brzké nebo násilné, což jsou charakteristiky, které sebevražda často nese.
U pozůstalých po sebevraždě se častěji objevuje vysoká míra hněvu, viny a studu, stejně jako pocit odpovědnosti za smrt blízkého. Dále se setkávají se sociální stigmatizací, izolací a prožívají pocity odmítnutí a opuštění (Jordan, 2001; Sveen & Walby, 2008). Na rozdíl od jiných úmrtí mají pozůstalí po sebevraždě větší potřebu hledat vysvětlení smrti a nalézt její smysl. Také častěji cítí potřebu utajit příčinu smrti před okolím, což může vést k tomu, že se vyhýbají sociální podpoře a dostávají se do větší osamělosti.
Jaké jsou primární otázky pozůstalých, které si po úmrtí blízkého kladou?
Klinický psycholog John Jordan, který se 40 let zabývá péčí o pozůstalé, identifikuje jako klíčový prvek, který odlišuje smrt sebevraždou od ostatních, tzv. „úmyslnost smrti“. Většina pozůstalých vnímá sebevraždu jako dobrovolné rozhodnutí zemřelého ukončit svůj život. Jordan zároveň zdůrazňuje, že otázka, zda byla sebevražda skutečně vědomou volbou, je složitá a diskutabilní. Důležité je, jak pozůstalý vnímá smrt svého blízkého: jako jeho volbu či záměr, nebo jako čin, k němuž byl jeho blízký dohnán okolnostmi, které nemohl ovlivnit.
Kdy se u pozůstalých objevují pocity viny a hněvu?
Pokud pozůstalý považuje sebevraždu za záměrnou volbu, zvyšuje se u něj pravděpodobnost výskytu emocí jako vina a hněv. V tomto případě se často objevují existenciální otázky, například:
- Proč se rozhodl pro tento čin?
- Jak mohl překonat svůj strach ze smrti?
- Jak mohl udělat takový krok, když byl zodpovědný a miloval ostatní?
- Mohl jsem já nebo někdo jiný tomu zabránit?
- Proč nebyl můj vztah k němu dostatečným důvodem, aby chtěl zůstat naživu?
- Kdo je zodpovědný za jeho smrt?
- Jaký je smysl jeho smrti? Jaký je teď smysl mého života? Proč mám dál žít?
Na otázku „proč“ nikdy neexistuje jednoznačná odpověď. S pozůstalými hledáme odpovědi, které pro ně dávají smysl a které je mohou uklidnit. Jak uvádí Jordan, otázka „proč“ souvisí s otázkou odpovědnosti – kdo je za tuto smrt odpovědný? Většina pozůstalých po sebevraždě totiž nemá k dispozici žádné konkrétní vysvětlení, jaké bývají k dispozici u jiných příčin smrti (např. u nemocí nebo dopravních nehod). Sebevražda totiž porušuje obecně sdílené přesvědčení, že každý člověk chce žít.
Jaké odpovědi na otázku „proč“ pozůstalí nejčastěji hledají?
Ve společnosti, zejména mezi lidmi, kteří nejsou pozůstalými po sebevraždě, panuje přesvědčení, že odpovědný je ten, kdo si vzal život. Pozůstalí se však často cítí být za smrt blízkého zodpovědní. V myšlenkách se vracejí k minulým událostem a přemítají o svých „vztahových chybách“ směrem k zemřelému, přičemž si na sebe berou vinu. Takové myšlenky mohou znít například:
- „Kdybych se s ním předtím nepohádal…“
- „Kdybych přišel domů včas…“
- „Kdybych ji přiměl jít na terapii…“
Pozůstalí také někdy přisuzují vinu a odpovědnost jiným lidem, například členům rodiny, přátelům nebo odborníkům, kteří údajně „neudělali dost“. Někteří by si přáli alespoň dopis na rozloučenou s vysvětlením. Bohužel jej dostane pouze 15 % pozůstalých. Většina se tedy nikdy nedozví odpovědi na své otázky, a dokonce ani v nalezených dopisech se často odpovědi na tyto otázky nenacházejí.
Rizikové faktory sebevraždy
Mezi rizikové faktory patří: předchozí pokus o sebevraždu, sebevražda v rodině, duševní onemocnění, tělesné onemocnění, užívání alkoholu a jiných návykových látek, ztráta zaměstnání, finanční problémy, rozpad vztahů, osamělost, nedostatek sociální podpory, diskriminace a snadný přístup k prostředkům k vykonání sebevraždy (www.sebevrazdy.cz).
Protektivní faktory
I když některé rizikové faktory nemůžeme ovlivnit, můžeme se soustředit na protektivní (ochranné) faktory, které nám mohou pomoci vyrovnat se s obtížnými okolnostmi a snížit riziko sebevraždy. Mezi tyto faktory patří: silné přátelské vazby, podpora rodiny a komunity, schopnost řešit problémy, důvěra v sebe sama, osobní přesvědčení, omezený přístup k prostředkům sebevraždy, vyhledání pomoci a snadný přístup k kvalitní péči o duševní a tělesné zdraví (www.sebevrazdy.cz).
Pokud se potýkáte s těžkými chvílemi a cítíte, že nemáte dostatek sociální podpory, nezůstávejte na to sami. Můžete se obrátit na krizové linky nebo psychoterapeuty.
Tématu sebevražd se věnujeme také v našich kurzech:
Kontakt s truchlením
Podoby truchlení dospělých
Když škola čelí sebevraždě
Pokud máte sebevražedné myšlenky, neváhejte se obrátit na krizové linky, například 116 123, nebo vyhledejte odbornou pomoc u psychoterapeuta. Seznam ověřených terapeutů naleznete na stránkách www.czap.cz. V případě akutních tendencí volejte RZS 155.
Autor: Barbora Racková, Lenka Macháčková | Poradna Vigvam
Publikováno: 20. 3. 2025
